Rozebereme-li ono sousloví, znamená "hospodářský" celkem běžný pojem, týkající se hospodaření (patrně není odvozeno od sezení v hospodě). Jedná se zřejmě o nějakou aktivitu, více či méně ekonomickou (economy = hospodářství).

Hospodařit se dá v různém rozsahu, od jednotlivce, přes rodinu, farmu, podnik, okres, kraj až po národní hospodaření, ale nikde není řečeno, že hranicemi národního státu to musí končit. Zatím je jisté, že hospodaření je omezeno hranicemi zeměkoule. V těchto hranicích musí být hospodaření vyrovnané v každém okamžiku, neboť není zatím nikdo kdo by mohl obyvatelům Země půjčit, případně komu by mohli půjčit pozemšťané.

Ekonomická teorie rovněž učí, že vyrovnané by mělo být v dlouhodobém horizontu hospodaření každé ekonomické entity.

To je teorie, která by platila, kdyby neexistovala ani ta nejmenší míra nejistoty. Nejistota je však nedílnou součástí našeho života, a tak někdo umře s dluhy, jiný bohatý a zakončí tak své hospodaření deficitem, nebo přebytkem. Nyní již by mělo být jasné, že otázka pana Juroše zní: proč Česká republika v současné době nehospodaří s přebytkem, tedy neprodukuje více, než spotřebovává.

V komentáři ke své otázce dále pan Juroš zmiňuje "silné" ročníky, které jsou v produkčním věku, a naznačuje tedy, že by v současnosti měli převládat jednotlivci, kteří více produkují, než spotřebovávají.

K vysvětlení této problematiky je mezi jinými v ekonomické teorii používán model překrývajících se generací (overlapping generations).

V nejjednodušší formě tento model předpokládá, že existují dvě generace. Mladí v produktivním věku zejména pracují (a méně spotřebovávají), když zestárnou, naopak přestanou pracovat, ale spotřebovávají dále. Aby bylo jejich hospodaření za celou dobu života vyrovnané, musí v mládí šetřit a to, co (jako generace) našetří, v ideálním případě vše ve stáří spotřebují.

Trochu to připomíná penzijní systém založený na pilíři penzijních fondů. Pokud však odstřihneme začátek a konec časové osy, lze si klidně představit i systém průběžného financování (pay as you go), kdy starší generace spotřebovává průběžně to, co mladší generaci přebývá, a i tento systém může za určitých podmínek fungovat nekonečně dlouho.

Když počet obyvatelů státu roste, takže každá mladá generace má více příslušníků než ta předchozí (čili současná generace důchodců), mají se důchodci buď stále lépe, nebo je zatížení mladé generace z tohoto titulu stále menší.

Vyspělé země se však v současné době dostaly do situace, kdy počet obyvatel stagnuje nebo dokonce klesá a díky prodlužování věku naopak (dočasně) roste počet příslušníků generace důchodců.

To pak samozřejmě vyvolává buď zvýšené nároky na financování důchodů z prostředků produktivní generace, nebo hrozí zhoršení životní úrovně důchodců. V žádném případě nemůže dojít ke "kolapsu" průběžného systému, jak je často slyšet od různých analytiků a politiků v mediích, neboť vždy existuje taková sazba (určovaná státem) důchodových odvodů, která starší generaci uživí, ale nárůst této "daně" by zhoršoval životní úroveň pracující generace. Jiným možným řešením je prodlužování věku odchodu do důchodu, čímž se naopak odstraní předstih tempa růstu počtu příslušníků starší generace před mladší generací.

V jistém smyslu je to však též zhoršení životní úrovně mladší generace, proto je otázkou, proč je zvyšování důchodového věku politicky schůdnější než zvyšování sociálních odvodů.

Pravděpodobně je to tím, že zvyšování sociálních dávek se většiny příslušníků mladší generace dotkne okamžitě, zatímco odchod do důchodu je problém vzdálený, který si většina lidí tolik neuvědomuje. Průběžný systém více přerozděluje a je méně průhledný, a proto jej zejména pravicoví ekonomové a politici kritizují.

V éře socialismu a daleko větší ekonomické izolace však byl tento systém výhodnější, protože co se v ČSSR vyrobilo, muselo se i spotřebovat.

