Propaganda působí podobně jako alkohol. Neumíte-li jej konzumovat, dostanete se brzy značně pod "jeho vliv". Stejně, jako se míra alkoholu v krvi dá spolehlivě zjistit krevní zkouškou, dá se zjistit i míra ovlivnění občanů propagandou pomocí tzv. průzkumů veřejného mínění. Jestliže nikdo nepochybuje o tom, že alkohol vždy do jisté míry individuálně ovlivní jeho konzumenta, nechť nepochybuje o tom, že ještě o to více je ovlivněn "konzument propagandy", a to mj. právě proto, že si "konzument" působení propagandy na svoji osobu buď vůbec neuvědomuje (tedy vůbec nevnímá, že propagandu vstřebává), nebo si dokonce myslí, že je propagandou neovlivnitelný, že jí "prokoukl" a že se za jakýchkoliv okolností dokáže rozhodnout vždy svobodně a vzhledem k situaci i optimálně. To je ovšem "konzumentův hluboký omyl", který jen dokazuje, že i takovýto náš "konzument" je již "pod vlivem".

Propaganda rovněž využívá toho, že části občanů dělá problém "umět se rozhodnout", a to zejména ve složitějších nebo závažnějších případech (případně obojí současně). A tak jim propaganda rozhodování jaksi ulehčí, neboť do nich napěchuje takové informace, že dotyčné po jejich vstřebání a následném strávení (je-li propaganda kvalitní, tak bezproblémovém) nenapadne nic jiného, než to, že se rozhodnou přesně předem požadovaným způsobem a ještě k tomu se jim současně uleví.

Dosáhne-li propaganda nakonec požadovaného cíle, bývá často k tomuto cíli vedoucí a propagandou naprogramované chování občanů pochváleno jako rozumné, uvědomělé apod., zatímco občané té druhé, "nezpracované" skupiny, která zpravidla bohužel bývá menší než ta první, jsou označováni za nezodpovědné, špatně informované atp. Podle skutečnosti (slovo "správně" se v této souvislosti nehodí) by občanům té první skupiny mělo být řečeno: "Spolkli jste to i s navijákem, přesně tak, jak jsme chtěli." To ovšem od žádného propagandisty nelze očekávat, nehodlá-li ovšem tímto způsobem s propagandou skončit.

Záludností moderní propagandy je i to, že argumentům té druhé skupiny bývá dán právě tak minimální prostor, aby propaganda získala punc objektivity, chcete-li věrohodnosti. Tedy i uveřejňování opačných názorů se zdánlivě paradoxně stalo součástí propagandy.

Propaganda může samozřejmě působit i pozitivně, to za předpokladu, že propaguje ušlechtilé (pozitivní) cíle, svým způsobem vychovává, bojuje proti kriminalitě apod. -- ta ovšem není tématem tohoto článku. (Negativní propaganda pod rouškou ušlechtilých cílů sleduje cíle opačné, nebo aspoň jiné, především však jí jde o získání moci nikoliv jako prostředku k dosažení pozitivních změn, ale moci jako jediného a konečného cíle.)

Uveďme si však již konkrétní příklady šíření propagandy tiskem:

Například ví dnes téměř každý, že u nás je drtivá většina celoplošných i regionálních deníků zejména v německých, pravděpodobně spíše sudetoněmeckých rukou. Možná ale někteří z nás neví, že jiné státy si tuto oblast chrání zákonem, který stanoví nejvyšší možné procento zahraničních vlastníků např. právě novin. Konkrétně se jedná např. o Kanadu, která se tak brání mediálnímu vlivu svého mocného souseda -- Spojených států.

Tištěné noviny (ne internetové) jsou nejgeniálnějším prostředkem šíření propagandy. To proto, že se jedná o současně nejlevnější a nejvěrohodnější způsob propagace zájmů. Kdo by nevěřil českým novinářům píšícím do zavedených "českých" novin? A kdo by si takové noviny nekoupil, když jsou tak laciné, že jejich vydavatel na každém výtisku prodělá 1,-Kč? Na druhou stranu, vezmete-li to z hlediska propagandy, rozšiřte mezi dejme tomu milion zdejších čtenářů denně téměř dvacet stránek cílené propagandy, ovšem za tuto jednu jedinou pouhou 1,-Kč.

