Studie o povaze vojenské techniky:

Kultura a vojenská technika aneb filosoficky o střetu evolučních systémů

16. 7. 2004 / Jan Sýkora

Z této pozice pak lze již rozvoj vojenské techniky do značné míry ovlivňovat i aktivně. Otázkou je, zda má situaci začít ovlivňovat až v okamžiku, kdy je vše takříkajíc na spadnutí a veřejná polemika již nemůže zachytit problém v celistvosti a prosadit se proti soustředěnému zájmu vojenských a ekonomických kruhů; nebo zda má mít na problematiku již předem vytvořený názor, který není tak snadné účelově přechytračit "národními zájmy", "aktuální bezpečnostní situací" a "závazky" z členství v mezinárodních bezpečnostních strukturách. Pokusím se tedy na tuto problematiku zprostředkovat jeden filosofický pohled, který pracuje s teoretickými poznatky soudobé vědy. Systematická filozofie tradičně počítá s ontologickou disciplínou jakožto sbírkou konceptů o skutečné povaze jsoucího - bytí. Myslitelé od dob antiky až do současnosti nabízejí všemožné pohledy, jak k této člověku vnější a na něm nezávislé skutečnosti přistupovat. Snad s výjimkou několika ojedinělých narážek na možný evoluční vývoj byl až do minulého století ve filosofii převažující pohled statický - bytí bylo zkoumáno jako neměnné(tzv.eleatské), nadčasové i mimočasové, mnohdy pouze jen antropologicky orientované. Tento stav byl konzervován kreacionistickou pozicí křesťanské tradice a pochopitelnou myšlenkovou pohodlností před chůzí po neprozkoumané půdě.

Paradigma evolučního vývoje však zcela obsadilo současné vědecké myšlení a tak by filosofie, přestože bývá některými autoritami redukována jen na dějiny vědy, neměla zůstat v závěsu. Všeobecně akceptovaná pravda, že sice technický pokrok v současnosti značně předstihuje odpovídající úroveň etického a antropologického smýšlení, tak dává filosofům odpovědné pověření se tímto tématem seriózně zaobírat. Takovou aktualizací filosofického myšlení je pak úsilí, které je vyvíjeno na Filosofické fakultě MU v Brně při rozvoji tzv. evoluční ontologie. Dosavadní, tradiční ontologické nauky se tím stávají pedagogickým a sentimentálním exkurzem do dějin filosofického myšlení.

Tato disciplína má potenciál nahradit dosavadní filosofické koncepty o povaze člověkem vnímaného světa univerzálním prizmatem evolučního principu (1). Zároveň jde ovšem toto poznání ještě dále, když identifikuje dva hlavní evoluční procesy - evoluci přírody a evoluci lidské kultury (2). Navzdory tomu, že obě mají obecně schopnost snižovat míru entropie a dávají vzniknout složitým a stabilním strukturám, nelze je považovat za navzájem slučitelné.

Vzhledem k jejich odlišným charakteristikám, podmínkám realizace a zdrojům je považuje za vzájemně si konkurující (3), čím se do popředí rovněž dostává ekologická problematika, byť nezvykle teoretická a fundovaná. Příroda se ve srovnání s lidskou kulturou vyvíjí zhruba tisíckrát pomaleji, vytváří však neskonale složitější struktury - život. Lidská kultura je naproti tomu velice dynamická, disponující nekorigovaným lidským rozumem a informacemi. I proto je energeticky a zdrojově náročnější a zároveň disponující ničivou silou - technikou, které příroda, vzhledem ke své relativní statičnosti, nemůže čelit. Je jasné, že oba evoluční systémy se musí dělit o zdroje, prostor i energii (včetně fosilních paliv, spotřebovaných kulturou za zlomek času jejich vznikání) a mají tedy vzájemně kompetitivní charakter. Proto je opuštěn dosavadní filosofický i praktický pohled na kulturu jako specifickou nadstavbu biosféry; ten již neodpovídá současným znalostem ani praxi.

Vzhledem k současnému sobeckému přístupu člověka k zeměkouli, která reprezentuje člověku přístupnou přírodu, je zřejmé, že lidská civilizace je na nejlepší cestě stát se pouhou historickou epizodou ve vývoji pozemské biosféry. Hrozba sebezničení lidstva je po skončení éry studeného válčení naštěstí méně aktuální, zato možnost radikální změny biogenních podmínek na povrchu Země lidskou činností je stále přítomna. Je zřejmé, že příroda disponuje mnoha specializovanějšími organismy, kterými může námi doposud obsazené niky v budoucnu zaplnit a uzavřít tak definitivně další geologickou éru...

