Podle listu The Times se ministr Powell snaží už dva roky uhlazovat drsnější rysy politiky Pentagonu a Bílého domu. Avšak v posledních týdnech a měsících zaujal i George Bush smířlivější postoj vůči Íránu a Severní Koreji -- ke státům původně označeným, kromě Iráku, za další dva členy jeho "osy zla" - a přestal se hádat s Francií a s Německem. Z Powellovy argumentace citujeme: Americká strategie je široce obviňována z toho, že je unilateralistická. To není. Je často obviňována, že dává silně přednost vojenským řešením. To nedává. Často je popisována jako politika posedlá terorismem, a tedy politika zaujatá ve prospěch preventivních válek v globálním měřítku. To v žádném případě není.

Strategie amerického prezidenta je strategií partnerství, které velmi zdůrazňuje životně důležitou roli NATO a ostatních amerických spojenectví -- včetně OSN. Výše než partnerství však stojí zásady. Strategie pana prezidenta je silně zakořeněna v podpoře svobody a lidské důstojnosti po celém světě. Významnou roli ve strategii pana prezidenta také hrají svobodný obchod a nové iniciativy pro hospodářský rozvoj, stejně jako role při řešení regionálních konfliktů, jako je konflikt mezi Izraelci a Palestinci. Jinou prioritou je rozvoj spolupráce mezi vedoucími světovými mocnostmi. Zde leží klíč k úspěšnému ukončení války proti terorismu.

Nepovažujeme válku proti terorismu a pěstování takových konstruktivních vztahů za navzájem se vylučující. Logika tohoto dvojího přístupu spočívá v tom, že terorismus ohrožuje celý světový pořádek -- a tak vzniká společný zájem u všech národů, které si cení míru, prosperity a zákonnosti.

Jak napsal pan prezident Bush: "Dnes se největší světové mocnosti všechny nacházejí na téže straně." To není jen dobrá zpráva, je to naprosto revoluční věc. Po příliš mnohá staletí promarnily imperiální zvyklosti států neuvěřitelné množství zdrojů a talentů tím, že mezi sebou země bojovaly o území, slávu a zlato. V jednadvacátém století je zjevné, že jsou takové zvyky nesmyslné. Vlastnictví velkého území, přírodních zdrojů a hrubé moci nezaručuje ani prosperitu, ani mír. Zajišťují ho investice do lidského kapitálu, společenská důvěra, obchod a spolupráce mezi národy.

Zdroje síly a bezpečnosti jednoho národa tak už nemusejí ohrožovat bezpečnost jiných zemí. Pokud namísto toho, aby země plýtvaly životy i majetkem tím, že spolu budou vzájemně bojovat, začnou táhnout za jeden provaz, a usilovat o řešení problémů, společných všem, začneme osvobozovat historii od množství lidské pošetilosti.

Samozřejmě, že chceme podporovat lidskou důstojnost a demokracii ve světě, pomáhat lidem, aby se dostali z chudoby a reformovat nedostatečný systém světového veřejného zdravotnictví. Pro tyto cíle pracujeme už nyní. Aby nebylo mýlky, to jsou ústřední cíle americké zahraniční politiky. Bojujeme proti terorismu, protože musíme, ale usilujeme o lepší svět, protože můžeme -- a protože chceme.

Bylo by neférové tvrdit, že byla zahraniční politika Bushovy vlády od samého počátku vždy úplně bez chyb. Avšak vždycky jsme usilovali o osvícený sebezájem amerického lidu. Náš osvícený sebezájem způsobuje, že jsme v konfliktu s teroristy, s tyrany a s jinými, kteří nám přejí zlo. S nimi se nebudeme radit a nebudeme jim ustupovat. Avšak náš osvícený sebezájem z nás činí partnery pro všechny ty, kdo si váží svobody, lidské důstojnosti a míru. Víme, na které straně skutečně žije lidský duch, a z toho čerpáme při rozvoji své strategie povzbuzení. Nakonec je to jediným povzbuzením, jaké potřebujeme.