Palestinci jsou prý na tom pod izraelskou vládou stejně, jako byli Židé pod Hitlerem, ba ještě hůř: "Izraelská armáda, vojenské letectvo a námořnictvo, štědře dotované Spojenými státy, ničí absolutně bezbranné civilní obyvatelstvo okupovaného Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy." Čtenář z toho musí získat dojem, že tu snad světová velmoc vede vyhlazovací válku na zemi, na moři i ve vzduchu proti jakýmsi neozbrojeným, mírumilovným a veskrze přátelským domorodcům, aby si protiprávně přivlastnila jejich území. Rozeberme si trochu pojmy, kterými E. Said operuje.

Okupovaná území a palestinská samostatnost

Rezolucí Spojených národů č. 181 z r. 1947 byly tzv. Západní břeh a pásmo Gazy přiznány arabskému státu, který měl vzniknout vedle státu izraelského (úmyslně se vyhýbám pojmu palestinský, protože žádné takové etnikum ani národnost neexistuje). Tuto rezoluci však sami Arabové odmítli v přesvědčení, že izraelský stát se jim podaří v samém zárodku zardousit, a také mu ihned vyhlásili válku. Západní břeh obsadilo Jordánsko, Gazu Egypt. Podle jakého práva? Podle práva válečného, práva silnějšího. Podle téhož práva o tato území v r. 1967 přišli. Palestinští Arabové svou šanci v r. 1948 sami zahodili. Na jaká práva se teď chtějí odvolávat?

Izrael, který od r. 1967 obsazená území spravoval, přistoupil na vytvoření palestinské samosprávy v čele s Jásirem Arafatem. Výsledek: rozkvět terorizmu, stovky mrtvých za blahovolného přihlížení, ne-li přímé podpory palestinských orgánů odpovědných za bezpečnost. Žádný stát na světě si nemůže dovolit něco takového tolerovat. Arafatovi bylo přislíbeno ustavení samostatného státu, jestliže se vzdá násilí a teroru. Místo toho poskytl úkryt teroristům ve svém vlastním sídle. Stejnou rukou, kterou podepisuje mírové dohody, vystavuje šeky teroristickým organizacím. Navíc se nijak netají s tím, že nechce palestinský stát vedle Izraele, ale na místě Izraele. Žádný trvalý mír s Izraelem tudíž pro něj nepřichází v úvahu, nanejvýš nějaká taktická hudna. Palestinskou samostatnost si Arafat představuje jako ovládnutí celé někdejší Palestiny, vygumování Izraele z mapy světa - jako byl ostatně vymazán už ze současných arabských map.

K "absolutně bezbrannému civilnímu obyvatelstvu"

rozhodně nepatří Hamás, Islámský džihád, Tanzim, ani Brigáda mučedníků Al-Aksa, které za štědré podpory z Íránu, Iráku, Saúdské Arábie, Sýrie i libanonského Hizballáhu vyhlásily Izraeli totální válku. Izraelská armáda nebojuje proti absolutně bezbrannému civilnímu obyvatelstvu, nýbrž proti ozbrojeným, vycvičeným a zfanatizovaným teroristům, kteří se neštítí vraždit v autobusech, restauracích, obchodech, školách, na ulicích i v domovech. Nejen že nerozlišují civilní cíle od vojenských, ale vysloveně se na civilisty zaměřují. Sami se přitom skrývají za živými štíty z žen a dětí, aby nad nimi pak mohli ronit krokodýlí slzy a ještě víc rozdmýchávat protižidovskou nenávist. Od těchto řezníků se nejen Arafat, ale ani ti nevinní palestinští civilisté nikdy výslovně nedistancovali. Naopak - po každém zvlášť úspěšném atentátu tančili na ulicích radostí, stejně jako po útoku na newyorské mrakodrapy Světového obchodního střediska.

Že by toto vše profesor Said nevěděl? Sotva, vždyť byl sám členem Arafatovy OOP. Ale Arafatovi je prý třeba jeho drobné chyby prominout - podívejte se, jaký je to dnes chudák, pronásledovaný jako nějaký Žid! On, zákonný představitel palestinského národa (kdy ho kdo zvolil? kdy mu vyprší volební období?) je nezaslouženě ponižován vůdcem-psychopatem Šaronem, který se za představitele židovského národa pouze drze prohlašuje!

