Na první pohled vypadá titulek nesmyslně. Podívejme se tedy, co je za ním. Byl to původně článek kanadského reportéra Jamese Gordona a zabýval se nálezy badatelů "Finského ústavu pro zdraví zaměstnanců". Ti vyšetřili 22,430 vládních zaměstnaců v rozmezí 7.5 roků v devadesátých letech minulého století. Tehdy zvýšila recese ve Finsku nezaměstnanost až na 16.6%. Snad nejdůležitějším zjištěním byl nález, že zaměstnanci, kteří ztratili více než 18% svých kolegů vinou propouštění z práce, měli 5x vyšší riziko, že zemřou na srdeční nebo cévní chorobu během příštích 4 roků než lidé v podnicích, kde nebyl nikdo propuštěn.

Podle vedoucího výzkumného úkolu pana Jussiho Vahtery se v minulosti provedlo několik menších studií, ale ty se týkaly zaměstnanců, kteří byli propuštěni a ztratili práci. Nikdo - a tedy zejména nikoliv zaměstnavatelé - netušil, jak zhoubný vliv má propouštění z práce i na ty, kteří je "přežili".

Výzkumná skupina také ukázala, že se u "přežívajících" zaměstnanců zdvojnásobila absence v práci, kterou odůvodnili lékařským vysvědčením. (Pokud to mají ve Finsku podobné jako v Kanadě, není zapotřebí dokazovat potvrzením lékaře ojedinělou 1-2 denní absenci ).

Pan Jussi Vantera vysvětlil, že během recese se snaží podniky ušetřit peníze, které vydávají na mzdy - a tedy propouštějí zaměstnance. Jenže tím nesnižují množství práce, která se vykonávala před propouštěním. Nyní se rozdělí mezi méně zaměstnanců. Tím se silně zvyšuje stress zbylých zaměstnanců jehož součástí je zvýšený pocit nejistoty až ohrožení a vědomí, že zaměstnanec nemá na situaci žádný vliv.

Dočasní zaměstnanci nevykazovali zvýšenou absenci vlivem nemocí, které výzkumná skupina připisovala nejistotě v zaměstnání. Je velice pravděpodobné, že tito lidé chodili do práce i když byli nemocní a to z obavy, aby svou práci neztratili. Pan Vantera řekl: "To je naše vysvětlení, protože se nedomníváme, že by mohli být dočasní zaměstnanci nějakým způsobem chráněni před škodlivými následky snižování počtu zaměstnanců v podniku".

Podle profesora Stéphana Côté, který přednáší na Torontské univerzitě o stressu na pracovištích, může pracovní stress způsobovat celou řadu fyziologických stavů jako je zvýšení krevního tlaku a zvýšení pulsu. Tyto každodenní vlivy se postupně hromadí a nakonec vedou ke vzniku srdeční choroby. Potvrdil, že finský výzkum ukázal na dlouhodobé škodlivé vlivy propouštění z práce i u lidí, kteří práci neztratili.

