Díky této metafoře mohl vzejít fantastický pokrok medicíny, neboť je-li něco strojem, lze do toho ku prospěchu věci zasahovat, opravovat, měnit parametry. Nemoc už není důsledkem hříchu nebo nerovnováhy metafyzických elementů, ale poruchou, již je možné odstranit výhradně s pomocí lidského rozumu, empirické znalosti a instrumentů.

Stejným způsobem vznikla soudobá představa demokracie. Tak jako medicína zbavovala nemocí, tak měl geniální stroj americké ústavy osvobozovat od útlaku. Slavný systém "checks and balances" (brzdy a protiváhy) byl myšlen jako autoregulační mechanismus, který má být schopen opravovat své vlastní poruchy. Podobné je to s metaforou "neviditelné ruky trhu".

Lidské tělo i tělo státu a ekonomiky byly zbaveny "nadstavby" metafyzického Smyslu, sekularizovány (tj. odděleny) a ponechány své autonomní "filozofii". Tělo už není hříšné (a buzerované církví), má jen různé "sklony", jež samy o sobě nejsou eticky relevantní a jde jen o jejich správné vyvážení. Vláda už nečerpá svoji legitimitu z Boží vůle, ale ze státu samotného a z vůle jeho občanů.

Práce, dřina, která vždy byla pečetí pozemského lidského údělu, se pozvolna přesouvá na umělé mechanismy, které ji vykonávají v daleko větším měřítku a bezbolestně. Pro jednotlivce se práce stává v prvé řadě příležitostí k výdělku a ten je základem sebevědomého a svobodného pohybu ve veřejném prostoru. Celý tento proces, nabývající podobu různých "emancipací", je tím, nač je dnešní západní člověk právem hrdý.

Přesto nejpozději od přelomu 19. a 20. století řada západních intelektuálů klade podobné otázky, jaké ještě před začátkem našeho letopočtu (kdy po industriální civilizaci nebylo ani stopy) kladli taoističtí myslitelé. V díle Martina Heideggera, učitele Jana Patočky, na jehož kritiku technické civilizace jsem poukazoval minule, dokonce ono tázání vyústilo ve vášnivou obžalobu technovědného komplexu jako čehosi stěží ospravedlnitelného; filosof byl zděšen např. přistáním člověka na Měsíci a hovořil o naprostém vykořenění člověka z jeho vlastní podstaty. Nedlouho před smrtí Heidegger (svého času, byť velmi krátce, kolaborující s nacisty) prohlásil, že demokracie není schopna řešit problémy naší doby a že zachránit nás může "už jen nějaký bůh".

Proč taková skepse? Je to snad tím, že si zatrpklí filosofové, zděšení bulvární masovou kulturou, na kterou nemají žaludek, neumějí vážit praktických možností, které nám přineslo emancipační zapomnění na otázky Smyslu a soustředění se na ryze "empirický" pokrok? Je to frustrace z toho, že filosofy, vytlačené scientistní vědou kamsi na okraj, už nikdo neposlouchá? Je to závist vzdělanců, kteří jako by s nástupem masmédií a zábavního průmyslu definitivně prohráli svůj pradávný spor s lidovou kulturou?

Možná jde skutečně o frustraci, tedy o jakousi formu nemoci. Jenže nemoc na povrchu (jak se snažila popřít osvícenská věda a jak naproti tomu znovu prokázala psychoanalýza) může být symptomem nemoci v hlubině, v duši. Co pak může znamenat ona nemoc intelektuálů, ona bolest, kterou tiší nejrůznějšími "opii"?

Smysl lidské existence a její zodpovědnost vůči něčemu vyššímu do politiky, ekonomiky či vědy v moderním západním pojetí nepatří. Nejsou to záležitosti veřejného zájmu, nýbrž věci ryze "soukromé". Proto už na Západě nezasedají inkviziční tribunály, nehoří kacířské hranice a volnomyšlenkářští spisovatelé nejsou odsuzování na smrt (alespoň ne za své knihy). A přesto je tu něco, co filosofům nedává spát. A co budí ze sna i mnohé literáty, filmaře a výtvarné umělce. Co to je?

Určitě znáte slavný film Davida Lynche Sloní muž. (Beru si za příklad právě tento snímek, neboť v těchto dnech znovu proběhl našimi kiny a je tu proto i potřeba zpracovat čerstvé dojmy.) I ten nejbanálnější recenzent o něm poznamená něco v tom duchu, že film vypráví o lidském soucitu s bližním (resp. o jeho nedostatku), o tom, že každý z nás, bez ohledu na svůj zevnějšek, je plně člověkem a zaslouží si tomu odpovídající jednání.

