Ti první se zabývají převážně tím, jak setrvat co nejdéle ve svých funkcích, ti druzí považuji takové otázky za "zbytečné moralizování" či prostě jenom... za hloupé filozofování. Přesto si myslím (a první reakce, s nimž jsem se setkal mne v tom utvrdily), že nestojí nikdy za škodu, už jenom pro obecné povědomí, si některé elementární věci připomínat.

To není pokus o učebnicovou lekci z morální politické filozofie, ale spíše o revizi základních tezí, jejichž absence ve veřejné diskusi dává často prostor ke zjednodušením a účelové propagandě. V tom si jsou mnozí politici a novináři někdy až dojemně podobní...

K napsání úvahy mne, a to bych předeslat, inspirovala četba britského politického filozofa Larryho Siedentopa, jehož knihu Democracy in Europe (Demokracie v Evropě, Columbia University Press, 2002, ZDE) jsem přes Vánoce s velkým zaujetím četl. Doporučuji vřele. K napsání pro domo mne ale nepochybně přivedla i samotná atmosféra Vánoc. Text je určen pozornosti především těm, kteří si myslí, že v demokracii žijí. V Čechách si to překvapivě, mám ten dojem, myslí nezdravě mnoho lidí...

Budu proto rád, když na ni budou právě tito lidé reagovat. Ale přejděme k věci.

Demokracie? Ale jaká?

Ve věci demokracie tu nemám na mysli demokracii aténskou, ačkoliv zde leží dějinná kolébka demokracie (s vyloučením otroků, žen a s pohrdáním vůči obchodníkům), ani demokracii francouzské krvavé revoluce (byť zde byly položeny základy svobody, rovnosti a bratrství, demokratických hodnot); režim, který za demokratický považujeme, je výsledkem hned několika úctyhodných civilizačních tradic, především evropských (ponejvíce křesťanství, osvícenství a racionalismu), které daly vzniknout posléze i státnímu zřízení. Jestliže dnes skloňujeme s demokracií svobodu; méně již rozumíme tomu, že jde také o lidská práva, a téměř nebereme v potaz, že by mělo jít také o rovnost. Vypadá to jako klišé a cynik v nás má na to svůj názor, ale bez idealismu, tolik přítomném v Listech federalistů, by nikdy nevznikla federace států, známých jako Spojené státy americké, připomíná Siedentop.

Ani jedna z demokratických hodnot nemá svou samozřejmou platnost. Někteří si v Čechách 90. let mysleli, že mají především, abych tak řekl: svobodu krást. Lidé spojili svá práva s právem konzumace. O rovnosti si iluze nikdo nedělá, dokonce jí s příslovečnou bohorovností ve skutečnosti hluboce pohrdá. Když se v polovině 90. let začaly v české společnosti (po bezprecedentním a hluboce nedemokratickém rozdělení se Slovenskem) ozývat hlasy, že by mělo jít nejen o prosperitu, ale také o morálku a právo, nikdo to nechtěl slyšet. O Aleně Hromádkové, čerstvé předsedkyni Demokratické unie (DEU), první strany, jdoucí opravdu silně a na poměry velmi předčasně proti establishmentu, se občas říkalo, že mohla být českou železnou lady. Mutace českého pravicového populismu, s nímž je DEU spojena, by stál každopádně i dnes za hlubší analýzu...

Demokratický režim se nezadržitelně spojil s elegantním termínem, nahrazujícím kapitalismus: začalo se tomu říkat tržní hospodářství. A demokracie? Posudky Evropské komise jednou ročně, trochu pokrytecky, připomínaly, že vstup do Evropy není pro Česko pouze výměnou za zajištění trhu pro expanzi nadnárodních společností. Tržní výhody ovšem pro jistotu velkých společností garantovala vláda (daňovými prázdninami), živnostníci a řemeslníci zvolna vymizeli (s daňovou zátěží a zánikem řemesel). Na konci 90. let byla v módě občanská společnost, ta živná půda demokracie, po níž tolik volal prezident Václava Havel. Že měla rysy někdy až podezřele aparátčické? Co byste chtěli po tolika letech života v reálném socialismu, přeci.

Český konzum

Puštěná stavidla kupónové privatizace zkrátka přinesla demokracii spojenou s konzumem. Podobně jako kdysi husákovská normalizace uzavřela společenskou smlouvu s obyvatelstvem porobené země, režim klausovský dal lidem místo občanské hrdosti kupónovou knížku. Dnes, kdy tomu bude rok od zvolení Václava Klause českým prezidentem, není od věci si připomenout, že právě on symbolizuje z velké části redukci samotných základů demokracie. Klaus občas mluvil, jako kdyby jeho představa byla identická s režimem, který byl identický s jednou stranou, ODS, tzv. Občanskou demokratickou stranou. Pro mnohé, kteří se probudili na podzim roku 1989 poprvé do úsvitu demokracie, je toto konstatování vyčerpané a nechává je naprosto bez hnutí. Jiní tomu začali říkat neo-normalizace.

