15. 9. 2003
Paní Chalupové: Ta myšlenka vypadá hezky, ale..Otevřený dopis adresovaný "obecně prospěšné společnosti" Člověk v tísni je psaný ve stylu hesla "když můžu, pomůžu, když nemůžu, aspoň hážu klacky pod nohy". Ne že by každá dobře míněná aktivita musela vést k dobrým koncům; ale dopis paní Chalupové je trochu moc obecný na to, aby se dal brát vážně jako kritika.
|
Začnu od konce: myšlenka na Romy "spravující věci své", kteří se tak stanou "svobodnými ve svém Životním světě, o jehož fungování mají jiné představy než majoritní společnost a na Systému budou tak nezávislí, jak jen to lze", vypadá hezky a nepochybně by si našla řadu příznivců. Zejména mezi starosty, kteří nechtějí nic jiného, než aby oni i jejich voliči měli od nemajoritní společnosti pokoj. A proto podporují proces jinak spontánní segregace, charakterizovatelný heslem Od cikánských domů k romským sídlištím. Což mnozí chápou - jak vidno mylně - jako projev rasismu. Jenže pokud potřebuji systém k vlastnímu přežití - například jako zdroj sociálních dávek - pak se o nezávislosti dá hovořit těžko. Jeden český novinář, který krátce před Listopadem navštívil Spojené státy, později vzpomínal, jak projížděl podobným sídlištěm v Atlantě. Působilo na něj dost depresivně. Tím spíš, že věděl, že lidé zde žijí ve svých bytech u zdí - přiblížit se k oknu znamená riskovat kulku. Policisté, kteří onoho novináře doprovázeli, to tak černě neviděli: AIDS to vylidní, krysy vyčistí, buldozery srovnají se zemí a postaví se zde třeba obchodní středisko. Je pravda, že tenhle přístup minimálně nikoho nemanipuluje a nezasahuje do "nesmírně citlivých záležitostí lidských osudů". Osobně bych o takovouhle svobodu nestál; ale to jsem možná špatně přeložil cizí životní zkušenosti do zkušenosti své. Je tu ovšem problém: obyvatelé amerických ghett nikoho příliš neohrožují, neboť bez auta se nikam nedostanou. V České republice na to není dost místa, a tak je riziko, že Romové budou ze svého Životního světa vyrážet na loupežné výpravy do okolí. Nedivil bych se jim; domácnost, kde děti doslova řvou hlady, protože těch pár tisícovek životního minima nestačí ani na úžeru asi není zrovna nejlepším prostředím pro autentické prožívání Životního světa. Oběťmi těchto nájezdů přitom nebudou "bohatí a mocní", ani ti "u koryta", kteří "určují společenskou morálku" (jak asi?) ale gádžové, kteří na tak rizikovém místě bydlet musí, protože ani jim Systém nic lepšího nenabídl. Při všem pochopení pro Romy a jejich specifika je dobré si uvědomit, že právě tito lidé a jejich vlastní Životní svět nese na svých bedrech většinu problémů vzájemného soužití. Emancipace prostřednictvím participace zatím moc výsledků nepřinesla, přestože struktury existují již téměř od sametové revoluce. Starostce jednoho slezského města bylo kdysi vytýkáno, že nevěnuje pozornost představitelům jisté romské organizace. Odpověděla, že až zase nějaká šestnáctiletá Romka v jiném stavu bude potřebovat bydlet, obrátí se na ni, ne na romské představitele. Chtít po romských činovnících, aby svým lidem zajišťovali bydlení, je pro začátek trochu moc. Ale i tak toho za ta léta moc pro Romy neudělali. Nepočítáme-li těch pár kulturních festivalů, které vypadají hezky z hlediska gádžů a snad i Systému, ale jejichž přínos pro Romy na okraji společnosti je nejasný. Možná to není vina jen oněch činovníků. V kultuře, kde na prvním místě je v každém případě rodina, není snadné bránit se vlastnímu nepotismu ani překonávat staletá rodinná nepřátelství. Manipulaci ze strany svého okolí - včetně systému - podléháme všichni. Romové jsou možná více manipulováni svou rodinou a sociálním okolím a méně "Systémem", to z nich ale nečiní bytosti o nic svobodnější (ponechme stranou, že ve hře jsou i jiné sociologické hodnoty; o nich nebyla řeč). Bylo by strašně krásné, kdyby si každý mohl žít, jak chce; ale to se může dostat do rozporu s jinými hodnotami. A také se stejným právem jiných. V těchto dnech média přinesla zprávu, že v romském sídlišti v Karviné propukla epidemie, související - kromě jiného - i se specifickými hygienickými návyky jejich obyvatel. I tyto návyky mohou být - bez ironie - součástí Životního světa. Máme jej respektovat, nebo se snažit je nějakou manipulací změnit k obrazu Systému, jehož součástí jsou v tomto případě i choroboplodné zárodky ? Teoreticky se můžeme dívat na Romy jako na své spoluobčany, kteří mají v zásadě stejná práva a stejné povinnosti a specifický přístup k nim má umožnit či usnadnit integraci; respekt k jejich zvykům a životnímu stylu je důležitý, ale až na druhém místě. Nebo naopak, Romové jsou extra skupinou, kde má Životní svět přednost přede vším. Tenhle přístup, pokud nebude pouze předstírán, ovšem nevyhnutelně vede k apartheidu. Zpátky k praxi : paní Chalupová tvrdí, že aktivisté Člověka v tísni mohou ohrozit Životní svět svých klientů. Jaký konkrétně je to svět a jak konkrétně je mohou tyto aktivity ohrozit? Jako "stará sociální pracovnice" by o tom paní Chalupová něco vědět měla. Jakých konkrétních úspěchů dosáhla se svým sociálně liberálním stylem? Co konkrétně mají udělat radnice a majoritní společnost pro zlepšení situace Romů bez vstřícnosti z jejich strany? Jistě, ublížit se dá vždy, pomoci jen občas. Pokud ovšem skončíme tady, je nejlepší nedělat nic. Tím se samozřejmě vyhneme i konkrétní zodpovědnosti. Zabrání ale takováto "ohleduplnost" "rozkladu rodinných a sociálních vztahů" nebo je i tenhle dojem nepochopením situace? Pokud Romové "znají jiný a pro ně lepší způsob jak žít", pak se to zatím nijak neprojevilo. Alespoň se nikdo z oslovených Romů nikdy nezmínil, že by jej dosáhl a že je s ním spokojený. Pokud "postiženým" Romům nevyhovuje, že někdo jiný za ně "stanovuje jejich cíle" mohou toho dotyčného snadno poslat kamsi. Rozhodně snadněji než vymahače dluhů, ať už přicházejí z radnice či od lichvářů. Pak ovšem asi nebudou potřebovat ani to, aby za ně mluvila nějaká paní Chalupová. |
Člověk v tísni | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
15. 9. 2003 | Paní Chalupové: Ta myšlenka vypadá hezky, ale.. | Pavel Urban | |
9. 9. 2003 | Vážený člověče v tísni... | Jana Chalupová | |
9. 9. 2003 | Romové: Chléb nebo hry? | Lenka Kučerová | |
9. 9. 2003 | Veřejná služba vůči národnostním menšinám - mediální ticho a nikomu to nevadí | Štěpán Kotrba | |
14. 5. 2003 | Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií | František Kostlán | |
15. 4. 2003 | Demokratická diskuse podle Člověka v tísni: Přece sem nemusíte chodit! | Jiří Černý | |
4. 11. 2002 | O "hodném teroristovi" Petry Procházkové | Jan Čulík |