(Na tomto místě si dovolím krátkou odbočku. Často lze slyšet populistické tvrzení, že v dobách socialismu žilo Československo na dluh. Jak to tedy bylo doopravdy? Vzhledem k mizivým tokům kapitálu bylo prakticky nemožné, aby tento stát žil na dluh. Naopak vzhledem k značným půjčkám (dodávkám zboží) spřáteleným rozvojovým zemím, které nikdy nebyly splaceny, musel i v socialistickém Československu vznikat hospodářský přebytek. Přesto lze připustit, že společnost žila na dluh -- na dluh budoucnosti. Málo se investovalo a co se vyrobilo, spíše se utratilo na spotřebu či armádu. Tím byl podvázán ekonomický růst a životní úroveň budoucích generací.)

Nyní se vraťme opět k financování důchodců. V současné době se fondové financování preferuje, neboť každý si může rozhodnout (a zkontrolovat), kolik si našetří. Kdyby to však bylo tak jednoduché, už by to dávno bylo uzákoněno. Jenže ... jenže opět přichází ke slovu již zmíněná nejistota. Člověk bude šetřit, penzijní systém zkrachuje a on na stará kolena zase nebude mít nic. Samozřejmě neumře, stát pomůže, ale to je faktický návrat k průběžnému systému.

To ale není vše. V ČR musí politici vycházet z dané skutečnosti, že doposud fungovalo převážně průběžné financování. Současná starší generace tudíž nemá našetřeno nic a současnou produktivní generaci nemohlo postihnout nic horšího, než trefit se do období, kdy musí financovat průběžně starší generaci a ještě si šetřit na svůj důchod. To je asi důvod, proč zavádění důchodové reformy jde tak pomalu.

Nyní uděláme model trochu složitější, otevřeme hranice (což je nutnou podmínkou toho, aby mohla mít "hospodářský přebytek") a umožníme kapitálu (což není nic jiného, než našetřené peníze "silného" produktivního ročníku, uložené do penzijního fondu), aby byl investován (a tedy spotřebován) i v zahraničí. Jinak by totiž silná mladá generace znamenala pouze vyšší blahobyt současných důchodců, neboť co se v ČR vyrobí, muselo by se zde i spotřebovat.

Současný vyšší odliv portfoliových investic z ČR (tedy investice tuzemských osob do zahraničních cenných papírů je v souladu s naznačeným mechanismem a pan Juroš by mohl být spokojen, že pozoruje to, co předpokládal.

Jenže ... jenže model je stále ještě příliš jednoduchý. Je tu totiž ono již zmíněné minulé žití na dluh, na dluh budoucnosti, které trvalo půl století. Minulé generace, které takto žily, nám již nic nesplatí. Má tedy současná generace mladých splatit dluhy několika předchozích generací a místo své spotřeby (a spotřeby současných důchodců, kteří ale jako jednotlivci také za nic nemohou) všechny vydělané peníze investovat, aby se budoucí generace měly lépe?

Z hlediska rozhodování sobeckého jedince je to samozřejmě nesmysl. Vezmeme-li v úvahu rodiče, kteří chtějí, aby se jejich děti měly lépe, problém již začíná mít určité řešení, ale rozhodně ne v krátkém horizontu (takových, co chtějí žít jako žebráci, aby jejich děti mohly žít v přepychu, troufnu si tvrdit, příliš není).

Daleko schůdnějším řešením je rozdělit náklady na více budoucích generací, a tak zmírnit dopad na současnou generaci. A tak si na investice v zájmu budoucích generací současná generace půjčí s tím, že na splácení (ale i užitku z těchto investic) se bude podílet ještě několik budoucích generací. To je ono známé "zadlužování budoucnosti", které slýcháme často z úst některých politiků.

Pokud se však vypůjčené peníze opravdu zhodnotí, použijí na vybudování prosperující ekonomiky a nepůjdou na okamžitou spotřebu, je celkem logické, že toto zadlužení naších dětí je rozumné a v současných podmínkách žádoucí. (Pokud někdo stále ještě nevěří, ať si uvědomí, jak dopadlo Rumunsko, které sice splatilo všechny své dluhy, ale stalo se nejchudší zemí tehdejšího socialistického bloku).

Vrátíme-li se nyní k původní otázce, je vidět, že i kdyby vznikal přebytek z titulu silného produktivního ročníku, který by se odléval ve formě kapitálu do ciziny, budou ještě delší dobu opačným směrem proudit daleko větší sumy peněz, vypůjčené českou ekonomikou (tedy spíše subjekty, působícími na území ČR) na investice a na vybudování fungujícího hospodářství, které by dokázalo efektivně zaměstnat dostupnou pracovní sílu. Proto tedy nemá ČR "hospodářský přebytek".

Autor pracuje v ČNB