Sadistická brutalita izraelské armády

Jsme prý "svědky zkoušky, kam až může izraelská moc v sadistické brutalitě -- i když ne úplné genocidě -- zajít bez toho, že by ji někdo zastavil či zadržel".

Škoda, že tato moc byla tak velkorysá a jako důkaz dobré vůle propustila z vězení řadu teroristů, kteří tam měli zůstat. Mohl být ušetřen život jednoho otce rodiny a sedmiměsíčního děvčátka, ba i život onoho teroristy.

Trestání zločinců patří k povinnostem každé státní moci. Teroristé jsou trestáni za své zločiny, nikoli za rasovou či národní příslušnost, jak svědčí odsouzení tří židovských teroristů k dvanácti- až patnáctiletým trestům ani ne za vraždu, ale za pouhou přípravu (bomba byla včas odhalena a zneškodněna). Pokud jde o sadistickou brutalitu, tu můžete sledovat živě na arabských stanicích vysílajících popravy "zrádců islámu". A co jiného než genocida je programové zabíjení Židů, kteří se neprovinili ničím jiným, než že jsou Židy?

Milióny uprchlíků

Je dostatečně známo, že Arabů, z nichž většina opustila své domovy v očekávání masivní válečné smršti, jež smete Izrael do moře, bylo přibližně 700 000, tedy zhruba stejně jako Židů, kteří uprchli z arabských zemí do Izraele. Dnes se ovšem k uprchlíkům (a tím hlavně ovšem příjemcům mezinárodní pomoci) hlásí i všichni jejich potomci narození již v emigraci, kterým na rozdíl od situace židovských imigrantů v Izraeli jsou jejich arabskými soukmenovci občanská práva dodnes upírána a nucený pobyt v uprchlických táborech je činí ochotnými kandidáty mučednické sebevraždy. Právem si Said stěžuje, že nemají občanská ani lidská práva - není to však Izrael, kdo je o ně připravil.

Ochota Arabů k míru

"Každý jeden z nich (arabských vůdců), včetně Arafata, celé roky otevřeně mluví o své ochotě uzavřít s Izraelem mír," tvrdí Said. Nezná nebo úmyslně zamlčuje prohlášení podepsané 10. ledna 2002 na konferenci v Bejrútu 130 muslimskými představiteli ze 30 národů, které sebevražedné útoky proti Izraelcům prohlásilo za "nejvyšší stupeň mučednictví". "Sebevražedné útoky vedené svatými bojovníky proti sionistickému nepříteli jsou oprávněné a založené na koránu a na učení svatého Proroka (Mohameda). Představují nejvyšší stupeň mučednictví a zajišťují přijetí Alláhem a věčný ráj," říká se v prohlášení. Mezi shromážděnými byli i zástupci Hizbaláhu, Hamásu a Islámského džihádu, organizací považovaných Spojenými státy za "teroristické". Delegáti se rovněž vyslovili pro likvidaci státu Izrael.

Arafat mluví o ochotě k míru jen anglicky, to jest pro novináře. Jakmile mluví arabsky, mluví přesně v duchu bejrútského prohlášení. Kdyby byl tak mírumilovný, za jakého se vydává, co by mu bránilo převzít osobní záruku za ukončení palestinského teroru třeba prohlášením, že v případě dalšího bombového útoku sám odstoupí z funkce? Pokud by k něčemu takovému našel vůli a odvahu, nebyl by jistě ani pro Šarona problém slíbit, že mu nebude zkřiven ani vlas na hlavě, a zmrazit veškerá protiteroristická opatření, cílenými likvidacemi počínaje a plotem konče. Bude-li ovšem teror pokračovat, třeba jen s mlčenlivým Arafatovým souhlasem, pak veškerá odpovědnost za následky padá především na jeho hlavu.

Nevíme a E. Said nám už nevysvětlí, z čeho usoudil, že "čím je Izrael mocnější, tím víc pustoší okolní země, nemluvě o kataklyzmatech, kterými stíhá palestinský národ". Jako autoritu z amerického akademického prostředí ho však jistě bude kdekdo citovat. Jeho výrok o Šaronově kopanci do kolektivního arabského zadku by se mohl dokonce stát okřídlenou novinářskou frází, až izraelskému premiérovi zase jednou dojde jeho obdivuhodná trpělivost.