Většinu v podobě 17 mandátů získaly strany a uskupení, které dávaly najevo nedůvěru v politiku Evropské unie -- tedy Občanská demokratická strana (ODS), komunistická strana (KSČM) a NEZÁVISLÍ. Také neúčast 71,68 % oprávněných voličů lze chápat jako projev odporu k Unii.

2. Zvítězila pravice. Poměr mandátů pravicových a levicových stran je 8 ku 16, a to ještě za předpokladu, že sociální demokracie (ČSSD) bude v rozporu s prohlášeními svého předsedy vnímána jako levicová strana.

3. Zvítězila opozice. Strany vládní koalice získaly celkem 4 mandáty, opoziční strany a mimoparlamentní uskupení celkem 20 mandátů.

EUROPESIMISTICKÝ VÝSLEDEK voleb kontrastuje s loňským referendem o vstupu do Evropské unie. Toho se zúčastnilo 55,21 % oprávněných voličů, přičemž 77,33 % z nich řeklo ANO vstupu. Tyto rozdíly mohou být interpretovány jako neracionální chování voličů. Nabízí se ale i jiné vysvětlení. Hlasování pro euroskeptické kandidátky může být dáno tím, že si lidé přejí být v Unii -- ale zároveň chtějí, aby je v Bruselu a ve Štrasburku zastupovali tvrdí obhájci národních zájmů.

Strany, které projevovaly nezdůvodněný eurooptimismus, vyvolávaly dojem, že špatně chápou povinnost zastupovat své voliče a příliš se orientují na unijní struktury. Přitom vědomí celoevropských zájmů není vyzrálé. Výsledky voleb v celé Unii ukazují, že zatím se nepodařilo nalézt celoevropská témata. Ke snižování obliby Evropské unie nadále pomáhá vládní zvyk svádět nepopulární opatření na požadavky Bruselu. Volební pasivitu pak umocňuje i vědomí, že pravomoci Evropského parlamentu jsou zatím stále velmi omezené.

Rostoucí volební neúčast byla zaznamenána ve všech zemích Evropské unie -- celkově poklesla volební aktivita z 49,4 % v roce 1999 (a 63,0 % v roce 1979!) na 45,5 % letos. Hned napoprvé dosáhly rekordu eurovoleb na Slovensku. Tamní eurovolební aktivita dosáhla na pouhých 16,96 %, přičemž na loňském referendu byla účast 52,15 %. Pravděpodobně se na této skutečnosti výrazně podepsal mimo jiné fakt, že všechny slovenské parlamentní strany dávaly najevo eurooptimismus, což platilo i o komunistické straně.

SENÁT PLUS -- tak by se též daly charakterizovat eurovolby v Česku. Obdobně jako v případě voleb do Senátu, také nyní byla malá účast. Pro volby do horní komory našeho parlamentu je příznačná především pasivita levicově orientovaných voličů, kteří již od dob 1. republiky pokládají Senát za zbytečnou instituci. Výsledky eurovoleb tak upravila jediná skutečnost -- velký úspěch komunistické strany (KSČM). Obecně ale platí, že stejně jako v Senátu, levice propadla. Samotná vítězná Občanská demokratická strana se ziskem 9 křesel a 30,04 % odevzdaných hlasů obdržela víc mandátů než komunisté (6 mandátů, 20,26 % hlasů) a sociální demokraté (2 mandáty, 8,78 % hlasů) dohromady.