Výlučnost vojenské techniky

Vojenská technika, coby součást lidské kultury, v ní má nepochybně výlučné postavení. To je dáno především tím, že má výrazně destruktivní charakter, zaměřený na ničení výdobytků ostatních složek lidské kultury. Zároveň ale také specificky posiluje ničivost kultury vůči přírodě. Vzhledem k tomu, že vojenství je signifikantní doménou a monopolem státních útvarů, je významná i jeho praktická podřízenost politickému rozhodování.

Přesto se domnívám a níže se pokouším dokázat, že na vojenskou techniku je třeba nahlížet jako na relativně samostatnou větev lidské kultury. Jen tak je možno k tak zásadní otázce nalézat dostatečně pevné postoje, které nezpochybní ani účelová manipulace ze všech stran lobbizované politiky. Rovněž americkým jestřábům by takto mohlo být naznačeno, že lovit komáry raketami už je výsadou skupiny Monty Python.

Abychom mohli nějaký proces považovat za způsobilý k samovolnému evolučnímu postupu, musí být splněny tří základní podmínky a sice existence: uspořádávající informace -- genomu (v přírodě DNA/v kultuře např. písmo); prostředí realizace a selekce zhmotněných druhů (organismy v prostředí/lidské artefakty) a konečně dostatečný zdroj energie (sluneční záření/fosilní paliva). Evoluce přírody i lidské kultury tyto požadavky jednoznačně splňuje. Domnívám se ale, že rovněž evoluce vojenské techniky také. Ačkoli samozřejmě není na lidské kultuře nezávislá úplně, je zároveň podmiňována takovými faktory(viz. dále), které je zatím civilizovaný člověk schopen ovládat jen velice omezeně nebo vůbec!

Vojenská technika není v rámci kultury vůbec snadno identifikovatelná. Kritérium destruktivity není absolutní, neboť současné technické prostředky mohou být určeny i k jiným způsobům boje - znehybnění, dezinformace velících struktur, zahlcení či oslepení senzorů, poškození mikroelektroniky, psychologický boj apod. Kritérium techniky podle příslušnosti k větvi abiotické je rovněž nevhodné, zvířata přece byla vždy důležitým prvkem boje, od poštovních holubů až po slony. Nadto největší zájem v současnosti vyvolávají rovněž zbraně chemické a bakteriologické. Nezbývá tak než machiavellisticky konstatovat s C. von Clausewitzem, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. A skutečně tak lze vojenskou techniku charakterizovat nejvýstižněji - jde o jakékoli technologické prostředky, jimiž lze prosadit svou vůli proti vůli druhé strany.

Jak tedy obhájit stanovisko, že vojenská technika je fenomén lidské kultury, který do jisté míry žije vlastním životem a prodělává svůj evoluční vývoj bez ohledu na zájmy a potřeby lidstva jako celku? Je nutné prokázat, že ani zájmy politiky a jednotlivých společensko-politických systémů států nejsou schopny jejímu vlastnímu životu plně diktovat své požadavky. Vojenskou techniku je sice jistě nutno chápat celostně a spojitě, prozkoumání jednotlivých aspektů se však nelze vyhnout:

Vědecko-technický vývoj

Některé živočišné druhy jsou velmi úspěšné díky své zvídavosti, u člověka to platí dvojnásob. Teze, že "vědecký pokrok nelze zastavit", je přes svou abstraktnost mnohými přijímána bezmála jako přírodní zákon. Z mnohých důvodů je oblast výzkumu vojenské techniky velmi preferovaným oborem. Je to dáno jednak hojnými podpůrnými prostředky a možnou následnou aplikovatelností i v civilní sféře techniky, což slibuje obrovské zpětné refundace projektů.

Hlavní příčinu ovšem vidím v tom, vojenská technika je principiálně zvýhodněna proti ostatním kulturním vynálezům právě ve směru entropie. Zatímco činnost tvořivá investuje energii mimo jiné do tvorby uspořádanosti, činnost destruktivní považuje za úspěch pouhý vzrůst chaosu - zničení fungujících struktur. Jelikož směr entropie je stejný, je výhoda garantována přímo fyzikálním zákonem! Proto také v této oblasti nacházíme tolik uplatnění pro extrémně rychle reagující chemické látky, jinde obtížně využitelné - výbušné slože, jaderný štěpný materiál či raketová paliva. Nelze také opomenout biologické a chemické látky určené proti "živé síle", které jsou vlastně subtilním množstvím specifické látky, která naruší fungování životních pochodů organismu člověka.