Pan Vahtera dodal, že pokračující snižování stavu zaměstnanců, které probíhá bez známek útlumu ve všech průmyslově vyspělých západních státech, zhoršuje celkový zdravotní stav všech občanů. Reportér James Gordon připomenul situaci v Ottawě u firmy JDS Uniphase. Jedním z manažerů byl pan Thomas Quinn. To bylo v r. 2000, kdy měla firma 10,500 zaměstnanců. Když i on ztratil v práci v r. 2003, zbývalo v podniku již jen 800 až 900 zaměstnanců. Dnes, aby se uživil, má malý obchůdek se vším možným (kterému se zde říká "convenience store") asi půl hodiny cesty autem od Ottawy. Při rozhovoru ponechává stranou okolnost, že studoval počítače na univerzitě a postupně se vypracoval na manažera, ale dnes se otáčí za pultem, aby tu podal balíček cigaret nebo inkasoval za půl tuctu plechovek Coca Coly nebo za telefonní kartu. Uvedl ale, že na počátku redukce počtu zaměstanců, čili jak se zde říká "downsizing", panoval na pracovišti veliký stress, když jeden po druhém z jeho spolupracovníků, s nimiž se znal mnoho let, ztrácel zaměstnanání a odcházel do neznáma. Ten stress zasáhl i členy střední řídící vrstvy, kteří trpěli dalším stressem z toho, že museli dávat výpověď svým podřízeným. Měli pocit viny, přestože situaci nemohli nijak ovlivnit. Velice nerad vzpomíná na situaci, kdy byli tito střední manažeři pozváni do zasedačky a tam museli napsat jména svých podřízených - a potom 70% z nich okamžitě propustit. Pro chladného, bezcitného šéfa by to údajně nebyl problém, ale pro manažery jako byl on, který se se svými podřízenými cítil jako člen pracovního týmu, to bylo nelidské. A současně museli rozdělit práci mezi těch zbylých 30%. To bylo zkomplikováno tím, že řada z nich měla takové zdravotní potíže z "downsizing", že ani nemohli unést nové pracovní zatížení. Kdeže je ten kapitalismus s lidskou tváří?

Profesor Côté poznamenal, že je pro lidi dobré, když mohou v těžké situaci dostat podporu od přátel a známých, jenže v případě hromadného propouštění z práce se celý takový podpůrný systém hroutí a podporu potřebuje vlastně většina lidí. Profesor psychologie na Ottawské univerzitě, John Hunsley, doporučuje, aby se lidí zaměřili v takových situacích jen na to, co je pod jejich kontrolou, jestliže jim chronický stress působí situace, které jsou mimo jejich kontrolu. Jeho rady, "dobře se najezte, cvičte, choďte na procházky, spěte co možná nejdéle - a to vám všechno vykompenzuje škodlivé vlivy z pracoviště" svědčí o tom, jak odtržen je pan profesor od situace těchto lidí. Jeho rady znějí neskutečně a je s podivem, že je reportér James Gordon vůbec zaznamenal.

Pochopitelně toto nebyl jediný článek na téma propouštění z práce. Firma Nortel třeba propustila asi 60,000 zaměstnanců ze svých dřívějších 90,000. Ve městě s vysokým podílem podniků špičkové technologie zná každý z nás několik lidí, kteří ztratili práci a při tom vědí, že se do "svého" oboru nikdy nevrátí. Jak je tomu v menších městech, kde dochází k hromadnému propouštění u jediného většího podniku - hlavního chlebodárce města? To, co někdy čteme v českém tisku, že se totiž lidé na Západě nerozpakují přestěhovat se za prací stovky kilometrů, dávno není pravda. To by tam totiž musely být pracovní příležitosti. Místo toho je nezaměstnanost všude. Když je ve městě zrušena pila, papírna, tkalcovna a podobně, propuštění zaměstnanci hledají zoufale jinou práci a je jim naprosto jedno, zdali mají tolik svobody, aby mohli nahlas beztrestně říct, že je ministerský předseda blbec, že policie šikanuje řidiče, nebo aby mohli ve volbách zvolit poslance, kteří ihned po nich zruší většinu předvolebních slibů a navíc se brzy dostanou do novin pro skandály, do nichž se namočili. Politický systém může fungovat jen tehdy, jestliže mají lidé zájem na tom, aby fungoval. Jestliže lidé nemohou spát starostmi o práci nebo proto, že nemají z čeho zaplatit nájemné, jestliže trpí žaludeční nervózou či návaly krve do hlavy proto, že musí z práce vyhodit své spolupracovníky a při tom mají téměř jistotu, že i oni po čase dostanou růžový propouštěcí lístek, je naprosto iluzorní domnívat se, že jim bude politická svoboda tak drahá, aby pro ni zapomněli na svoje každodenní "přízemní" starosti.