Kdo v Paříži nesouhlasí s trestem smrti -- a my s ním nesouhlasíme -- nemůže než jej odsoudit, když je uplatněn v Havaně.

Nicméně nehodláme křičet se zlodějem: "Chyťte zloděje!" a zejména ne s panem Deanem Fiskem, náměstkem státního tajemníka Spojených států amerických pro Latinskou Ameriku, který prohlásil: "Tyto popravy odhalují povahu tyranského režimu a svévolných soudů, které jsou pro Kubu příznačné." (z deníku El País, 12. dubna 2003) Spojené státy se chystají popravit třístého afroamerického vězně (z 2840 odsouzenců k smrti) od obnovení nejvyššího trestu v roce 1977. (ze zprávy Amnesty International s názvem "Nerovnost při trestu smrti, je načase zastavit popravy" ze dne 24. dubna 2003) 21. ledna tohoto roku předložila mexická vláda stížnost proti Spojeným státům u Mezinárodního soudního dvora v La Haye. Důvodem byl rozsudek smrti vynesený nad 54 občany Mexika, z nichž žádný neměl během soudu přístup ke svému konzulátu. Toto právo zaručuje Vídeňská konvence z roku 1963. Nadto mají Spojené státy svůj podíl na nedávném přitvrzení režimu na Kubě, jež zůstává nadále jedinou zemí v Latinské Americe, kterou se jim nepodařilo ovládnout. V roce 1996 a 1997 se na Kubě odehrálo několik atentátů, které byly podníceny a připraveny na Floridě. Terorismus? Pět Kubánců, kteří byli zadrženi 11. listopadu roku 1998, je vězněno ve Spojených státech z důvodu ohrožení státní bezpečnosti Spojených států. Pronikli do kubánských "kontrarevolučních" organizací v Miami, aby zabránili atentátům proti své vlasti. Čtyři z nich byli odsouzeni k doživotí a pobývají v přísně střežených věznicích. Od roku 1996 je Kuba zkoušená tvrdým zákonem Helms-Burtonovým.

13. listopadu roku 2002 přijalo Všeobecné shromáždění OSN po jedenácté za sebou rezoluci o nutnosti ukončit hospodářské, obchodní a finanční embargo proti Kubě. Vše bylo marné. Navíc v prosinci roku 2001 obvinil náhle Washington Kubu z toho, že vlastní "program vývoje chemických a biologických zbraní". Všichni víme, co znamená tento druh obvinění. A kdyby někdo z nás ještě chvíli pochyboval, jeho pochyby byly rozptýleny, když velvyslanec Spojených států v Dominikánské republice, pan Hans Hertell, potvrdil, že válka proti Iráku je pouze začátkem "osvobozenecké křižácké výpravy za účelem, aby všechny země, včetně Kuby, zavedly demokratický systém".

Symbol tohoto vyostření agrese proti Kubě se jmenuje James Cason, který působí jako šéf Zájmové sekce Washingtonu v Havaně (což je oficiální zastupitelství Spojených států na Kubě) a který od svého příjezdu znásobil množství provokací. Jeho úřad a soukromé obydlí, jež byly pilně navštěvovány později uvězněnými disidenty (většina z nich jsou nezávislými novináři a stoupenci projektu Varela, petiční kampaně, která shromáždila 11 tisíc podpisů na podporu demokracie), se přeměnily na hlavní stan a štáb vnitřní opozice, která je financována jeho vlastí. Toto jeho vměšování, které se podobá spíše vyostřování napětí než diplomatickému poslání, vedlo ministra zahraničí Kuby Felipe Péreze Roqueho k tomu, že odsoudil "posedlost Spojených států vytvářet na Kubě opozici, pátou kolonu, vytvářet nové a posilovat staré skupiny, které vyhovují jejich zájmům, se zřetelným konečným cílem anexe". (z tiskové konference v Havaně, konané 9. dubna 2003)

To vysvětluje ráznou odpověď, jež byla vyslána jak vnitřní opozici, tak Bílému domu. Ať už s ním souhlasíme, nebo ne, toto rozhodnutí, které bylo učiněno s vědomím jeho politické ceny, má svou logiku, kterou nelze přehlížet. Kuba za něj byla odsouzena Meziamerickým výborem pro lidská práva (16. dubna) a Výborem OSN pro lidská práva (17. dubna). Členové EU omezili s Kubou své diplomatické vztahy a dvoustranné styky. Proti Kubě byla zahájena mediálně-panská zostuzující kampaň.

