Francie čelí problému, o němž se v té zemi nikdo neodváží mluvit, napsala v Daily Telegraphu komentátorka Barbara Amielová. Francouzské zákony sice zakazují sčítání lidu podle etnického původu či podle náboženství, avšak mnozí demografové odhadují, že až 20 - 30 procent francouzského obyvatelstva pod 25 let je nyní muslimských. Ve Francii je dnes výraz "mladí lidé" politicky korektním výrazem pro mladé muslimy.

Vzhledem k nynější porodnosti, spekuluje dále autorka, není nemožné, že by za 25 let měla Francie muslimskou většinu. Je možné, že by se světská Francie stala islámskou zemí?

Situace je podobná i jinde v Evropské unii. Evropané se budou muset někdy brzo v jednadvacátém století rozhodnout, zda si chtějí zachovat rozmělněnou, avšak tradiční židovsko-křesťanskou kuklturu, anebo zda si ji nechají nahradit islámskou kulturou většiny.

Teoreticky by byla ideální kulturní a právní asimilace evropských muslimů. O to usiluje francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Avšak podle některých pozorovatelů islám takovou asimilaci odmítá: "Muslimové nesmějí žít v zemi bezvěrcově." Další metodou asimilace by měla být smíšená manželství, i když ve Francii si většinou bere muslim Evropanku a ta konvertuje k islámu.

Křesťanství je ve Francii v ohrožení, varuje autorka: franzouzští katolíci mají představu, že katolická církev může realisticky existovat v budoucnu jen potud, pokud bude ochoten příští papež vést s islámem dialog - což, namítá autorka, povede k rozmělnění křesťanství.

Evropa začíná sklízet, co zasela. Francouzi měli své kolonie, nechali velké počty lidí ze severní Afriky, aby se ve Francii usadili: byli marginalizováni ve špatných životních podmínkách a nikdo se nesnažil je asimilovat.

Evropské společnosti nejsou organicky společnosti přistěhovalců, míní Amielová. Lidé, kteří se stěhovali do Ameriky v 18., v 19. a ve 20. století, tam jeli úmyslně proto, aby se stali Američany. Chtěli se odříznout od minulosti a během jediné generace to také učinili.

Evropské země nemají tento princip tavicího kotle. Není možné stát se Němcem či Italem tak lehce, jak je možné se stát Američanem. A také do Evropy cestovali úplně jiní přistěhovalci - lidé, kteří se asimilovat nechtěli. A jejich postoje podporovala státní správa představami o multikulturalismu - který se sice líbil intelektuálům a státním úředníkům, ale obyčejným lidem ne.

Vznikly kulturní konflikty, zejména mezi rychle rostoucí muslimskou komunitou a Francouzi, a staly se problémem, o němž se nedalo veřejně mluvit. Celou věc Francouzi přenechali ultrapravicovým stranám, které určily velmi odporný tón debaty a stay se tak exkluzivními majiteli témat, která postihují celý národ.

Vlády se, jak se zdá domnívaly, že lze tento problém vyřešit znásilněním západních tradic náboženské svobody a zákazem vlastních kulturních tradic. To ovšem celý problém jen zhoršilo a dalo to podporu extremní pravici.

Etnické napětí má podle autorky jen dvojí možné řešení: buď dojde mezi odlišnými etnickými skupinami k vzájemné asimilaci, vznikne společnost, v níž budou mít různí lidé třeba i odlišné náboženské názory, ale bude dodržovat totožné zákony a hájit tytéž hodnoty - anebo spolu budou etnické skupiny neustále válčit.

Podle autorky nejde o zakazování šátků - jde o to, zda se francouzští muslimové stanou součástí francouzského národa.