Na příznačnou epizodu v historii lidstva - studenou válku lze ale pohlížet i jako na záležitost prestiže výzkumu, která se jaksi mimochodem projevila i v mírových kosmických programech. Americký vojenský teoretik Colin Gray k tomu říká: "...vojenský výzkum je závod o překonání technické nevědomosti".

Tak si lze vysvětlit, že výzkumu byly obětovány nejen astronomické finanční prostředky, ale mnohdy i hodnoty vyšší. R. Jungk popisuje, jak při prvním pokusném odpálení jaderné pumy panovala mezi vědci nejistota, zda nedojde k zažehnutí celé zemské atmosféry (s pravděpodobností tři ku milionu)...

Závody ve zbrojení

Éra studené války zvýraznila trend, typický pro všechny vojensky ostražité mocnosti - snaha o udržování silové převahy i v době "hlubokého" míru. Naplno se takové závody mohli rozběhnout až se zdokonalenou zpravodajskou a výzvědnou činností, kterou si vynutily novodobé konflikty.

K nastartování takových závodů je třeba pouze politická vůle získat, či zachovat silovou převahu, nebo alespoň odstrašující potenciál. Za předpokladu průmyslové a vědecké vyspělosti, dostatku státních prostředků nebo alespoň dostatečně autoritativní vlády již nic nebrání tomu, aby vládu nad vyzbrojováním převzala samotná technická evoluce. Jednotlivé strany se pak vzájemně stimulují postupným zlepšováním či zmnožováním výzbroje, udržují se ve stálém tempu a vyvíjejí tak prostředky, které mnohdy neodpovídají žádným dalším potřebám. Bludný kruh samovolného vývoje a konstruktérské horečky je uzavřen a může být prolomen jedině odpovědným lidským rozumem.

Skutečnou analogii evolučního vývoje zbraní a další vojenské techniky umožňuje dialektický rozpor základního principu - zničit a sám nebýt zničen. Můžeme pro ilustraci identifikovat několik takových vzájemně se potírajících dvojic vlastností: obranné vs. útočné postupy, palebná síla vs. balistická ochrana, dostřel vs. dosah senzorů, dosah/únosnost vs. kvantita techniky, nezjistitelnost vs. detekce, výkon vs. úspornost - které stimulují vývoj až do extrémních pozic (4).

Opět je z opačných znamének směru přirozené entropie patrné, jak se situace bude vyvíjet. Tam, kde jde o zničení, poškození, zneschopnění nebo odhalení, na té straně bude vždy výhoda a krůček napřed. Každá obranná strategie je zlomitelná vhodně zvoleným útokem, každé opevnění a ochrana jsou záhy překonány (5), každý stealth prostředek je nakonec zjištěn a ohrožen. Tam kde nelze rozumně pokračovat v navyšování kvality, hledají se miliardovými investicemi do výzkumu cesty zcela nové.

V této oblasti dominuje rozhodování armády (na úrovni jejích strategických potřeb), která má přirozenou a k potřebám státu lhostejnou tendenci k sebezachování. O to, že bude její hlas dostatečně slyšet u čelných státních představitelů, se stará odvěká lidská zkušenost se závislostí státu na silovém potenciálu. Z povahy vojenství je logické, že schopnosti bojových složek jsou v civilní sféře takřka nevyužitelné - o tom, že není dobré propouštět hromadně na hodinu vojáky z povolání, se dnes a denně přesvědčuje koalice v Iráku. Konečně ani snaha nastolit demokratický (a přitom nezkarikovaný) stát pod velením vojenské "civilní" správy a za ozbrojené přítomnosti není právě projevem správného chápání problematiky.

Ekonomické zájmy

Nelze opominout ani na faktor zisku. Není žádnou hysterií teorie spiknutí, pokud budeme a priori předpokládat něčí hmotný prospěch na věci tam, kde jde o výrobky a platby za ně. V této oblasti to platí dvojnásob - jednak jde o peníze vyhlášeného, zpravidla solventního, marnotratníka (státu), dále se jedná o technicky náročnou a mnohdy nesériovou zakázku, u níž lze cenu libovolně natahovat. A to zvláště když je zde konkurence velmi omezená a předem známá. Konečně jde také o zakázky, které velice zvyšují prestiž dodavatele.

