Česká vláda v současnosti zápasí s dvěma otázkami, které jsou spojené: s nutností omezit rozpočtový deficit a s nutností zreformovat penzijní systém, aby omezila důchodové výdaje do budoucnosti. Oba problémy jsou navzájem provázané -- částečně byl růst rozpočtového deficitu způsoben vyššími penzijními výdaji -- avšak oba problémy nejsou totožné.

Nejnaléhavějším problémem je rozpočtový deficit. Ten musí být udržen na úrovni nižší než 3 procenta HDP, aby to uspokojilo měřítka pro přistoupení k euru. Tento rozpočtový deficit lze měřit různými odlišnými způsoby. Existuje ústřední vládní rozpočet, ale také všeobecnější rozpočet pro vládní sektor jako celek, který pokrývá centrální i místní vládní orgány a zahrnuje i fondy, které nominálně fungují mimo rozpočtovou sféru. Všechny tyto peníze jsou zahrnuty v údajích, které produkuje ministerstvo financí za pomoci metodologie, kterou schválil Mezinárodní měnový fond. Požadavkem je, aby se tyto údaje vyhnuly mlžení (jako je například maskování deficitu tím, že ho ponecháte ve fondu pro zdravotní pojištění či pro penzijní pojištění, který se nominálně zcela odlišuje od státního rozpočtu) a musejí umožňovat mezinárodní srovnávání.

Údaje v tabulce č. 1. uvádějí příjem a výdaje v individuálních rocích pro vládní sektor jako celek, konvertované na procenta HDP. Rozdíl ukazuje deficit, který, jak se zdá, systematicky roste, a od roku 1999 se zrychluje.

Tabulka č. 1. Bilance vládního sektoru ČR, s užitím metodologie MMF

Tyto údaje zahrnují kategorii "čistých půjček", jejichž významem se budeme zabývat později. Zatím se zdá, že změnu ve srovnání s polovinou devadesátých let nezpůsobily změny na příjmové straně. Příjem poklesl v roce 1996, ale jen relativně vůči HDP, který stále ještě silně rostl. V následujících letech byl poměr HDP, který plynul jako příjem do státního sektoru, relativně konstantní. Byl podobný úrovni, jaká existuje u členských zemí Evropské unie, avšak nižší než u některých z nich.

Výdaje ukazují větší fluktuace a zjevný rostoucí trend od roku 1996. To, jak se zdá, je zdrojem rostoucího deficitu. Zhoršení v letech 1998 a 1999, kdy bylo hospodářství v depresi, se dalo očekávat, avšak pokračování v následujících letech naznačuje vážnější problém. Za obvyklé viníky jsou považovány platy v státním sektoru, důchody, ostatní státní výdaje a "náklady na transformaci". Toto všechno hrálo určitou roli v různých letech a je možné to vysledovat v údajích, které byly zveřejněny.

V nejnovějším období neměly silný význam starobní důchody. Počet starobních důchodů vzrostl v letech od r. 1995 do r. 2001 o méně než 7 procent. Výdaje na penze jako procento HDP rostly trvale až do roku 1997, ze 7,5 procent HDP v roce 1994 na 9 procent v roce 1997, avšak od té doby už příliš nestouply. Jiné státní výdaje vzrostly více, v souladu se zvýšením nezaměstnanosti. Sloučíme-li to dohromady, tyto dva prvky jsou schopny vysvětlit nárůst deficitu asi o 2 procenta HDP od roku 1996.

Zbývající rozdíl doplňují "výdaje na hospodářskou transformaci". Ty se objevují jako úvěry, které poskytovaly banky velkým i malým podnikům v polovině devadesátých let. Většina z nich nebude zřejmě nikdy splacena. Aby se zabránilo kolapsu bank i podniků, většina těchto nesplatitelných dluhů byla přenesena na různé instituce, které vytvořil stát, a postižené banky a podniky byly posléze zprivatizovány, anebo zprivatizovány podruhé, pokud mezitím musely být vráceny pod státní kontrolu. Ztráty těchto různých "transformačních institucí" byly pokryty v různých obdobích státními dotacemi, které se rovnaly 2,4 procentům HDP v roce 2001 a 2,8 procentům HDP v roce 2002. Když tyto ztráty a dotace vyloučíme, je zjevné, že přesto státní deficit pořád rostl, avšak vypadá bez nich méně hrozivě.

Existují dva dobré důvody, proč uvažovat o tom, jaký má dopad vyloučení těchto dotací, anebo alespoň postavení těchto dotací proti ziskům z privatizace. Prvním je to, že jde o dluh, který by měl být nakonec splacen: tyto dotace se nestanou trvalou součástí státního rozpočtu, jakou budou bezpochyby starobní důchody a zdravotnické výdaje na stárnoucí populaci. Druhým důvodem je to, že tyto dotace lze alespoň částečně neutralizovat příjmem z privatizace, což je další prvek, na nějž není možno spoléhat navždycky. Je faktem, že zisky z privatizace byly v mnoha případech možné jen proto, že "transformační úřady" privatizaci pomohly tím, že na sebe převzaly nesplatitelné dluhy.

Navzdory tomu, čísla, jichž je obyčejně užíváno, prezentují oba tyto prvky značně odlišným způsobem. Příjem z privatizace je zahrnován do kategorie "čistých půjček". Je to zdůvodňováno tak, že by se tyto příjmy neměly považovat za prostý zisk. Stát totiž vlastně nezískal nic, protože přišel o možnost vydělávat z majetku, který byl zprivatizován. Zisky z privatizace se tedy neobjevují jako příjmy, které by redukovaly státní rozpočtový deficit. To je vede k podstatně odlišným výsledkům. Vláda byla v roce 2001 velmi úspěšná a dokonce byla ještě úspěšnější v roce 2002 při získávání zisků z tohoto zdroje. Pokud by tyto zisky mohly být brány v rozpočtu v úvahu, pak by se rozpočtový deficit v roce 2002 téměř umořil. To by však bylo falešné účetnictví, jakého používají některé členské země EU k tomu, aby získaly přístup k euru, a posléze zjišťují, že nejsou schopny dodržet požadovaný limit deficitu. Zdá se rozumné vylučovat výdaje na transformaci z analýz dlouhodobějších trendů. Proto tyto zisky vylučujeme při výpočtu bilance v posledním sloupci tabulky č. 2.

Tabulka č. 2: Bilance vládního sektoru ČR, jak byla ovlivněna náklady transformace, a příjem z privatizace

Zdroj: Jako u tabulky č. 1

Zdá se, že všechny tři prvky, o nichž jsme hovořili výše, vysvětlily téměř veškerý růst rozpočtového deficitu. Jeden jeho podstatný prvek, náklady na transformaci, má v nadcházejících letech podle předpovědí poklesnout. Pokud by toto byl plný obraz, pak by bylo přesvědčivé odmítnout obavy ohledně státního rozpočtu ČR jako silně přehnané. Bohužel, Česká republika nyní čelí vážnému problému.

Tabulka č. 3: Složení českého obyvatelstva podle věkových skupin, 2001