Není nutno okamžitě analyzovat, zda možná provizoria na obzoru rozkolísané vládní politiky by byla tím "pravým ořechovým"... Po vstupu do EU ta stávající relativní stabilita jak ekonomiky obecně (z hlediska občana), tak maloobchodních cen (z hlediska voliče), nejsou asi taky k zahození. (Pravděpodobně nikdo dnes nezná spolehlivý recept na dramatičtější snížení stávající nezaměstnanosti.)

Zcela předběžně: Kdeže výsledky euro-voleb jsou? Kdo by o jejich výsledcích dnes ještě u nás přemýšlel, a proč? Copak není do Bruselu a okolí daleko, když lze na domácím trhu zpeněžit kůži premiéra české vlády? Okamžitě přece existuje v politice vždycky jen to, co by (kéž by!) mohlo být výhodně "zhodnoceno". Zvláště když se to zrovna teď mohlo působivě říci a okatě omašlit. Rozmanitá přání jsou pak ihned otci nebo aspoň kmotry dalších najednou kvasících --- že by "plodných"? --- myšlenek, jen když se podařil odkop sugestivním směrem, ne-li dokonce podkop některé ze zdánlivě standardních kulis stávající politické scény.

Kdekdo už před euro-volbami tušil, že se při nich ČSSD valně nezadaří; že ve výsledku zůstanou na té jakoby "levici" daleko za KSČM. Ta ošidná voličská přízeň? Ta že by za všechno mohla? A za co vlastně? V ČSSD mnozí začali okamžitě po té poslední volební katastrofě bít se nikoli v prsa, ale na poplach.

Ne jen vrabci na českých střechách už před našimi prezidentskými volbami připomínali, že ČSSD nemá vnitřní soudržnost. Že --- ač je rudou růží --- má rozmanitá křídla, ne-li svého druhu frakce. Premiérovi jako předsedovi strany bylo z různých stran dáváno najevo buďto to, že nezůstal věren odkazu svého slavného předchůdce "z Vysočiny", anebo že mu chybí ta obliba, jakou slyne mladý "korunní princ strany".

Přitom se okamžitě cudně moc neříká, že nutnost "celé dlouhé řady" reforem byla výchozím způsobem nastolena už před 15 lety. Že mnohé zůstalo u ledu z důvodů, které ne vždy byly jen ušlechtilé a povznášející. Neboť s rizikem nepopularity neradno si zahrávat. Zároveň jsou situace, kdy nakonec --- ať už je u moci kterákoli vláda --- s některými opatřeními se "nakonec" začít musí. (Aby se ono příslovečné "ucho neutrhlo"!)

Takže: Každá vláda (bez ohledu na vládní program) něco pravděpodobně udělat chce, a možná moc nemůže; a něco udělat moc nechce, a možná --- aspoň začít --- musí. V každém státě se přitom daně vybírají "až na prvním místě". Velké skoky "zleva doprava" ani ve státní správě, ani ve stávajícím sociálním systému se okamžitě taky nenavodí. Z tohoto hlediska by ODS neměla teď příliš spěchat s převzetím zodpovědnosti. Jinak to nepopulární, co teď láme krk Vladimíru Špidlovi, bude zakrátko lámat krky vítězné (a taky "jen" koaliční) vládě ODS. Ne nadarmo teď prostřednictvím Frekvence 1 předseda opoziční ODS Mirek Topolánek přece jen trochu poklepal po rameni nyní poněkud ustaranému Vladimíru Špidlovi...

Politiku jako "boj o moc" definoval třeba Lenin nebo Clinton. Stanislav Gross zná svou cenu. Občas vypustí nějakou informační holubičku, že by mohlo dojít na jeho slova. Ne nadarmo si zrovinka nedávno zašel kvůli tomu taky na Hrad. Uvědomil si, že v té citlivé hře svou dosavadní pozici nemusí ČSSD obhájit? Pokud by mělo nakonec opravdu dojít k hlasování o důvěře nebo nedůvěře, mohla by vypadnout z kola moci ven nejen ČSSD (a taky na úbytě stonající US-DEU), ale --- v provizoriu před předčasnými volbami --- by to nemuselo být žádoucí ani pro současnou relativní stabilitu našeho hospodářství.

Lze pochopit, proč premiér Špidla původně zamýšlel jít se svou kůží nejdřív na parlamentní "trh". Je v zájmu stran, které jsou teď u moci, aby u ní zůstaly. Své neblahé růžky při možné "nekázni" tu vystrkuje nejen "dočasná" krize vládní, ale navíc nové rozložení sil po případných předčasných volbách, které by určitě značně pocuchaly ČSSD, dostaly z kola ven US-DEU a nebývale posílily KSČM. Takže snad by se pak dalo počítat s pozitivním výsledkem hlasování o důvěře stávající vládě. A pak by byla lepší pozice pro jednání na stranické půdě ČSSD pro znovu pověřeného předsedu vlády, pokud by měl zdůvodňovat, že také stranicky musí být v čele.

Jenže aby to nebylo tak jednoduché! Když už se rozšklebilo tolik kritiky na pana premiéra, pochopil, že jeho spolustraníkům už vůbec nejde o udržení politické a vládní moci na čtyři roky, ale o silně artikulovanou nedůvěru přímo k jeho osobě. Slovosled byl najednou zcela opačný, a už mnohem rizikovější. Samozřejmě nelze dělat vládní politiku, pokud přímo v nejsilnější vládní straně bují představy, že by jak v čele strany, tak v čele vlády měl být někdo jiný. (Neuvažujme zatím ani o možných ambicích předchozího předsedy ČSSD, ani o stávajícím prvním jejím místopředsedovi. Ani o tom, zda a do jaké míry nese osobní zodpovědnost za nějaké předchozí kroky strany a vlády "její současný druhý muž".) Rázem je pro Vladimíra Špidlu situace složitější a ne zrovna záviděníhodná. Případná výměna na postu předsedy strany by nemusela automaticky vést k pádu vlády; ale jakmile dal V. Špidla výslovně najevo, že po případném vyjádření nedůvěry vůči sobě v ČSSD nehodlá stát v čele ani koaliční vlády, pak s rezignací ministerského předsedy padá celá stávající vláda. Jako možný předseda zcela nově navržené a pak jmenované vlády musí být pověřen někdo jiný. A pak nelze předem zajistit pro tu novou vládu, že Parlament ČR jí dá automaticky "zelenou". O dalších možných provizoriích ani nemluvě.

Za stávajícího klimatu by mělo být zmíněno ještě aspoň to, že Vladimírem Špidlou propagovaná myšlenka na "sociální stát" (nejednou ve formulaci "sociálně tržní stát") je myšlenka problematická. Viz mj. BL ZDE.)

Možná bychom měli pantatíkům z ČSSD doporučit (smí-li se to), aby měli při svém plánovaném víkendovém rozhodování natolik chladnou hlavu, jakou musel mít např. při fotbalovém utkání s Holandskem za stavu 0 : 2 trenér českého mužstva Karel Brückner...