Velmi nákladné studie proveditelnosti, projekty, technologické demonstrátory, tendry apod., kterými dodavatel nabízí své prostředky státu (armádě) jsou mnohdy v jeho vlastní režii. Tuto investici si pak subjekt přirozeně velmi dobře hlídá a je naivní se domnívat, že bude za všech podmínek bojovat čestně. Rozhodující politické struktury jsou pravidelně vystavovány zákonnému i nezákonnému nátlaku a korupčním nabídkám a pokud si podle klasických pouček zájmových teorií uvědomíme, že proti jejich soustředěnému zájmu obvykle nestojí nic jiného, než nerozhodný politik se starostmi o geopolitiku a dezorientovaná veřejnost, sami přijdeme na to, že tak vzniká dostatek prostoru pro nekalé praktiky. Skandály se nevyhýbají ani největším firmám - v minulém roce např. Boeing - a nepochybuji, že jde jen o kapku v moři. O spojeních současné americké vlády a některých zbrojařských koncernů nepochybuje snad nikdo.

V této oblasti zpravidla vítězí zájmy kapitálově nejsilnějšího subjektu, o pragmatickém, ekonomickém a odpovědném rozhodování státních struktur si lze jen nechat zdát.

Lidský faktor

Člověk je příčinou a i samozřejmým konečným účelem existence vojenské techniky. Morální dilemata a psychické zábrany jsou však naneštěstí limitovány, proto se člověk hromadným zbrojením neustále zpronevěřuje vlastním existenčním zájmům a aktualizuje tak nemálo paradoxní rčení "Si vis pacem, para bellum" (chceš-li mír, připravuj se na válku).

V oblasti morální odpovědnosti je situace charakterizována kolektivní nezodpovědností a patřičnou neinformovaností. Nikdo se necítí být skutečným původcem kolektivního souhlasu s tím, že se stát nejprve připravuje k ozbrojenému střetu a nakonec dává ústy velitele příkaz k palbě. Nadto jsou vztahy příčin a následků ve vojensko-politickém dění států a smluvních organizací objektem zanícených, ale příliš složitých polemik renomovaných expertů všemožných oborů. Naprostou rozdílnost rozhodovací role experta a politika (nebo si můžeme dosadit každého občana) již na BL vystihl Jan Keller.

Oblast lidské psychiky ve spojení s vojenskou technikou je již fenomén zajímavější. Již od prvního hozeného kamene, až po tlačítkem dálkově odpálenou mezikontinentální střelu se třemi nukleárními hlavicemi - se uplatňuje stejný fenomén lidské psychosomatické konstituce. Jde o geneticky předurčené naladění lidských smyslů, které plně empatizují působení bolesti druhému jen ve spojení s přímým fyzickým kontaktem. Jakýkoli instrument, kterým svou sílu a zraňující účinek násobíme, má již paradoxně emocionální odezvu nižší. To sice do jisté míry kompenzují socializované normy a zábrany, ovšem určujícím stále zůstává přímý smyslový kontakt s následky.

Zde je nutno vidět důvod toho, že člověk jinak uznávaný a spořádaný se bez skrupulí podílí na vývoji nových zbraní, prostředkuje jejich nákup a prodej a konečně rozhoduje i o jejich použití. Pravá podstata následků jeho konání je mu totiž odepřena - nemá s nimi osobní kontakt.

Zároveň nelze opomenout vrozenou lidskou agresivitu, která vezme za vděk každou příležitostí k občasné ventilaci. Neuropatolog František Koukolík hovoří dokonce o "dravčích mapách", coby dědičných pozůstatcích zvířecké agresivity v neuronálních okruzích našich mozků. Pokud není agresivita člověkem identifikována a není ji vyhrazeno nějaká forma neškodného vybití, může se stát neuvědomělým faktorem, dlouhodobě formujícím lidskou povahu!

Nepřehlédněme ani trend automatizace a dálkového řízení, který nás dále odvádí od místa skutečného dění. Role člověka při obsluhování techniky se stává stále více jen sentimentální a konzervativní, jako by válka byla jen virtuálním kláním. Naneštěstí i v moderní době zůstává člověk konečným adresátem destrukce, neboť pouhé ničení techniky technikou nemá dostatečný psychologický efekt na nepřítele.

