Afghánistán vždy spadal do druhé kategorie: všechny neúspěšné invaze začaly snadným a rychlým dobytím Kábulu, který však nikdy nebyl skutečným centrem země. Stát složený z kmenových území se sjednocoval jen proti vnějšímu nepříteli a jakýkoli realistický nadkmenový program si musel klást jen velmi omezené cíle. Od roku 1979 se vlastně objevily jen tři relativně úspěšné pokusy o nadkmenový politický program -- a nebude zřejmě náhodou, že všechny byly výsledkem zasahování zvnějšku. Prosovětský režim vedený Karmalem a později bývalým šéfem výzvědné služby Nadžíbulláhem obyvatelstvo na všech stranách špehoval a dopouštěl se rozsáhlých represí -- život mimo bojové zóny však byl stále o poznání snesitelnější než později.

Talibán založený s pomocí pákistánské výzvědné služby ISI Afgánci akceptovali proto, že si od jeho vlády slibovali ukončení dlouholeté občanské války. Příšerná situace v dodržování lidských práv byla pak cenou za vidinu fyzické bezpečnosti. (Nemůže se Evropa od ubohých Afgánců přece jen v něčem poučit?) Zatím poslední pokus o nadkmenový program představuje režim instalovaný po dobytí země Američany. Jeho možnosti jsou zhruba stejné jako možnosti jeho předchůdců: ovládá okolí Kábulu, ale naprostou většinu ostatního území si mezi sebe rozdělili nejrůznější kmenoví vůdcové, kteří nový režim podporují pouze potud, pokud z něj sami mohou něco vytěžit. Osmdesát procent území země přitom tvoří špatně přístupné hory s vrcholy vyššími než 7000 metrů, takže jakýkoliv pokus o pacifikaci neposlušných je mimořádně nákladný.

V důsledku loňské války mohla al-Kajdá přesunout těžiště své činnosti do Iráku, takže zničený Afgánistán již v žádném smyslu nepředstavuje hlavní základnu světového terorismu. Zbytky tálibů samy o sobě neznamenají pro mezinárodní bezpečnost významnější riziko.

Mezinárodní finanční instituce ale upozorňují, že země naléhavě potřebuje ekonomickou pomoc a přitom si nemůže dovolit žádné půjčky. Arabista Zdeněk Müller v prvním letošním čísle Listů uvádí, že produkce opia už opět tvoří polovinu HDP a realizace mezinárodních rozvojových programů vázne na nedostatku kvalifikovaných odborníků. Otázka tedy zní: proč vůbec vyslat českou bojovou jednotku právě do Afghánistánu a proč právě teď? Opravdu bychom nenašli jiné způsoby, jak obyvatelům zničené země pomoci?

Když už ale naši hoši odjíždějí, měl bych přece jen ke zvážení jeden konstruktivní návrh: dejme jim lepší kanóny. Prakticky všechny vzory pěchotních zbraní nasazené protiteroristickou koalicí v Afghánistánu mají díky všudypřítomnému prachu potíže se spolehlivostí -- a pokud jde o pistole, Američané si dokonce stěžují, že jejich armádní Beretty ráže 9 mm Luger jsou proti rozvášněným šlachovitým domorodcům neúčinné.

Jeden z vojáků doslova prohlásil, že do jednoho z přibližujících se protivníků "musel napumpovat čtyři rány, než padl. Máme co dělat s fanatickými blázny, kteří chtějí pouze zemřít pro Alláha." Služební devítka si rychle získala přezdívku "foukačka" a řada příslušníků U.S. Army volá po znovuzavedení stařičkých pětačtyřicítek Colt M1911A1. (Podrobnější informace lze nalézt v článku P. Doležala Afgánské potíže s pistolemi M9 ve Střeleckém magazínu 2/2003.)

Tož našim hochům také vyměňme jejich čezety za nějaké ty pětačtyřicítky. Ve jménu humanity...