Ke škodě procesu evropské integrace 90. let, které vévodil sice méně loupežnický tón, zato ale v rámci vzniku jednotné měny (Maastrichtská smlouva) a další procesů (Amsterdamská smlouva), udával podobně jako zde, tón slovník cizích slov arogantních expertů: ekonomů a statistiků. I dnes se politický úspěch měří růstem hrubého domácího produktu, výší inflace a rozpočtového deficitu, potažmo daněmi, méně již schopností rozumět problémům a těžkostem řadových občanů. Politici pláčí, když jim statistici (politologové a sociologové) naměří o jedno či dvě procenta méně. Není nad to vědět, jak by asi dopadl sex bez vášně a lásky, soudí o výzkumech statistiků Siedentop. Přesto dokáží česká média vyvolal kolem průzkumů obrovskou hysterii. Redukce demokracie na průzkum manažerských agentur je přece přímým popřením samotné demokracie!

Za pravdivé kritérium lidského života je bez diskuse vydáván úspěch, hodno obdivu a závisti je převážně bohatství a hlavním rysem doby je zábava. Nebylo tomu tak vždy. Dnes ale jednoznačně na pokraji pozornosti české společnosti stojí - téměř jako ve vykřičeném domě - morální a duchovní hodnoty. V hodnocení něčeho tak archaického jako je obyčejná čest se už ani nesnažím doufat. Vypadá to dokonce trapně. Ale právě čest, platnost například daného slova, slibu či přísahy, hrály tu rozhodující roli při formování duchovního obsahu evropské civilizace. Víru, v Boha i sebe samého, mají Američané vyraženou na svých bankovkách.

Siedentop se domnívá, že pro budoucnost Evropy je zapotřebí rehabilitovat především křesťanství, které podle něj přineslo první podněty k budoucnosti liberálních hodnot, a zvláště individuální rovnosti. Vášnivé diskuse nad návrhem Evropské ústavy občas připomínají, že křesťanství tvořilo ve formování Evropy silnější impuls než tolik skloňované dědictví antické. Křesťanství je podle Siedentopa, který neargumentuje jako fanatik, tím zásadním pilířem pro dnešní, ale zejména budoucí charakter Evropy. Připomíná, že rovnost před Bohem předcházela pozdější sociální rovnosti, často navzdory církvi. Právo rovnosti před zákonem zní velmi ocelově. Co si ale počít s obyčejnou úctou v mezilidských vztazích (s tím kouzelným slovem promiňte), jež by přeci mělo stále patřit k těm elementárním zákonům, které tvoří slušnosti, a přeneseně onu páteř lidských práv a občanských ctností. Kdysi byly tyto ctnosti priviligiem jen pro některé...

Občanské ctnosti

Občan má ústavou zajištěné právo na svobodu projevu, politického názoru i přesvědčení. Patří k nim i právo na práci. To je mnohem více než svoboda konzumenta ve vymydleném hypermarketu. Úzkost, která mne přepadá při pohledu na důchodce, kteří si vyjedou do toho svého hypermarketu na Zličín či Černý most (zadarmo a na celý den), nemůže být větší. Někdy se zdá, že se demokracie nejlépe obhájí sama před soudem. Nikoliv dějin, ale v síních, kde jsou si lidé přece rovn. Takový trend obhajují implicitně i někteří filozofové práva, kteří k tomu přinesli zajímavé podklady, za všechny zmiňme například Johna Rawlse. Rovnost klienta v soudní mašinérii je ale často nesnesitelně kafkovská.

Svoboda volby před nekonečnými regály výrobků je možná trochu karikaturou, tak je všudypřítomná, ale její síla není opravdu pouze imaginární. Nástup hypermaketů koncem 90. let (oproti graduálnímu nástupu 30 let v západní Evropě), totiž zanechává konkrétní stopy ve vnímání. Sociální role konzumenta by snad neměla člověku zatemnit zcela mysl, ale spokojenost s touto rolí je někdy alarmující. Demokratické dědictví, s nímž někdy tak nestoudně nacházíme, stojí snad za víc. Demokracie jako relaxace před komerční televizí, jak jí mnozí s chutí provozují pod vlivem reklamních šotů, kde se v pauzách střídají i tragikomičtí herci dnešního politického divadla, má v sobě cosi apokalyptického.

Život ztrácí nejen svou poezii všedního dne, mění se ale velmi krutě před našimi zraky v sérii událostí. Každý, kdo se kdy setkal s řešením konkrétního problému, a to i v rámci tolik zlehčované občanské komunity (například v rámci bytového družstva), ale dávno ví, že zklamání z politiky vychází silně z nedůvěry ve své vlastní schopnosti. Na politiku mají být profesionálové, kteří to umějí. Kde se ale učí politika? Kde se učí to svinstvo, jak zní nejrozšířenější představa o politice.

Komu by se ale chtělo nad něčím takovým dnes zamýšlet? Ideální svět krásných modelek, které umí vykouzlit na obrazovce úsměv za každé situace, je přece tolik vzdálen bahnu mezilidských malostí, do nichž jsou i v politických kuloárech ponořeni až po krk tolik neideální lidé.

Kdysi byla organizovanost vynucena všudypřítomným režimem. Většina lidí chápe svobodu jako ztrátu schopnosti jednat. Jistě, demokracie může být silným rámcem pro plnost naší existence. Její síla, mám za to, spočívá v osobních rozhodnutích. Pokud to ale každý z nás dokáže, pokud lze vůbec vzdorovat té všudypřítomné demoralizaci a cynismu politiků, novinářů, ale i velké části občanů. V Aténách byla demokracie privilegiem. Slabost současného režimu liberální demokracie spočívá v tom, že je příliš snadné stát se dobrovolně otrokem konzumní apatie.

Strach před branami Evropy nám v tom nepomůže.