Existuje výrazný a dodnes neobjasněný kontrast mezi maloměstskou zakřiknutostí židů, kteří byli vyhnáni na okraj Rakouska-Uherska a Polska, a vším tím, co se stalo se židy v Rusku. "Z fenomenálně zbabělých lidí, jakými byli téměř všichni židé před třiceti lety, se změnili na lidi schopné obětovat svůj život ve jménu revoluce, na teroristy, vrahy a bandity," napsal na začátku dvacátého století carský ministerský hrabě S. J. Vitte. Tento fenomén se dá vysvětlit následovně: poté co se židé dostali k nám, se poruštili a ve svém porušťování se nám začali podobat.

Když židé pronikli do ruských měst, začali zvedat hlavy, učit se všemožné "ismy" a současně tyto "ismy" začali učit i nás. A pak naši židé organizovali pro sebe a pro nás ruskou revoluci. Kdyby někdo chtěl zpochybňovat takovéto naivní vysvětlení Velké, navíc Říjnové revoluce, kterou jsme zvyklí slavit v listopadu, ihned s ním budu souhlasit. Nebyli to židé, kdo zorganizovali ruskou revoluci, i Rusové byli mezi revolucionáři, a ba že jich bylo hodně. Jenomže k moci se po revoluci dostali bolševici. Seznamy členů prvních sovětských vládních orgánů jsou uveřejněné v mnohých dokumentárních pramenech, avšak Rusů mezi vysoce postavenými bolševiky figuruje jen málo. Zatímco židů mnoho. Nechť tedy ruskou revoluci zorganizovali Rusové, a židé potom jen jednoduše přišli k moci. I takto se dají vysvětlit naše dějiny -- ony to snadno snesou.

Zlobit se na ruské židy kvůli ruské revoluci nemá význam. Revoluce v Evropě, a nejen v ní, organizovali převážně židé z tak prostého důvodu, že jinou cestu, jak vytlačit místní obyvatele a zaujmout důstojné místo za pultem, dějiny židům nenabízely. Židy to vždy instinktivně táhlo tam, kde moc slábla.

Zlobit se můžeme a musíme na ruskou šlechtu, která promarnila své impérium pět minut před vítězstvím v první světové válce. Po staletích skvělých vojenských vítězství se najednou naše šlechta ukázala být úplně neschopná bojovat a vítězit. V průběhu občanské války byly důstojnické pluky generála Děnikina labutí písní vojenské chrabrosti ruských šlechticů. A tyto pluky prohrály válku právě s vlastní ozbrojenou svoločí, v jejímž čele stáli takzvaní "vojenští odborníci", které bolševici rekrutovali mezi důstojníky.

Mimochodem, k porážce došlo o mnoho dříve. Sebejistá a přesvědčená o vlastní neporazitelné síle ruská aristokracie zaspala ruskou revoluci. Naši pečorinové a oblomové zlenivěli natolik, že nic nezmohli proti hrstce navzájem se hašteřících bolševiků-žvanilů a fantastů, již kočovali po celé Evropě a udivovali vypasené a spokojené evropské socialisty svým, ve vztahu k divokému a obrovskému Rusku, absurdním nadšením.

Zatímco carští generálové nedokázali včas zakroutit krkem této hrstce křiklounů, na obranu kterých by v té době nikdo prstem nepohnul, bolševici, poté co se dostali k moci, celá desetiletí úspěšně lovili carské generály po celém světě. Zabíjeli každého potenciálního vůdce Bílého hnutí ještě dřív, než vůdce dokázal pozvednout hlavu.

Později letopisci a opěvovatelé Bílého hnutí dlouho stonali a rozjímali: dobří a šlechetní jsme byli my. To oni, bolševici, byli špatní. Toto všechno jsou však samé lži, urození pánové. Byli jste líní, sami jste se ukolébali všemi těmi "svébytnostmi" a "duchovnostmi" a neviděli jste svět kolem sebe.

Naši poruštění židé dokázali v občanské válce porazit naše rozvrácené a nemístně europeizované šlechtice. Toto je nesporný historický fakt, který zvrátil dějiny světového židovství a stejně tak i dějiny Ruska.

Ano, naši židé přetáhli na svoji stranu velkou část naší ozbrojené svoloče. Nejenom že ji přetáhli, ale dokázali se s tou nejsurovější svoločí na světě i vypořádat.

Snad se všem těm bronsteinům-trockým zdálo, že jednou potáhnou do boje se statisícovými armádami, že budou po stovkách vyvražďovat členy carské rodiny, brát za rukojmí nejbohatší lidi nejbohatší země na světě a střílet je jako holuby, že budou lovit ruské popy jako divoké vlky? K takovým hrdinským činům je vedly zkušenosti jejich dědů a pradědů?

Ne, zkušenosti je naučily tak akorát živořit v židovském ghettu kdesi v Lodži či Krakově v neustálém očekávání pogromu a s provinilou otázkou v duši: "Neomrzeli jsme se vám?"