Takto drtivá efektivita je prostřednictvím srovnatelně rozsáhlých propagačních materiálů naprosto vyloučena. Čtenář si asi dovede spočítat, kolik by ho stálo dvacet namnožených stránek, některé v barvě a s kvalitními fotografiemi, byť by i měl výraznou množstevní slevu. A to mluvíme pouze o ekonomické stránce věci, která je nejméně důležitá. Řadový občan totiž bude vždy spíše věřit zavedeným celoplošným novinám, než letákům pro něj neznámého a tudíž nevěrohodného původu, a to i za situace, když tyto budou kvalitně a seriózně provedeny. Nehledě nato, že propagační materiály by nikdy nemohly konkurovat novinám v tom smyslu, že noviny mají čas své čtenáře zpracovávat postupně, třeba i celé roky.

Dostatečně znám je výrok právě J. Goebbelse, že "Stokrát opakovaná lež se stává pravdou". (Je to železné pravidlo využitelné a zhusta využívané každou propagandou, ať už se tato tváří jakkoliv a distancuje se od čehokoliv.)

Další výhodou novin je i to, že čtenář si je zakoupil dobrovolně a tudíž ho v nich uváděné informace neobtěžují. Že to mají vlastníci novin a propagandisté v jedné osobě pojištěno tak, že vlastní celoplošné i regionální deníky v takovém složení, že tím pokryje drtivou většinu obyvatel tohoto státu, o tom by snad bylo naivní pochybovat /v opačném případě by se totiž podnikatelům tohoto druhu mohlo stát, že by své peníze takříkajíc vyhazovali oknem/. Na druhé straně je dobré položit si otázku: Proč by jinak někdo podnikal v oboru s téměř nulovým ziskem nebo dokonce se ztrátou?

Naproti tomu u různých letáků, zejména rozsáhlých, vhozených do schránek, máte téměř zaručeno, že si do nich občan, kterému byly cíleně určeny, spíše zabalí uzeninu, než že si je přečte. Chybí zde totiž jeho pocit, že si je vybral dobrovolně. Navíc, když už někdo dá za noviny těch deset korun, tak si snad aspoň něco v nich přečte -- přece nebude jen tak zbůhdarma vyhazovat peníze za noviny, aby si v nich nakonec nic nepřečetl. Naopak, takové noviny často přečte i celá rodina, a to vydavatelé novin dobře vědí. Nic takového samozřejmě u letáků neplatí -- nic mě nestály, tak je klidně vyhodím. Srovnáme-li propagandu šířenou novinami s propagandou šířenou prostřednictvím televize, která je nejmasovějším médiem, pak z hlediska propagandy každý způsob má své výhody i nevýhody.

Nevýhodou novin je, že cílová osoba může text doslova rozpitvávat, analyzovat, vracet se k němu a tak záměr propagandisty odhalit. Propagandista ovšem ví, že takto postupuje málokdo. Výhodou naopak je, že články lze prezentovat pod různými pseudonymy, jako stanovisko redakce, nebo dokonce jako názory čtenářů, které údajně redakci došly a budit tak dojem, že se nejedná o názor (který je cílem propagandy) jedné osoby, ale více osob a dokonce i čtenářů. Výhodou (a zároveň i nevýhodou) novin dále je, že cílová osoba si přečte jen to, na co má momentálně chuť i náladu a nemá tak pocit, že jí je něco podsouváno.

Nevýhodou televize je, že různé cílové skupiny osob musí v televizi přetrpět i propagandu určenou pro jiný okruh cílových skupin. Ta jim potom může vyloženě vadit, což může mít za následek, že od televize odejdou nebo přepnou kanál a nedostane se jim jejich dílu. Výhodou televize naopak je, že se nemusí až tolik dbát na text propagandy. Více záleží na sympatičnosti vzhledu prezentátora dojmů. Prezentátor bývá většinou jiná osoba, než autor tohoto představení, ve kterém text nehraje nejdůležitější roli. Vzhled prezentátora určí odborníci, lze také vycházet z výsledků různých diváckých anket o nejsympatičtější(ho), nejoblíbenější(ho)... Televize využívá toho, že divák zaujatý obrazem, přeslechne důležitá slova. Což je záměrem. Důležité je získat celkově příznivý dojem, který ten sympatický fešák záměrně vzbuzuje. Divák sice pořádně neví, co bylo řečeno, případně si pamatuje téměř opak (což byl záměr propagandisty), ale důležité je, že je spokojen.

