Je pravda, že na dětské domovy, či různá zařízení pro postižené plynou ročně milióny korun daňových poplatníků, nicméně nikdo si už neláme hlavu nad tím, zda jsou to peníze vynaložené správně. Pokud se nemýlím, tak péče o jedno postižené (nebo opuštěné) dítě v ústavu přijde ročně stát na přibližně 200 000 korun. Pokud se rodič rozhodne o své dítě pečovat sám, dostane přibližně pouhou pětinu této částky ročně. Není to trapné? Není to nedůstojné? A není v tom náhodou i ekonomický zájem jistých lobbystických skupin?

Nabízí se otázka, proč tomu není právě naopak? Rodič, který se stará o své dítě -- jeho výchovu, vedení i vzdělávání (lhostejno, zda zdravé či jakkoli postižené), by měl být společností vysoce ceněn. Proč? Protože jeho péče demonstruje jeho osobní zodpovědnost. (Tedy něco, co tak bolestně chybí mnohým našim politikům a úředníkům státní správy.) Je-li rodina solidně finančně situována, nevidím důvod, proč by neměla být ještě více daňově zvýhodněna. Tím, že se nezříká péče za své blízké, ulehčuje státu a jistě si zaslouží náležité ocenění. Jde-li například o matku, která žije sama a přesto se péče o své dítě nezříká (jako paní Dostálová), pak nevidím důvod, proč by finanční dávka, kterou jinak na její dítě vyčerpá státní zařízení, nemohla být přesunuta k dispozici této pečující mamince? Ať ona sama rozhodně, zda z této částky uhradí nadstandardní péči ve školce nebo denním stacionáři, či si k dítěti "pořídí" asistenta.

Samozřejmě se nabízí otázka zneužití. Ano, všechno se dá zneužít a lidé to často dělají. Ale jak to, že nám nevadí ty miliardy vymrhané na sanování vykradených bank a podniků, za něž NIKDO nebyl doposud potrestán? Nemáme poněkud posunutá měřítka? Maminkám pečujícím o jejich postižené děti (případně rodičům pečujícím o vzdělání jejich děti) nechceme dát peníze, které by jim umožnily důstojný život (prosím, nezaměňujme důstojný život za život v konzumní hojnosti!), zatímco na mezinárodních soudech utrácí stát milióny a na pokutách miliardy korun a to dokonce za špatné rozhodnutí jednotlivce!

Státní úředníci i politici by si měli uvědomit, že my všichni, kdo platíme daně, jsme de facto jejich zaměstnavatelé. A že by se k nám měli začít chovat konečně slušně a vstřícně. Jsou nám totiž za naše daně povinováni vykazatelností: a to platí jak pro pracovnice v ústavech, tak pro policisty, starosty, ministry i samotného prezidenta. Ti všichni jsou placeni z peněz, které jsme odvedli na daních.

Nám, občanům, kteří si připadáme bezmocní, pak nezbývá, než si připomenout, jaké jsou naše priority. My, rodiče zdravých dětí, budeme muset úředníkům připomínat, že to budou naše děti, kteří jednou budou přispívat na jejich důchody svými daněmi. Rodiče postižených dětí pak budou muset úředníkům připomínat, že svým zodpovědným přístupem k péči o své postižené děti tomuto státu fakticky odbřemeňují a ulehčují mu.

Jde jenom o to, abychom našli dostatek sebedůvěry.