Pro zodpovězení Vašeho dotazu si můžeme představit člověka, který se v této době, velebící práci duševní a opovrhující prací fyzickou, skutečně nenarodil pod šťastnou hvězdou, a který se přes veškeré úsilí vzdělávacího systému zaměřit jeho psychický potenciál tím správným směrem, oceňovaným neviditelnou rukou trhu, nebyl schopen naučit nic jiného než přenášet krabice, mlátit kladivem v kamenolomu nebo sedět u kasy v hypermarketu.

Píšete: "denně potkávám asi 200-300 lidí, kteří tuhle práci nedělají, protože si svobodně zvolili něco jiného (snad lepšího, doufám)." Není podstatné, koho potkáváte či nepotkáváte, nekvalifikované práce někdo dělat musí, a proto vždy existovat budou.

Ani zatvrzelý komunista pravděpodobně nebude v dnešní době již nic namítat proti tomu, aby práce kvalifikované byly ohodnoceny lépe než ty nekvalifikované. Glorifikace dělnické třídy a související nevzdělanosti byla jedním z nejvýznamnějších problémů, na které socialistické systémy minulosti takříkajíc "dojely". Nicméně je rozdíl mezi nižším ohodnocením nekvalifikované práce a stavem, kdy je nekvalifikovaná práce ohodnocena tak špatně, že z výplaty je obtížné vyžít. S těmito pracovníky je zacházeno velmi nedůstojně, protože právě u jejich povolání se hromadí neduhy kapitalismu - jmenovitě zneužívání vždy přítomné nezaměstnanosti, kterou zaměstnavatelé vřele vítají, jelikož je základem jejich vyjednávací síly při náboru i udržení pracovníků.

Ostatně o situaci nekvalifikovaně pracujících v hypermarketech a jinde už toho bylo i v Britských listech mnoho napsáno. Svoboda stěžovat si na lampárně těmto lidem moc nepomůže.

Je také nutné říci, že podobná situace jistě může nastat i v oborech vyžadujících kvalifikaci, pokud je zasáhne nezaměstnanost a lidská slušnost se tak pro korporace stane zbytečným nerentabilním výdajem. Američtí pracovníci v oboru informačních technologií by nejspíše mohli vyprávět.

Lide, mající to štěstí, že pracuji u menších místních firem nebo v malých obchodech, jsou na tom samozřejmě lépe. Mnozí z podnikatelů jsou slušní lidé a ve svých firmách proto "vládnou" s lidskou odpovědností. Otázka ovšem je, jak dlouho ještě tyto místní firmy mohou samostatně existovat, než budou konkurenčně zlikvidovány nebo odkoupeny některým z nadnárodních gigantů.

K Vaší otázce:

Co se týče "nároku na rovný díl z výsledků své práce", můžete nám nějak blíže osvětlit co máte na mysli?

Určitě existuje více způsobů, jak na tento problém nahlížet. Kapitalista by pravděpodobně řekl, že poměr rozdělení zisku mezi majitele podniku a zaměstnance je výsledkem působení ekonomických sil na volném pracovním trhu, a že když ona neviditelná ruka vrhne kostkami, tak libovolný objevivší se poměr lze považovat za spravedlivý.

Já osobně se považuji spíše za socialistu a v teto konkrétní záležitosti zastávám klasický socialistický postoj. Považuji tedy kapitalistův přístup za formu vykořisťování. Čímž nechci přímo tvrdit, že kapitalismus nemůže být v současné době nutným zlem, které zajišťuje alespoň jakžtakž fungující ekonomiku. Pro kapitalismus a instituci soukromého vlastnictví zdrojů existuje dle mého názoru jediné morální ospravedlnění - že kapitalistický systém v konečném důsledku zajišťuje pro většinu pracujících lepší životní podmínky než systémy jiné. Otázka, zdali je to skutečně pravda, zejména v konkretním případě naší země, zůstává otevřena diskusi.

Skupin obyvatelstva vyřazených z tohoto pozitivního působení je docela dost. Při vysvětlování dlouhodobě nezaměstnanému horníkovi, že systém je v pořádku, pouze on jaksi statisticky "zapadl mezi parkety" k těm několika procentům, které práci nenajdou, se nelze necítit rozpačitě.

Také by se dalo dlouze diskutovat o tom, zda implementací kapitalismu získaný všeobecný ekonomický růst může vyvážit fakt, že většina lidí je v takovém systému nucena celý život prostituovat sebe sama prodáváním se na pracovním trhu do pozice podřízenosti vůči tem několika málo jedincům, kterým spadla do klína absolutní kontrola nad všemi zdroji nezbytnými k přežití. Tyto pro lidskou existenci zcela nepostradatelné zdroje nejsou v kapitalistickém systému pod demokratickou kontrolou, a lidé tak sice mají svou zastupitelskou demokracii, ale v otázce toho nejdůležitějšího - základního materiálního zajištění svých každodenních životních potřeb - jsou vystaveni jakémusi feudalismu, ovládanému novodobou šlechtou finančnických klanů prostřednictvím hierarchií korporátního řízení, u kterých se projevují úplně stejné neduhy, jaké měla stranická mocenská hierarchie za totality - kariérní postup založený na podlézání a kamarádíčkovství, děsivá neefektivita a prostředí, ve kterém je v duchu základních principů kapitalismu podporována a odměňována bezohlednost a sobectví.

Politika a veřejná participace na ní se tak pro běžného člověka redukuje na od reálného života odtrženou pasivní zábavu při večerním posezení u televize plné politických celebrit. Poukázáním na skutečnost, že lidé si tento nedemokratický stav demokraticky zvolili, nelze tuto otázku bagatelizovat. Ovšem toto téma by skutečně vydalo na sáhodlouhou diskusi, kterou lze do detailu rozebranou nalézt v klasické politické literatuře.

Nicméně myslím, že existuje užitečný způsob přeformulování této otázky, tak aby na ní každý mohl odpovědět sám za sebe - "Je správné, aby zaměstnanci vydělávající majitelům korporace svou prací obrovské peníze, stěží živořili ?"