Lynch ale zabírá ještě širší tematiku. Ve filmu je několik scén nápadných přítomností strojů. Nejdůležitější je hned jedna z prvních, v níž hlavní hrdina, chirurg Trevis (Anthony Hopkins), ošetřuje až k znetvoření zraněného dělníka a poznamenává, že úrazy od strojů "budou nyní čím dál častější" (příběh je zasazen do 2. poloviny 19. století, kdy bujela klasická tovární výroba). Stroje ve filmu symbolizují temnou, neosobní dynamiku světa, v němž vládne redukce jednání na výkon a efekt. Druhým temným momentem, jehož je "Sloní muž" John Merrick bezprostřední obětí, je bezcitná medialita, civění davu, pro které je deformovaný jedinec pouze atrakcí, na které její "majitel" Bytes nestydatě vydělává. Později, když se John Merrick stane skutečnou mediální hvězdou, je pro většinu z těch, kdo ho navštěvují, zase jen příležitostí k vlastnímu zviditelnění. Sám dr. Trevis, který Merricka vlastně zachránil, si klade otázku, zda není stejný jako Bytes, když se skrze osobu svého neobvyklého "případu" stává slavnou a vyhledávanou lékařskou kapacitou. "Jsem dobrý, nebo špatný člověk?" ptá se sám sebe.

Dr. Trevis je samozřejmě lepší než Bytes, ne však proto, že by byl "dobrým člověkem". Onu otázku totiž není možné zodpovědět. Veškerá její důležitost spočívá v tom, že je vůbec kladena a považována za významnou. Bytes a jemu podobní si ji nekladou -- a v tom jsou doopravdy zlí. Podléhají beze zbytku logice stroje, který nemá výčitky svědomí za úrazy, jež způsobuje, a mediality, která nechce rozumět, jen civí a civí. Nejdou pod povrch, aby mohli vnímat, že "Sloní muž" má také srdce a duši.

Takže znovu: o co jde? Technická civilizace vytlačila otázky po tom, zda jsme dobří, nebo zlí, za hranice našeho institucionalizovaného veřejného žití. Tím nás osvobodila od autorit, které si nad námi skrze odpovědi na ty otázky osobovaly moc. Je dobře, že jsme se jejich odpovědí zbavili. Byly nám vnucovány shora a proto naléhavost otázek spíše ničily než zvýrazňovaly. Odpovědi se nyní měly stát ryze "soukromou" věcí, záležitostí svědomí každého z nás.

Jenže právě tady je kámen úrazu. Zdá se mi, že pojmová dvojice "veřejné -- soukromé" je v běžném myšlení modelována zhruba podle dvojice "objektivní -- subjektivní". K tomu si vypůjčím jeden (dnes již) klasický filosofický příklad. Je jím červená barva. Metafyzika by ji vykládala přes jakousi ideu "červenosti". Fyzika nám naproti tomu tvrdí, že "červenost" vlastně neexistuje, resp. nedá se jako taková empiricky zjistit. Co existuje, to je pouze elektromagnetické vlnění o měřitelné délce. To je "objektivní". Červenost je ale jenom "subjektivní" -- je pouze v našich hlavách, každý si ji představuje jinak, každému vyvolává jiné asociace (revoluce, krev, láska apod.). Vulgárně řečeno: "subjektivní" je jenom jakýsi přelud, iluze, cosi jako sen. Technická civilizace je civilizace "skutečného", které překonalo všechny "přeludy", resp. vykázalo je do patřičných mezí, do soukromí, kde na ně má každý právo -- jsou totiž bezvýznamné.

Je to jako tvrdit, že krása, kterou vnímám v uměleckém díle, je pouze v mé hlavě, že je to jen má soukromá iluze. Kdo to tvrdí, nikdy nevnímal krásu. A totéž by platilo o fenoménech, jako je život, láska, spravedlnost (neredukovatelná na právo) nebo smrt. Bez nich nelze mít žádnou opravdovou zkušenost, tedy takovou, v níž skutečnost zakoušíme jako to, na čem máme podíl, co sami spoluutváříme. Bez nich jsme jen "subjekty", které pouze a jedině civí -- civí na objektivitu mediálního produktu a už předem je o nich spočítáno, co uvidí a jak budou reagovat.

Je to obtížná problematika, do které se tu nechci pouštět. Zdůrazním už jen jednu věc. To, že červená barva objektivně není žádnou "červeností", tuto barvu jakoby demokratizuje, neboť dřívější pojetí implicitně privilegovalo některé vnímatele (teology, umělce -- zkrátka ty, kdo znali "smysl" červenosti). Obecně převedení "vznešeného" a "nízkého" do spotřebitelského kódu "libé -- nelibé" nebo "užitečné -- neužitečné" má demokratizační a tím i emancipační rozměr. To ale nic nemění na tom, že jde o převod hluboce nepravdivý.

Rozlišení "vznešeného" a "nízkého" není dáno "objektivně" -- je ale stejně tak nesmyslné tvrdit, že je "subjektivní". A už vůbec to není rozlišení bezvýznamné, ačkoliv "technicky vzato" by tomu tak bylo.

Co z toho plyne? Nic jiného než rozpor. Rozpor mezi tím, oč v lidském životě opravdu jde, a tím, co naše civilizace z nějakého důvodu vydává za svoji největší chloubu; rozpor mezi pravdou a krásou na straně jedné a demokracií a technikou na straně druhé. Naše politika, ekonomika a věda jsou postaveny na lži a tato lež je radikální. A za co že pak vděčíme technické civilizaci? Inu, právě za tento rozpor. Co jiného než rozpor totiž vyvolává otázky, které navzdory válečné vřavě, snad přece jen někdo uslyší. Někdo, kdo v té chvíli překoná hranici mezi soukromým a veřejným ve jménu toho, na čem opravdu záleží.