Dále je u propagandy prostřednictvím např. právě novin důležitá její skrytost (ta v sobě mj. zahrnuje i již zmíněné postupné -- nikoliv ovšem násilné -- opakování). Této skrytosti se dosahuje buď tím, že článek něco propagující se zařadí mezi články tzv. "normální", které mají za úkol pouze sdělit informaci bez vedlejšího /ve skutečnosti spíše hlavního/ úmyslu, nebo tím, že noviny jako celek obsahují sice články "normální", ale tyto jsou vybrány a řazeny tak, aby vzbudily ve čtenáři určitý celkový dojem (např. že v tomto státě nic pořádně nefunguje: zdravotnictvím počínaje a úřady konče). Takový dojem má pak za cíl, aby čtenář svým "samostatným myšlením" dospěl k nějakému závěru (v ilustrovaném případě nakonec drtivá většina čtenářů -- dle předběžného očekávání vydavatele novin -- dospěje "samostatně" k závěru, že si tento národ ve vlastní zemi neumí sám vládnout. Z čehož dojde k závěru, že bude nejlepší, když tomuto státu bude vládnout někdo zvenčí.

V praxi se ovšem samozřejmě používá kombinace obojího. Každá cílová skupina čtenářů si ve svých novinách najde svoji oblíbenou rubriku, např. zahrádkaření, motorismus. Právě pro tyto oblíbené rubriky si tyto noviny kupuje. Noviny cílové osobě pak jaksi bokem, v jiných článcích, podstrčí, co potřebují. Žádný čtenář libovolných novin, avšak patřících jednomu vlastníkovi, těmto článkům neuteče. (Nakonec i tím se tyto články dají odhalit, koupíte-li si více novin od téhož vlastníka v jeden den.) Noviny mají v této souvislosti za úkol postupně nás připravovat na budoucí, tedy kýmsi předem naplánovanou, realitu. Jestliže např. "někomu" překážejí Benešovy dekrety, začnou se stále častěji objevovat články na téma "Došlo k prolomení Benešových dekretů", což se ostatně již dávno děje, známý je případ vrácení Opočenského panství rodině Colloredo-Mansfeldů.

V jistých novinách bylo v titulku tvrzeno, že k "prolomení" došlo. Když se však čtenář zamyslel nad obsahem vlastního článku, který byl dost možná i dokonce pravdivý, dospěl k opačnému závěru, než který hlásal titulek. Takové články mají čtenáře dovést k závěru, že Benešovy dekrety můžeme klidně zrušit, neboť již byly stejně "prolomeny". Titulky a jim neodpovídající obsahy článků jsou další zdařilou metodou propagandy.

Vzpomeneme-li si dále například na česko německou smlouvu a její pasáž, týkající se sudetských Němců, povšimneme si, opět v této souvislosti, "drobného detailu". Víme, že český text používal termín "odsun", zatímco německá verze používala termín "vyhnání". České noviny v rukou sudetoněmecké lobby zpočátku používaly termín český, neboli "odsun"/ten ostatně dává najevo, že "přemístění" sudetských Němců proběhlo v souladu s tehdejším právem, zatímco německý termín "vyhnání" zjevně naznačuje pravý opak, což je z právního hlediska významné/. Poslední dobou, nejméně poslední rok, stejné noviny používají termín "vyhnání". Zjevně proto, abychom si na něj pomalu začali zvykat. Ten, kdo tomuto termínu přivykne, se totiž nebude příliš divit, dojde-li k návratu sudetských Němců a vracení "jejich" majetků. Ten kdo byl přece vyhnán, má právo se vrátit. A vezmeme-li v úvahu, že si takovouto propagandu zaplatí sám čtenář, kterému je určena, dodejme: Jak geniální a zároveň nebezpečné.

Ostatně většina z nás ví, že dobré zboží nepotřebuje propagaci, a tak si každý svůj závěr může učinit sám.