K omezení svrchovanosti nepochybně dojde, neboť fungující EU je s plně suverénními členskými státy stejně neslučitelná, jako v případě Československa a Slovenska (to je konstatování, nikoli odsudek). Nekritický pocit, že "tohle je konečně to pravé" by mohl být základem pozdějšího "zklamání z evropského vývoje".

Československo nenosilo domů jedničky nikdy. Je sice pravda, že před válkou bylo středoevropským premiantem, ale to bychom argumentovali jako Václav Klaus. Jeho demokracii byly tehdy vytýkány podobné věci jako dnes. Nostalgie po "lepší" minulosti je přirozená (těží z toho už i čeští soudruzi), ale ne vždy rozumná.

Je-li Václav Klaus prezidentem ODS, komunistů a měšťáků, pak je prezidentem většiny Čechů. Česká demokratická veřejnost je v evidentní menšině. Pokud bude všechny jinak smýšlející považovat za tupé pitomce či za zloděje (ne že by takoví neexistovali), pak na tom v dohledné době asi lépe nebude. S podobným postojem se dá těžko dělat pozitivní politika.

Na to svého času dojel KAN, jediná antikomunistická formace, která měla šanci být něčím víc, než okrajovým folklórem. Jeho členové byli tak zásadově demokratičtí, až se vyřídili navzájem.

Nepamatuji se, že by Klaus někdy označil duchovní elitu, disidenty, intelektuály nebo občanské iniciativy "za obtížný hmyz, který by se měl hubit". Ani v době, kdy jiní viděli v politické opozici materiál pro knihaře. Je pravda, že Klaus byl vůči výše zmíněným vždy velmi skeptický. Na druhou stranu, považuje-li se někdo za elitu a zároveň za demokrata, pak otázka "kdo Vás do té elity zvolil" není tak zcela mimo.

KSČM je svou přítomností (a doufejme i budoucností) demokratickou stranou. Podobně demokratická by dnes nejspíš byla i NSDAP, pokud by byla povolená a měla masovější podporu. Jak se vyrovnat s demokratickou stranou otevřeně se hlásící k totalitní a vražedné minulosti, nevím. Ale pokud jsme to nedokázali po listopadu, pak to dnes už asi nedoženeme. "Morální" antikomunismus je opravdu cosi archaického a směšného. Ti, kteří pro "vyrovnání se s komunismem" něco opravdu udělali (např. Cibulka a spol) prominou, ale je to tak. Jediný výsledkem je KSČM jako jediná parlamentní strana, která může tvrdit, že s polistopadovým vývojem nemá nic společného. Jako taková přitahuje a bude přitahovat protestní hlasy. V normální demokracii nelze trvale vylučovat stranu, která má stabilní podporu přes deset procent hlasů.

Respektive to možné je, ale musíme tím více přihmuřovat oči nad těmi ostatními. Srovnejme Itálii a Francii za studené války. V obou zemích byla silná komunistická strana. Italští politikové byli zásadoví -- ovšem italská politika byla příslovečně nestabilní a nakonec skončila velkou ostudou. Naproti tomu francouzský prezident Miterrand přibral v roce 1980 komunisty do vlády. A to přesto, že francouzští komunisté byli kdesi na půl cestě mezi Grebeníčkem seniorem a juniorem a studená válka právě rozjížděla svou poslední bitvu. Po několika letech experiment skončil, aniž by se Francie stala méně demokratickou. Zato preference francouzských soudruhů od té doby nezadržitelně klesají.

Lepší teplíčko, než mráz, ať už přichází z Kremlu, či odjinud. Smrádku tu máme možná víc, než je zdrávo. K jeho překonání je ale opatrný optimismus (může být hůř a budeme-li chtít, bude lépe) lepší, než postoj typu "Všechno stojí za hovno a bude stát tak dlouho, dokud se lid v této zemi nevymění". To pak ani nemá cenu něco dělat nebo o něco usilovat.