Možnost "pravě falešného" dokladu, vystaveného na mé jméno a mou fotografii, na který si kdokoliv vybere z půjčovny auto či z banky peníze, abych "zmizení" pak já musel zaplatit, je velká.

Není tak vzácná situace, kdy na falešné doklady se provede podvodná operace s převodem nemovitosti a následný falešný vklad na katastru. Majitel domu či pozemku se pak někdy nestačí divit, kdo a kolik si na jeho majetek protiprávně půjčil peněz či komu jeho vlastní střechu nad hlavou prodal. Na něm pak bývá, aby v tomto Kocourkově prokázal, že on to nebyl a jeho podpis byl falšován.

Přitom řešení je jednoduché. Od falšovatelných podpisů se vracíme k původnímu prokázání vůle z dob negramotnosti a ukazuje se, že otisk prstu je tou nejspolehlivější a přitom nejbezpečnější metodou, kterak zjistit, že já jsem já.

Pochopitelně se budou ozývat ti, kteří se bojí se i podepsat, že co je moc, je moc. Falešné argumentuy provázejí jakýkoliv pokrok a jakoukoliv změnu. Argumenty o tom, že stát je policejní, jestliže totožnost mají prokazovat jinak, než doposud. Mně ale nevadí, že "svému" státu (Evropské unii v tomto případě) bych měl prokázat svou totožnost spolehlivěji než doposud. Mě vadí, jestliže údaje o mé totožnosti plní databáze cizích zemí, o nichž dnes nevím, jaké budou jejich úmysly a postoje k mé vlasti za rok, deset let, či padesát let. Bez mého výslovného souhlasu. A to i když k nim současní státníci jezdí na zdvořilostní státní návštěvy či na školení k jejich tajným službám.

Každý stát si může určit, za jakých podmínek mohu vstoupit na jeho území. To je jeho právo. A já mám možnost nevstupovat na jeho území, jestliže se mi jeho podmínky nelíbí. Nyní se tak stalo v případě evropského bojkotu mezinárodního lékařského kongresu, který se měl uskutečnit ve Spojených státech. Odjet do Států odmítli všichni delegáti ze zemí Evropy na protest proti ponižující proceduře pro delegáty z Řecka, Polska a Česka. Nejdéle odolával český delegát, jehož argument zněl taktéž logicky - do vědy se nemá míchat politika. Nakonec i on přiznal, že solidarita delegátů z celého kontinentu má větší cenu než výlet za velkou louži, spojený s odebíráním otisků úřady cizí země. Američané tak poprvé zažijí v praxi něco, co jejich země doposud nezažila - bojkot. Organizované vyjádření nesouhlasu elit.

Přes to všechno mi nevadí, když "můj" stát si ode mne vyžádá otisky mých prstů. Vadilo by mi daleko více, pokud by "můj" stát pořídil fotografie mých očí, z jejichž kresby se dají odhadnout lékařské informace, a analýza těchto informací by se bez mého souhlasu stala podkladem pro výpočet vyššího zdravotního či sociálního pojištění, neb jsem "rizikovější skupina". Asociální "personalizace" solidarity je tím, co by tuto společnost rozložilo dokonale.

Službu dobrovolné registrace prostřednictvím otisků prstů jako blokace neautorizovaného přístupu ke změnám zápisu do katastru nemovitostí bych uvítal a přispěl bych za tento bezpečnostní nadstandard "svému" státu třeba i ticícikorunou. Protože to je služba, která posiluje bezpečnost mého majetku v daleko vyšší ceně a chrání mne před výdaji v daleko větší výši. Pokud se tak rozhodne stát činit všeobecně a o konfrontaci se svými otisky budu požádán i při půjčce automobilu z půjčovny, je to opět pro bezpečnost mou a mé kapsy. Pokud se bez otisků prstu nedostanu k datům na svém počítači či přístupu do sítě, budu jen rád. Není potřeba se znepokojovat nad banalitami, je potřeba být ale ostražitý vůči pokusům o politicky či ekonomicky orientované lokajství státu vůči "mocnostem". Státu, který si já platím, aby chránil a sloužil mě. Státu, který dnes nazývám svou vlastí a který ještě i za deset let v případné emigraci mi bude vhánět slzy do očí. Protože ve slově vlast je něco vznešeného i nostalgického. A tak by to mělo zůsta i ve chvíli, kdu na mém evropském pasu bude Česká republika pouze jako region, který mi MŮJ průkaz MÉ totožnosti vydal.