Celoevropsky ale nelze hovořit o tom, že by pravice výrazně vyhrála, byť si pozice v Evropském parlamentu upevnila. Celkové rozložení sil může upravit 66 zatím nezařazených europoslanců. Ovšem téměř celá postsocialistická středovýchodní Evropa, která se dostala v květnu do EU, s výjimkou Estonska hlasovala převážně pravicově. Na Slovensku bodovaly dvě pravicové strany a dvě strany středu -- Mečiarova Lidová strana -- HZDS za pravý střed, Ficův Směr za levý střed -- a s nimi Strana maďarské koalice s pravicovou orientací. Ve srovnání s výsledky v Česku pak na Slovensku výrazněji bodovali křesťanští demokraté. U nás KDU-ČSL získalo 2 mandáty a 9,57 % odevzdaných hlasů, na Slovensku Křesťanskodemokratické hnutí získalo tři ze 14 slovenských europoslanců a 16,19 % z odevzdaných hlasů. K tomu by se dala přičíst i skutečnost, že též vítězná Slovenská křesťanské a demokratické unie (3 mandáty, 17,09 % hlasů) má obdobnou orientaci. Pravděpodobně zde sehrála velkou roli výzva biskupské konference k aktivní účasti na volbách a to, že se volby konaly v neděli, tedy pro mnohé občany bezprostředně po návštěvě kostela.

HLASOVÁNÍ PROTI VLÁDĚ bylo v Česku významnější než pravicové hlasování. Nejúspěšnější strana vládní koalice, KDU-ČSL, skončila až čtvrtá, ČSSD jako největší vládní strana jako pátá. Unie svobody-DEU, třetí člen koalice se v rámci Unie liberálních demokratů se ziskem 1,69 % hlasů propadla hluboko pod práh, za nímž se získávají poslanecké mandáty. Všechny koaliční strany doplácejí nejen na objektivní potíže transformační politiky, ale i na bezbarvou prezentaci. Vláda postrádá výrazné politické osobnosti, které by přitahovaly pozornost voličů.

S prohrou vládních stran se počítalo, ovšem propad ČSSD je přeci jen dramatický. Jako by se sociální demokracie vrátila na pozici, kterou měla před příchodem Miloše Zemana do čela strany. Když v první reakci místopředseda ČSSD Stanislav Gross obvinil z tohoto propadu právě Zemana, neboť prý způsobil nejednotu ve straně, zaměnil příčiny za důsledek. Kritická Zemanova slova mohou být slyšena jen proto, že ČSSD je nejednotná kvůli rozporné politice vedení. Navíc při sestavování kandidátky do Evropského parlamentu projevilo vedení ČSSD stejný nedostatek politické prozíravosti jako při výběru kandidáta na prezidenta. Eurovolby znovu jen potvrdily, že umění možného není v politice dáno schopností zvítězit v kuloárech Lidového domu a ve vedoucích orgánech ČSSD.

PROHRA VLÁDNÍCH STRAN ve volbách do Evropského parlamentu nezakládá zákonný důvod ani pro pád vlády, ani pro předčasné volby. Dokonce ani očekávaný rozpad Unie svobody-DEU není takovým důvodem. Na Slovensku se poslanecký klub SDKU, hlavní vládní strany, rozštěpil již loni. Výsledkem takových změn je proměna většinové vlády na menšinovou, což komplikuje přijímání zákonů, ale samo o sobě neznamená konce vládnutí. Ovšem reakce na prohru v eurovolbách uvnitř ČSSD či KDU-ČSL by mohly vytvořit krizovou politickou situaci, která by mohla vézt k pádu vlády či volbám. Mnohem pravděpodobnější v této chvíli ale je rekonstrukce vlády jako obranný manévr vládních stran.

To, že voliči upřednostnili opoziční strany, bylo příznačné pro většinu zemí Unie. Tato skutečnost bude jistě použita jako argument pro uklidnění politické scény v Česku. Vládní strany zvítězily jen v několika zemích EU. A nezáleželo na ideové orientaci -- vládnoucí levice prohrála například ve Velké Británii, Polsku, Maďarsku a v Německu, naopak vládnoucí pravice ve Francii, Portugalsku, Dánsku a v Itálii. Ze států s více než padesáti křesly v Evropském parlamentu tak zvítězila vládní strana pouze ve Španělsku, ale tamní socialisté získali své vládní pozice získala v dubnu. Naopak vládnoucí pravicová strana získal nejvíce mandátů ve Finsku, Lucembursko, Nizozemsku,na Kypru, v Irsku a v Řecku. U našich bezprostředních sousedů vládní strany slavily úspěch pouze na Slovensku.