Tyto faktory pak přispívají k tomu, že civilizovaný a historie znalý člověk znovu a znovu selhává při rozhodování o vlastní pokojné a mírově prožité budoucnosti.

Institucionalizace násilí

Po mnoha neklidných staletích a válečných zkušenostech se silové řešení stalo přirozenou součástí politické kultury. Navzdory všem pokrokovým hodnotám, které pro sebe hlásáme, je stín ozbrojeného konfliktu všudypřítomný.

Můžeme analyzovat právo a zjistíme, že náš ústavní pořádek s válečným stavem počítá. Můžeme propátrat mezinárodní smlouvy a zjistíme, že ve válce se sice může zabíjet, vězňům ale musíme zachovat důstojnost a jejich práva a neměli bychom střílet na lékařský personál. Někdo se tak utěší tím, že jsme v chaosu dokázali nastolit alespoň nějaká pravidla. Jenže v přírodě samotné se u zvířat spontánně vyvinuly nekrvavé a dokonce i jen formální způsoby vnitrodruhového boje. Věřím, že i evoluce lidské kultury by toho byla schopna - nebýt té vojenské techniky.

Můžeme také analyzovat jazyk a nalezneme i pro ty nejsyrovější obrazy měkce eufemistická vyjádření. Nemusíme přece poslouchat o zavražděných a zabitých, když můžeme skutečnost poeticky opsat třeba jako skonání, padnutí, ubezdušení... Proč znechucovat výrazivem jako zmrzačení a roztrhání, když se nabízí zranění, hospitalizace, devastace tkání... Proč pobuřovat pravdou o tom, že naši vojáci rozstříleli nepřítele - oni přece zároveň opětovali palbu, eliminovali ozbrojený odpor, prováděli odvetná a bezpečnostní opatření nebo hrdinně naplňovali svou vlasteneckou povinnost!

Můžeme analyzovat systém velení v ozbrojených složkách a zjistíme, že za rozkazy vlastně ideálně nenese odpovědnost nikdo - když všechny potřebné informace shromažďuje na hony vzdálený štáb a vydává obecné rozkazy konkrétním lidem. A naopak - ty problémové rozkazy a jejich následky si pak zodpoví ten, koho určí velení nejvyšší. Hodnoty jsou zde zkrátka jiné, přednost má taktické vítězství a zúčastnění lidé mají tu nepěknou vlastnost, že jsou smrtelní.

Zeptejme se, jak jsme o zbraních a válečných střetech v médiích informováni. Jaké informace vůbec proniknou do civilní sféry - ačkoli disponujeme všudypřítomnou miniaturizovanou technikou a svobodou slova a přístupu k informacím. Jako by se armáda za svou vznešenou činnost styděla!?...

Také můžeme zkoumat stát samotný a zjistíme, že si již dávno přisvojil monopol násilí a jeho použití při řešení mezilidských konfliktů. Z toho ovšem vyplývá, že musí své adresáty chránit před všemi hrozbami, má tedy povinnost se ozbrojovat a bránit se alespoň tak, aby svůj "personální substrát" dokázal ochránit, popřípadě mu zabezpečit zacházení podle válečného práva.

Obecně vzato v případě státu mluvíme o byrokratizaci a od té lze očekávat právě jen a výhradně racionalitu. Ta ovšem není schopna se bez hodnotové a emocionální dimenze vůbec zorientovat. Klasické teze o "železném zákonu racionality" od M.Webera aktualizovala současná sociologie např. pojmem "mcdonaldizace". Sociolog Z. Bauman zase postuluje, že ve druhé světové válce páchaný holocaust není nic jiného, než mírně exponovaná a izolovaná racionalita výkonné organizace.

Závěrem

Všechny tyto komponenty fenoménu vojenské techniky měly demonstrovat, že žádný zúčastněný společenský subsystém není schopen zcela korigovat částečně nepodmíněný a spontánní evoluční vývoj této specifické větve techniky. Samozřejmě nelze klást evoluci vojenské techniky na roveň autopoietičnosti lidské kultury a dále ji dávat do stejné opozice, jakou ta zaujímá vůči evoluci přírodní. Vojenská technika je jen jakousi zhoubnou nemocí na těle lidské kultury, je na ní sice existenčně závislá, ale zároveň jí škodí. Konec jedné by tedy znamenal i konec té druhé.

