Když jste četli britský tisk ještě tak před měsícem, vypadalo to, že v Británii dojde k podstatným změnám. Novináři souhlasili, že jestliže nebude Tony Blair vyhnán z Downing Street, alespoň se stane terčem ostré kritiky na výročním sjezdu vlastní Labouristické strany. Labourističtí stoupenci prý vůči němu zastávali zuřivý postoj ohledně invaze do Iráku a kvůli tomu, že Blair prosazuje konzervativní politiku, jakou se Margaret Thatcherová nikdy neodvážila realizovat.

Poté, co nyní proběhly podzimní výroční konference všech hlavních britských politických stran, je zjevné, že Blair zůstane premiérem tak dlouho, jak bude chtít a není nic, co by proti tomu mohli jeho nepřátelé podniknout. Šéf konzervativců Iain Duncan Smith prohraje příští všeobecné volby, pokud vůbec do nich uprostřed hádavé Konzervativní strany přežije.

Zdá se, že voličská základna Labouristické strany zradila své labouristické poslance, míní autor. Labourističtí poslanci se v parlamentě pokusili několikrát uspořádat proti Blairovi rebelii. Vzbouřili se ve velkých počtech proti útoku na Irák i proti poloprivatizaci nemocnic. Ministr financí Gordon Brown vyhlásil téměř otevřeně, že je ochoten Blaira z premiérské funkce svrhnout. Bývalý ministr zahraničí Robin Cook a bývalá ministryně pro mezinárodní rozvoj Clare Shortová otevřeně svědčili na veřejnosti, že jim Blair před útokem na Irák lhal. Členové a aktivisté Labouristické strany je vyslechli - a ignorovali.

Na letošní výroční konferenci Labouristické strany získala Blairova politika - navzdory kritikům z řad poslanců - od řadových delegátů téměř vždycky skoro dvoutřetinovou podporu. Aktivisté, kteří byli ochotni se v Labouristické straně o věci veřejně hádat, tu stranu už dávno opustili. Ostatní jsou premiérovi vděčni, že dvakrát vyhrál všeobecné volby. Většina z nich si myslí, že jeho politika je v podstatě správná. Jiní usuzují, že je lepší, aby byla Labouristická strana u moci, než aby byla v opozici, i když třeba s jejím šéfem v mnoha věcech zuřivě nesouhlasí.

Avšak Británie nemá vůči Labouristům žádnou realistickou alternativu. Šéf konzervativců Iain Duncan Smith ostře kritizoval ve svém projevu Blairovu vládu jako někdo, kdo je v pasti a nemůže se z ní jakkoliv dostat.

Blairovu éru v Británii charakterizuje masový pokles zájmu veřejnosti o politiku a hromadná deziluze občanů vůči politikům. Účast britských voličů ve volbách roku 2001 byla pouhých 51 procent, nejméně od roku 1918.

Už několik let obviňují labourističtí politikové sdělovací prostředky, že právě ony svým jedovatým přístupem k politice vyvolávají mezi občany zklamání z politického života. Kdykoliv jsou novináři kritizováni, vždycky předstírají, že jsou neutrálními nositeli pravdy a vyhýbají se skutečnosti, že moderní politická novinářská práce je jen frenetickým úsilím připoutat pozornost vrtkavého a roztříštěného publika.

V létě byly v tisku prozrazeny instrukce šéfredaktora bulvárního týdeníku Sunday Express, které prozrazují, v jakém šílenství se nachází novinářský stav. "Nemáme příliš mnoho zpráv o sexu anebo o skandálech," kritizoval šéfredaktor nešťastné redaktory, "ale to se změní. Naším cílem je tisknout šest kauz o sexu týdně. V ideálním případě budeme mít kauzu "nevěry ministra" - sex a skandály na nejvyšší úrovni ve společnosti se vždycky dobře prodávají, ale je nesmírně obtížné tyto kauzy získávat. Musíme neustále povzbuzovat hněv veřejnosti. Musíme psát tak, abychom čtenáře vedli k hněvu. Britské železnice jsou ve strašném stavu, zdravotnictví je zanedbáno, budeme psát o problému nedospělých těhotných dívek, o neschopnosti byrokratů ve státní správě, atd."

Není divu, že jsou politikové na pozoru, když si uvědomí, že "ideálním světem novináře" je utopie, v níž se provalí každý týden šest jejich sexuálních skandálů. Avšak výstřelky médií nemohou vysvětlit otevřený cynismus veřejnosti - protože veřejnost neposlouchá ani politické novináře, stejně jako neposlouchá ani politiky samotné.

Nedávná studie, proč přestaly miliony občanů chodit k volbám, ukázala, že si lidé dnes myslí, že mezi britskými politickými stranami dnes není žádný rozdíl a kromě toho každý ví, že Blair konzervativce porazí. A kromě toho, pro Brity je život příjemný. Platy stoupají, nezaměstnanost, zločinnost, inflace a úrokové míry klesají. Proč se starat o politiky, když máte důležitější věci na mysli: kde sehnat nejnovější a nejlepší DVD přehrávač anebo stavebníka na rozšíření vašeho domu? Blair nepadne, protože se Britové mají dobře.

To nebude trvat donekonečna. Lidi si to neuvědomují, ale zanedlouho jim dojde, že jim poklesly starobní důchody, protože bublina vysokých akcií na internetových a telekomunikačních trzích už praskla - teď kulminují britské trhy s nemovitostmi.

Lidé se mají v Británii dobře, protože Blairovi labouristé jim dovolují žít na dluh. Rychle rostou ceny nemovitostí, přestože ekonomika stagnuje. Lidé si půjčují miliardy liber proti hodnotě svého domu - co budou dělat, až i tato bublina praskne?

Autorovi článku se řekl jeden čelný labouristický politik: Lidi už dneska teoreticky vědí, že zaměstnání už nemají na celý život, ale nepůsobí jim to starosti, protože je k dispozici dost nových pracovních příležitostí. Největší problém je problém sociální: jak najít dost času na to, aby člověk mohl jeho část strávit se svou rodinou. Jestliže bublina praskne a přijdou zlé časy, lidi se velmi rozhněvají a ten hněv bude tvrdý a bude zaměřen na všechny strany.

Pokud dojde k rozkladu britské ekonomiky, na nádraží konečně přijede vlak, který odveze Británii k cíli, jaký nikdo nedokáže předpovědět, uzavírá autor.