Výsledky eurovoleb na Slovensku mají pozoruhodnou matematickou podobu. Čtyři nejúspěšnější strany mají podíl na odevzdaných hlasech v rozmezí od 17,09 do 16,19 procent. Pátá a poslední ze stran, které se dostaly do Evropského parlamentu, vládní Strana maďarské koalice, získala 13,24 % hlasů. Úspěch vládních stran je překvapivý proto, že výzkumy preferencí pro volby do Národní rady jim slibují prohru.

ZA NEJZAJÍMAVĚJŠÍ JEV na české politické scéně lze v souvislosti s eurovolbami označit úspěch dvou neparlamentních hnutí. Uskupení SNK a Evropští demokraté získalo 11,02 % hlasů a 3 mandáty, čímž obsadilo třetí příčku a předběhlo všechny vládní strany. Zdá se, že toto uskupení, zvláště pak Evropští demokraté, jsou připraveni zaujmout pozice Unie svobody-DEU.

Ke zvláštnostem polistopadového stranického sytému v Česku patří, že se v něm udržují dvě politické strany přibližně stejného liberálně-konzervativního ideového zaměření. Ukazuje se, že ideová a personální vyhraněnost ODS je tak velká, že ponechává vedle sebe prostor pro život ještě jedné menší strany obdobného typu. I když se při eurovolbách dal tento rozdíl zaznamenat v podobě protikladu eurooptimismu SNK-ED na jedné straně a europesimismu ODS ze strany druhé, odlišnost nebyla vždy tak patrná. To platí pro období, kdy vedle ODS stála Občanská demokratická aliance a zvláště pak v čase, kdy tuto roli plnila Unie svobody-DEU. Pravdou ale je, že všechny tři zmiňované strany se lišily od ODS tím, že se těšily či těší důvěře bývalého prezidenta České republiky.

Lze dnes hádat, zda úspěch Evropských demokratů vydrží déle než dvě volební období. Stanou-li se parlamentní stranou, jejímu dlouhému životu by neprospěl ani pobyt v opozici, ani účast na koalici se sociálními demokraty.

USKUPENÍ NEZÁVISLÍ, na jehož čele stála dvojice Vladimír Železný a Jana Bobošíková, získalo přízeň 8,18 % aktivních voličů a obdrželo tak dva mandáty v Evropském parlamentu. Do politiky v Česku tak poprvé vstupují lidé známí z televizního podnikání a působení. Tento prvek postmoderní politiky je v Evropě znám již déle, jeho největším produktem je italský premiér Silvio Berlusconi. Patří ke koloritu těchto eurovoleb, že tento mediální magnát prohrál. Ale nejen on.

Obdobným fenoménem jako Železný je na slovenské scéně Pavol Rusko, předseda strany ANO. Ten býval kdysi vládcem komerční televize Markíza. Založil stranu ANO, jejíž první vstup do politiky byl hned při první účasti na volbách odměněn místem nejen v Národní radě, ale i ve vládní koalici. Dnes je Pavol Rusko ministrem hospodářství a s jeho jménem je spojován přísun zahraničních investicí. V předvečer eurovoleb se dokonce postavil za dostavbu jaderné elektrárny v Mochovcích. Jenže ani to mu nepomohlo -- jeho strana obdržela pouze 4,65 % hlasů, což znamená, že nebude mít v Evropském parlamentu zastoupení.

V případě NEZÁVISLÝCH hrozí nebezpečí, že budou stranou na jedno použití. Nechají-li se její televizní hvězdy uzavřít v Evropském parlamentu, nedobudují stranické struktury a budou mít malý přístup do centrálních medií. První zkušenost s eurovolbami tedy mnohé naznačila, ale na domácí politické scéně nemusí vézt k zásadním změnám.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom