Pracovníci reklamních agentur různé letáky, brožury atd. směle vkládají nejen do poštovních schráneček studentů u vrátnic kolejí, ale volně těmito ubytovnami, kam je jinak vstup přísně kontrolován, procházejí a zastrkují je za dveře pokojů. To je jistě dotěrné a narušuje to soukromí, avšak více než to, že se takovým praktikám nebrání provozovatelé kolejí, udivuje pasivita samotných vysokoškolských studentů.

Na pražské koleji Větrník, jež skýtá přechodný domov zhruba šestnácti stům studujících, jsou tradičně ubytováváni především posluchači a posluchačky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Má se za to, že tento typ vysoké školy navštěvují lidé, kteří i ve studentském národě patří k těm osobitějším, nekonformním - a vskutku to často potvrzuje např. vedle jejich oblečení i průběh nejrůznějších studentských a občanských iniciativ, včetně demonstrací (pozoruhodně to neplatí o účasti na volbách do studentské samosprávy, to ale ponechme stranou).

Nedávno jedna reklamní akce nejmenovaného výrobce silně nezdravých, přeslazených čokoládových tyčinek (vydávaných - jako u tohoto sortimentu ostatně vždy - za dobrůtku a zdravý zdroj energie v jakoukoli denní dobu a při každé příležitosti) nevědomky nabídla test konformity českých vysokoškoláků. Jelikož jsem byl jeho svědkem na zmíněné koleji Větrník, podívejme se, jak v něm dopadli právě studenti pražské filozofické fakulty. Nezmíněná firma jednoho dne nechala na kliky všech pokojů Větrníku umístit "vzkazové bločky" - tj. sešitek s odlepovacími listy, který lze zavěsit na dveře pro vzkazy v případě nepřítomnosti. Nad vlastním sešitkem je okénko, v němž se dá otáčením nastavit obrázek s nápisem pro jednotlivé - výrobcem předpokládané - situace, cituji a popisuji: Pojď dál! (postavička s walkmenem na uších, v americké kšiltovce a s příslušnou čokoládovou tyčinkou, označenou nápisem, v ruce), Protahuju tělo (dvě figurky hrají basketbal, jedna z nich v ruce třímá onu tyčinku, též s nápisem), Jsem venku (dvě postavy hrají v hospodě šipky, jedna z nich má jméno produktu na tričku), Nerušit! (dvě postavičky se líbají, dvěma srdíčkům, vznášejícím se nad nimi, odpovídají dva nápisy produktu - jeden na tyčince, již drží ženská figurka v ruce, druhý na tričku mládence), Nudím se ve škole (figurka s americkou kšiltovkou a walkmenem sedí před počítačem, nohy opírá o sloupeček knih a mává s myší od počítače, kterou drží za kabel jako jo-jo). Jméno tyčinky je pak výrazně uvedeno jak pod okénkem záznamníku, tak v rohu každého z lístků bločku.

Z popisu obrázků je snad zjevné, s jak pokleslým humorem tu příslušný autor reklamy familiérně poklepal nejen na studentské pokoje, ale i identitu: obraz studia tu odpovídá pubertálnímu postoji k instituci školy jako takové zastávanému opravdu upřímně nejspíše jen pár osmáky. Přijetí takového reklamního prezentu zjevně předpokládá, že obdarovaný přijme dárek jak esteticky (je ovšem - graficky atd. - velmi nevkusný), tak ideově (i ideologicky); studenti se s jeho přijetím - použitím, vyvěšením na dveře svých pokojů - chtě nechtě ztotožňují s předloženým obrazem studia a studentství: "Škola mě nebaví, nudím se v ní, chodím tam ještě tak na internet, jsem debílek s kšiltovkou a walkmanem, ve volném čase hraju basket nebo šipky a hlavně: mám rád tu tyčku a dlabu ji pořád a všude." Pokud někdo namítá, že někteří studenti akceptují humor dárku, je to stejné. Míní-li někdo, že zápisník přijímají bez toho, aby o něm takto přemýšleli, či prostě proto, že se jim i přes případné námitky hodí, odpovídám: tím hůře. Případy, kdy by bylo vyvěšení reklamního předmětu gestem postmoderní (sebe)ironie, si dovolím pominout jako statistickou chybu.

A nyní: jak to dopadlo na pražském Větrníku? Udělal jsem malý test na jednom z jeho čtyř bloků, na němž bydlí ve čtyřech patrech po třiačtyřiceti dvoulůžkových pokojích 344 budoucích učitelů a učitelek, vyšších státních úředníků a úřednic, novinářů a novinářek, redaktorů a redaktorek, a ovšem i reklamních agentů a agentek a možná i významných future generation leaders...

Z těch sto dva a sedmdesáti pokojů reklamní dárek přijali obyvatelé čtyřiceti devíti z nich, tj. dárek-reklama dnes visí na více než čtvrtině (okolo 28 procentech) dveří. Mám za to, že je to číslo hrozivě vysoké, dávající velmi špatnou zprávu o kultivovanosti, vkusu a kritickém občanském vědomí vysokoškolských studentů (většinou, jak uvedeno, pražské filozofické fakulty).

Jejich ochota přispět zdarma (za dáreček, vidím tu jistou obdobu ke vztahu domorodců a kolonistů..., a to prosím patnáct let po Listopadu!!!) k šíření reklamních log je vysoká, rezistence vůči vnuceným nápisům - jež jsou vždy i texty, obsahy - a způsobu humoru (obecněji: "kolonizaci životního světa" - Jürgen Habermas) je nízká, nizoučká. Pro úplnost a odlehčení nechci zatajit, že asi ve třech případech nepochybně praktičtí studenti či studentky odtrhli vlezlé obrázky a vyvěsili pouze bloček, ve dvou případech jejich kolegyně naopak akcentovaly "zábavné figurky" - vystříhaly je ze všech či z většiny obrázků, a polepivše jimi dveře svých pokojů, sestavily z nich "roztomilé tabló svého studentského života"...

Jelikož kolej Větrník dobře znám, vím, že nejvíce z oněch marketingem poznamenaných dveří patří pokojům obývaným dívkami. K uvedeným číslům mohu podat ještě jednu doplňující informaci: ze čtyř pater je takto ozdobených pokojů nejvíce v suterénu (18, tedy více než třetina), kde je nejdéle zavedený internet (pokoje zde tedy obývají pouze "připojení"). Že by ti ze studentů a studentek, kteří mají výkonnější počítače a internet (mezi "kolejáky" jednoznačně náleží k movitějším), patřili na Větrníku k těm nejkonformějším, respektive nejvíce ochotným přijímat prefabrikované utilitární předměty a jejich hloupou, ba urážející message? Zda na tom něco je či nikoli, to ponechávám, stejně jako další možné hypotézy plynoucí z předvedené sondy, na čtenářích. A zároveň je vyzývám k rozvedení tohoto testu: pokud jste se s popsanou reklamní čokoládovou akcí setkali na jiné ubytovně, dejte nám prosím vědět (nejlépe s uvedením oborů či profesí ubytovaných a alespoň malou statistickou sondou), s jakým ohlasem se setkala tam.

Přeji vám hezké, zdravé, nereklamní prázdniny!

P. S.: Konformita studentů bývá na koleji patrná ještě z jedné věci. Pokud se tam chcete někdy jít podívat do televizní místnosti na nějaký pořad ČT 2, hlavně v hlavních vysílacích časech, jste bez šance: vždy tam již naleznete několik matných postav, co se dívají zpravidla na NOVU. Den poté, co jsem napsal tento článek, tedy v neděli 20. června, jsem ovšem zažil šok. Krátce před tři čtvrtě na deset jsem se chtěl jít do kolejní televizní místnosti podívat, jak probíhá fotbalový zápas Eura 2004 Španělsko - Portugalsko. Do nevelké místnosti, jež byla předchozí večer při utkání Česko - Nizozemí slušně zaplněná (asi 20 osob), se tentokrát skoro nedaly otevřít dveře. Byla plná zcela, většina studentů musela sedět na zemi, podlaha byla zaplněna i v místech těch nejhorších úhlů vůči obrazovce. Po krátkém zaváhání jsem se udiven přece jen protáhl dovnitř a opřel se vstoje o dveře - víc by se sem už nevešel nikdo, ani by neotevřel. Tu jsem se konečně zahleděl na obrazovku a strnul: NOVA!, podle všeho závěr finále soutěže Superstar (lidé na pódiu právě zpívali jakousi příšernou popovou hymnu s tímto slovem)... V místnosti muselo být studentů dobrých 40, o zkouškovém období zcela mimořádný nával před televizí. Ihned jsem se prosmykl ven, a jak jsem pomalu procházel se smutně skloněnou hlavou předlouhou ztichlou kolejní chodbou, postupně ke mně zaléhala hymna Superstar dveřmi asi šesti pokojů, kde mají studenti vlastní televizory. "Česko hledá superstar" - ano, často vzývaná elita národa českého také...