V Rusku velká část židů, a ne hrstka rotschildů, která se dokázala sbratřit s anglickou královskou rodinou, přesáhla zkušenosti ghetta. Později se něco podobného odehrálo i ve Spojených státech, potom v Izraeli. Jenže bez ruské revoluce by nebylo ani rozkvětu USA, ani Izraele.

Nikoliv ruská revoluce jako taková, nýbrž vyhraná krvavá občanská válka, která vymýtila ruskou šlechtu, znamenala bod zlomu pro všechny Židy na celém světě. Neboť jejich velká část, která byla soustředěná na území bývalého Ruského impéria, zaujala místo ruské aristokracie, a jen co se tak stalo, začala se prudce měnit.

Avšak krvavá jatka, do kterých vyústila občanská válka v Rusku, předčila všechna pomyslná očekávání a zasela v našich židech nepřekonatelný strach z pomsty. V průběhu dvacátých a třicátých let sotvakdo ze sovětských židů, kteří se přestěhovali z ukrajinských, běloruských a jiných městeček do moskevských, petrohradských a kyjevských komunálek, byl schopný odpovědět, kdo konkrétně se jim bude chtít mstít a jakým způsobem. Jak je jasně vidět ze současné historické perspektivy, tato očekávání pomsty byla zveličená a neopodstatněná. Rusové nejsou ve všeobecnosti náchylní k pomstě, jejich duše je na to příliš široká. Ruští šlechtici, kteří přežili občanskou válku, sepokorně učili řídit taxíky v Paříži, zatímco mužici na Rusi se učili číst podle sovětských slabikářů, ve kterých slovo "Lenin" stálo před slovem "máma". Židovská otázka byla tak pro ruského mužika nedostupná. A zůstává nedostupnou i dnes.

Navzdory tomu byly citlivé duše našich židů přeplněné strachem, a to všechno se dalo pochopit. Jejich předci nepoznali nic podobného, co by se dalo přirovnat k občanské válce v Rusku a po ní následujícím odvážným experimentům na lidech na způsob kolchozů a pětiletek. Jejich předci nebyli ani rudí generálové, ani ministři, ani komisaři, ba ani proletářští básníci.

A tenkrát naši židé učinili z hlediska svého a našeho osudu historický krok. Stali se z nich definitivně a nezvratně našinci. Vlastní krev smíchali s naší. Tímto porušili hlavní zákon svých předků a přestali být židy. Připomeňme, že k tomuto míšení je otevřeně nabádali nejprve Lenin, později Stalin.

Slovansko-židovská manželství se začala objevovat hned po revoluci a stala se hromadným úkazem. Ze strachu před pomstou za prolitou krev odmítli naši židé přivádět na svět čistě jen židovské potomstvo, protože nevěřili, že přežije. Zvláště pak poté co se v Německu objevil Hitler a otevřel koncentrační tábory. Naši židé rozpouštěli své tisíciletou izolací vykvašené geny v naší horké divoké krvi. Z čehož o několik desetiletí později vzešlo to, co máme dnes.

A dnes máme podle různých odhadů dvacet až dvacet pět milionů Slovanů a představitelů jiných národů s přimíchanou židovskou krví. To je každý sedmý nebo každý šestý z obyvatel stopadesátimiliónového Ruska. Na Ukrajině a v Bělorusku je to možná každý pátý obyvatel. Přitom podstatná část z nich ani neví o své židovské krvi. Převážně židé a potomci slovansko-židovského smíšení tvořili jádro obyvatelstva Moskvy a Leningradu, dokud naše Židy nepovolali do biblických měst.

Poté co Hitler vyhubil evropské židy, hlavní část židů ve světě zůstala pouze ve dvou zemích -- v Sovětském svazu a ve Spojených státech. Američtí židé taktéž dost intenzivně smíchali svoji krev a přestávali být židy. Smíchání bylo nevyhnutelné: v Rusku i v Americe totiž náhle přestaly platit podmínky, které po dlouhá staletí držely židy pohromadě a chránily je před "rozpouštěním" v krvi jiných národů.

A tenkrát se vynořil Izrael. Důvodů, proč vznikl Izrael, se dá najít mnoho. Avšak ten první a hlavní důvod byl nedopustit, aby se židé rozpustili ve světě. Nikým nepoznaní židovští mudrci pochopili to nejdůležitější a pochopili to správně. Jenom bojující židovský stát-armáda poskytuje v obklíčení nepřátelských Arabů nutné podmínky pro zachování židů jako národa.

Dá se říct, že vykutálení židé si pro sebe přichystali osadu o velikosti Izraele a, jakmile zaútočili na všechny sousedy, začali opět žít v očekávání pogromu. Ale už dobře organizovaní a po zuby ozbrojení.

A kým vlastně osídlili novou osadu jménem Izrael? Rotschildovými nebo Dupontovými potomky? Z jakýchsi důvodů ne. Osídlili ho našimi sovětskými lidmi, kteří byli zoceleni občanskou válkou, stalinskými čistkami a celkovou surovostí ruského prostředí. Ani zde se sionští mudrci nezmýlili. Bez našich židů by v Izraeli ani tráva nevyrostla.

Tenkrát, v roce 1967, po podivném útoku Arabů na Izrael v sovětských tancích, vznikla slavná anekdota o dvou moskevských židech, kteří si navzájem šeptají do ucha: "Už jsi slyšel o tom, jak naši nandali našim?"

Jestliže si v současnosti položíme otázku, co drží naše židy v Izraeli, nejpřesnější odpověď bude znít: jejich slavná minulost ve velkém Sovětském svazu. Je pravda, že u nás, v našem sovětském státě, se naši židé v průběhu jen dvou-tří generací přeměnili z maloměšťáků na úředníky, kteří řídili sovětské impérium. Ano, u nás, poté co smísili svou krev s naší, stali se silnými, drsnými a bojovnými. Ano, u nás nasákli naším duchem a duchem našich předků. A tohle všechno si přinesli s sebou do biblických měst.

Kdo z obyvatel Izraele si dnes uvědomuje, že jejich vojensko-teokratický stát není ničím jiným než pokusem o vykrystalizování nových pokolení židovské aristokracie? Kdo z nich se zamýšlí nad tím, že židovští mudrci, kteří si uvědomují rostoucí virtuální rozměr našeho světa, je postavili strážit kolíbku hlavních náboženství, na kterých jsou vybudované nejsilnější lidské civilizace?

Kdo z nich si uvědomuje, že mýtus je to nejsilnější a nejdůležitější, co lidé vlastní? Že války o Boží hrob začaly křižáci vést už před tisíci lety, když si uvědomili, že ovládnutí svatyně dává moc nad duchem. Moc nad minulostí i budoucností.

Ostatně, do Izraele přišlo daleko méně než polovina z židů, kteří opustili Sovětský svaz. Jejich hlavní část různými cestami-necestami pronikla do Ameriky. Kdesi jsem četl, jak jistý úředník amerického velvyslanectví hystericky a zoufale křičel na našince, který nebyl spokojený s tím, jak pomalu vyřizuje jeho doklady: "Já nechci, abyste cestovali do mé země!" Chudák, zbytečně se vzrušoval. Naši lidé do jeho země již dávno přišli, přičemž v takové kvantitě, která v budoucnosti slibuje novou kvalitu.

Tradovalo se, a to dost tvrdohlavě, že při volbách posledního prezidenta Spojených států se ometali kolem naši lidé s našimi penězi, přičemž množství těch peněz nebylo zanedbatelné. Samotný triumf Bushe mladšího s převahou několika stovek hlasů až podezřele zavání volbami věčného prezidenta Ilumžinova v demokratickém Kalmycku.

Odhady množství našich židů, kterým se podařilo prodrat se do amerického ráje, se různí -- možná je jich více než dva miliony. Neduživé Americe by stačilo o mnoho méně. Odhady kvality našich židů jsou ještě vyšší: spolu s nimi přicestovalo i množství ruských "elementů", samou přírodou přímo stvořených k tomu, aby prokvítali v americkém bordelu.

Toto dlouho očekávané setkání představitelů dvou rozdělených částí židů ve světě v lůně zaslíbené země přineslo zajímavé výsledky. Naši židé přišli k jejím Židům se srdcem na dlani, ale okamžitě se s nimi poprali.

Sytí američtí židé pohrdavě poplivali naše, kteří, i když byli hladoví, zvolili si svobodu. Povýšenecky jim vyčítali: "Ty, zkurvysynu, proč nejsi na Golanských výšinách a nemáš samopal v ruce? Vezli tě do Izraele, tak proč jsi se k nám připlazil?"

Na reptavý ryk našich: "A ty sám, ksichte židovskej, proč nejsi v Izraeli?" američtí židé odpověděli v souladu se svou povahou: my jsme se vykoupili, řekli, podívej, tady jsou šeky a potvrzení. My jsme zaplatili za to, aby ty jsi mohl hájit naše ideály. A ty, jeden žebravej zkurvysynu, jsi zaplatil?

Naši stiskli zuby a zatvrdili se. Sami si vybudovali v New Yorku ghetto pod názvem Brighton Beach. Nasedli do jejich nemotorných taxíků, rozběhli své malé kšeftíčky. Zatajili však svoje velké zlo. Tak jako kdysi v městečkách na západní Ukrajině.

Revoluce pokračuje. Toto jsou naši budoucí komisaři v kožených blůzách. Někde mezi nimi rostou budoucí tročtí a dzeržinští. A běda nadutým pracháčům z New Yorku, kteří je urazili. Kdo nás urazí, ten nepřežije ani den. Hle, takovéto prosté věci ozvučuje náš Putin. Avšak oni tomu nerozumí.

Vyběhneme s nimi, protože my o svých plánech mluvíme upřímně, otevřeně a srozumitelně. Jenomže oni i tak nechápou.