Avšak slyšel někdo tyto zručné cenzory, jak odsuzují argentinskou vládu za desítky mrtvých, kteří zahynuli při svržení tohoto represivního a neschopného režimu? Slyšel je někdo, že by chtěli posadit na lavici obžalovaných bolivijskou vládu, jejíž vojsko zabilo 33 spoluobčanů a další stovky zranilo? Znepokojoval se snad někdo osudem 201 odborářů zavražděných v Kolumbii (a ne zrovna partyzány!)? Obvinil někdo vládu bývalého prezidenta Brazílie Fernanda Henriqueho Cardosa za to, že sedm let po 17. dubnu 1996 jsou dva důstojníci odsouzení za krveprolití v Eldorado de Carajas (při němž zahynulo 19 rolníků a 69 jich bylo zraněno) stále na svobodě? Po více než 10 letech demokracie, liberálních reforem a podpory ze strany MMF (podpory ve smyslu oprátky kolem krku) jsou výsledky totožné v celé Latinské Americe: bída, hlad, nedostatky ve vzdělávacím systému a zdravotnictví, koncentrace bohatství, nerovné rozdělení zdrojů a všeobecné násilí. 43 % obyvatelstva žije pod prahem chudoby -- 117 miliónů z těchto 224 miliónů lidí má méně než 20 let -- i když existují hmotné ,technické a lidské prostředky na její odstranění. Je vůbec nutné to znovu opakovat? V těchto takzvaných demokratických zemí -- a tento druh demokracie má být silou vnucen Kubě -- představuje chudoba nejzávažnější porušování lidských práv. Neoliberální myšlení bylo vládními špičkami přijato jako jediná možná cesta, zatímco málo hodnotní politici a značná část střední třídy přijaly podřízení státu a jeho obyvatel jediné a bájné postavě: trhu.

Chudoba? V letech 1997 až 2000 Latinská Amerika a Karibská oblast splatily jako úhradu vnějšího zadlužení 583 miliard dolarů a navíc 192 miliard dolarů v úrocích. (Martha Cecilia Ruiz, "ALCA, deuda externa y militarización", Alai-Almatina, Suito, 30. listopad 2002) Přesto dluh neustále roste a funguje jako báječné čerpadlo finančních přebytků z jižní časti kontinentu. Za posledních 10 let tatáž Latinská Amerika zvýšila roční vojenské výdaje z 10 miliard dolarů na 28 miliard dolarů. (Cambio, Madrid, 20. leden 2003) (Vláda demokratické koalice v Chile se ke svým generálům zachovala nejštědřeji ze všech zemí této oblasti, zřejmě aby jim vyjádřila vděčnost za vraždu Salvadora Allendeho.) Výdaje na osobní bezpečnost dosahují 13 až 15 % hrubého domácího produktu, což je více než výdaje, které směřují do zdravotnictví. V tomto ohledu se můžeme jen těšit z toho, že v Latinské Americe začíná nová doba, doba vzdoru. Dosud byl odpor omezen jen na sociální oblast, aniž by se dokázal projevit v oblasti politické. Avšak nyní se dostávají k moci vlády, které vyšly ze sociálních hnutí (Venezuela, Brazílie, Ekvádor), k nim je třeba přičíst zesílení lidových sil v Bolívii. To umožňuje tomuto potenciálu najít si prostor v institucích a vystřídat stávající moc.

Avšak aniž bychom si hráli na vědmy, ničeho nebude dosaženo jen tak. Když totiž nějaký prezident -- v našem případě Hugo Chávez -- chce doplnit formální demokracii demokracií participativní, okamžitě je označen za zplozence pekla a "populistu". "Populismem" je míněno jakékoli myšlení, které je v rozporu s neoliberalismem. Nicméně toto slovo působí na veřejné mínění. V Brazílii, kde lid volil změnu, se prezident Luiz Inácio da Silva musel zavázat, že dodrží dohody, které podepsal jeho předchůdce s MMF. Tudíž že bude dál splácet vnější zadlužení a pokračovat v strukturálním uzpůsobení. Za takovýchto podmínek bude potřebovat mnoho vůle a taktu, aby mohl zvýšit sociální výdaje, pokud to vůbec půjde. Ve dnech 18. a 28. března tohoto roku pronikly stovky kolumbijských paravojáků do Venezuely. Poté co zabili devět kolumbijských uprchlíků a venezuelských rolníků, zapálili tři školy a násilím vyhnali 1500 lidí do okolních kopců. Takovéto události neblaze připomínají vytváření základen contras, kteří napadali z Hondurasu sandinistickou revoluci.

Demokracie... Mluvil někdo o demokracii?

Překlad pro Z MAG: Jiří Mecerod