Současná fyzika charakterizuje hmotu jako poruchu, "nemoc" vlnového pole, jako její zauzlování. Český biolog Bedřich Němec zase svého času charakterizoval jako chorobu hmoty život - jde totiž proti přirozené entropii a vytváří stabilní a sebereprodukující se struktury, nepodléhající přirozenému rozpadu. Evoluční ontologie pak považuje celou lidskou kulturu za přírodě se z pod kontroly vymknuvší následek, řekněme tedy, že jde opět o nemoc. Já pak v tomto duchu prohlašuji za nemoc lidské kultury právě techniku vojenskou.

Jestliže není tato logika pro někoho dostatečně přesvědčivá, bude si muset zodpovědět následující otázky jinou interpretací: Pokud vojenskou techniku zcela ovládáme, proč se jí v důsledku bojíme a přejeme si, aby jí nebylo? Proč v současnosti vedou války státy, které jsou jinak vzhlíženy pro svou demokratičnost a vyspělost? Proč i v současnosti vyvíjíme další ničivé zbraně - třeba miniaturizované atomové bomby, které zrelativizují členění na konvenční a nekonvenční zbraně a mohou se stát ideálním nástrojem budoucího terorismu?

Některé teorie pokroku hlásají, že všechny další lidské vynálezy jsou pouze novou kombinací již objevených základních principů. Je také pravdou, že nelze dvakrát objevit to, co již bylo jednou vynalezeno; někdy je zase bohužel nemožné nešťastný vynález znovu pohřbít a zapomenout. A jak praví klasik: je-li v prvním dějství dramatu na scéně pistole, bude z ní v závěru vystřeleno. Berme tedy všechny zbraně vážně a ani na okamžik si nemysleme, že je máme pod kontrolou. I každý pragmatický instruktor sebeobrany vám řekne pravý opak.

Poznámky:

(1) Pochopení evoluce osobně považuji za nejdůležitější objev člověka poté, co se stal schopným uvědomění si sebe a okolí a naučil se mluvit. Jsem upřímně rád, že jsem se narodil v tak osvícené době, kdy toto poznání nečiní již tolika lidem problém a jsou schopni existenciální tíži a pouze vlastní morální odpovědnost za své konání unést i bez ideologických a dogmatických berliček. Pro zájemce o opačný pohled na svět z pozic hlavních náboženských směrů nabízím výborně zpracované prezentace a filmy v angličtině ZDE, jakkoli je považuji za demagogické a extrémně neobjektivní. Iluze zde prezentované jediné pravdy je ovšem velmi sugestivní, popularizátoři vědy se mají hodně co učit. Na to, jak je v současnosti problematika evoluce vykládána na českých školách (a jak tam byla vyložena i mně), je s podivem, že je zde tolik ateistů. Příčiny budou v české společnosti ale asi jiné a mnohem prozaičtější...

(2) Pro opravdové pochopení nelze než doporučit stěžejní práce v oboru, zejména: Šmajs, Josef - Krob, Josef. Evoluční ontologie. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 400 s. ISBN 80-210-3038-0. Populárně podané informace lze čerpat z Reflexu po zadání jména "Šmajs" do vyhledávání - články "Člověk a příroda", "Člověk a technika" a "Věda, kultura a příroda".

(3) O pohled na koexistenci přírodní a lidské kultury na bázi jakési funkční symbiózy (vzájemné prospěšnosti) se pokusil např. biolog James Lovelock v práci Gaia - živoucí planeta. Praha: MF 1994. Stručný extrakt ZDE a ZDE. Lovelock ve svém textu naznačuje, že i lidská technizovaná kultura může být chápána jako součást samoregulačních mechanismů biosféry Země, např. člověk zabrání její srážce s bludnou kometou. Tento ojedinělý pokus však nemůže převrátit celkové paradigma konfliktu člověka a přírody.

(4) Protiraketové rakety, námořní rychlopalné kanonové komplety s kadencí až 200 ran/s, reaktivní keramické pancéřování ZDE, tankování letadel ve vzduchu, kontejnerové pumy se stovkami samonaváděcích subhlavic, desetitunové MOAB ("Mother Of All Bombs") a těžké termobarické pumy s potenciálem maskovat užití malých nukleárních hlavic atd. atd.

(5) Třeba i za cenu užití dějiště konfliktu na dlouho zamořujících podkaliberních průrazných uranových střel - přitom wolframové tyče mají přibližně srovnatelné parametry. Bez mezinárodního skandálu v bývalé Jugoslávii by se ovšem tato změna v materiálu neuskutečnila. Srov. ZDE.

Vytisknout