Specifickým rysem České republiky a dalších transformujících se zemí střední a východní Evropy je, že v nich obě fáze tohoto vývoje -- přechodu ke společnosti služeb a poté ke společnosti znalostí -- probíhají v podstatně kratší době, což může být zárodkem sociálních pnutí. Proto nemůže politika České republiky pouze napodobovat politiku vyspělých zemí, ale musí ke společnému cíli hledat specifické přístupy. Začlenění ČR do sociálně tržního modelu Evropské unie má velký význam pro současný a budoucí vývoj České republiky. ČR to umožňuje vytvořit prostředí slučitelné s prostředím ve státech Evropské unie a začlenit se do evropského ekonomicko-politického komplexu, který může významně ovlivňovat globalizační procesy v současném světě.

Druhou podstatnou stránkou nynějšího vývoje je celosvětové výrazné propojení nejen technologií, ale i ekonomik. Vedle celosvětové tvorby, šíření a využití informací je to celosvětové rozšíření obchodu -- zejména elektronického -- a zejména celosvětový (globální) pohyb kapitálu, a tím v konečném důsledku propojení všech ekonomik do celosvětové globální ekonomiky, kde národní ekonomiky se stávají silně závislé nejen na tom, co se děje v jejich bezprostředním okolí, ale i na vývoji v celosvětovém měřítku. Předpokladem je mezinárodní liberalizace nejen trhů zboží a služeb, ale nově i liberalizace trhů výrobních faktorů -- kapitálu a práce.

Ekonomická globalizace přitom probíhá nerovnoměrně. Již dnes je realitou globalizace finančního trhu. Odhaduje se, že každý den dochází na světovém finančním trhu k operacím v rozsahu 1,8 trilionů amerických dolarů, z čehož 90 % má spekulační povahu. To činí světový finanční trh nesmírně zranitelným. Trh zboží je totiž převážně regionální (zhruba 80 % zahraničního obchodu zemí EU připadá na vnitřní evropský trh, podobně je tomu v USA) a trh práce je převážně národní, migrace -- kromě migrace "mozků" a práce "mozků" na dálku -- je omezována.

Globalizace přináší nové, dříve netušené možnosti. Ještě nikdy dříve nedisponoval svět tolika vědomostmi, takovým bohatstvím kapitálu a nebyl tak výkonný.

Globalizace se neomezuje pouze na ekonomickou sféru, i když zde se projevuje nejvýrazněji. Přesahuje hranice vyspělých států, vtahuje do procesu změn všechny oblasti současného světa a všechny sféry společenského života a ve svých konečných důsledcích i doslova každého jednotlivce. K propojování světa přitom dochází především působením ekonomických sil a rozvojem vědy a techniky, šířením a vzájemným pronikáním kultur.

Hnací a vedoucí silou globalizace je několik stovek největších nadnárodních korporací, jejichž roční obrat je nejednou větší než hrubý domácí produkt některých států střední velikosti. Nadnárodní společnosti ovládají zhruba dvě třetiny světového obchodu. Tyto korporace mění charakter světového trhu, přeměňují jej na svůj vnitropodnikový trh a mají tendenci vytlačovat z něj volnou soutěž. I když si přitom ostře konkurují, je prostor pro soutěž mezi nimi trvale zužován jejich dalšími fúzemi. Přitom jsou výsledky této soutěže stále více ovlivňovány i využíváním dumpingových praktik, rozmísťováním výrobních faktorů do levných "rájů" -- mzdových i daňových. Tím vším tyto korporace posilují monopolní tendence. Za těchto podmínek se světový trh proto stále více stává trhem nerovných subjektů -- s nerovným přístupem do sítí nadnárodních společností (navzdory formální liberalizaci těchto trhů) a s nerovnými cenami. Nadnárodní společnosti ovšem nejsou zcela nenárodní -- obvykle si vytvářejí úzké vazby spolupráce s domovským státem nebo s hostitelskými státy. Snaží se své zájmy prosazovat vůči jednotlivým státům i mezinárodním mezivládním i celosvětovým organizacím.

Globalizace kapitálových trhů ve spojení s bezprecedentním rozvojem nadnárodních společností přitom patrně představuje epicentrum globalizace i jejího základního rozporu -- co největší deregulace kapitálu při maximalizaci monopolizačních tendencí a tedy i tendencí k co největšímu omezování volné soutěže. Tento rozpor však není pasivním neodvratným důsledkem technické informační revoluce -- ta mu jen dává "křídla", rychlost a rozměry __-- zatímco směr udávají uvedené společenské faktory -- především deregulace nadnárodních společností.

Jedním z důsledků globalizace v neoliberálním pojetí je pak extrémní nerovnost a stále rozsáhlejší přesuny bohatství ve prospěch kapitálu -- přináší velký růst bohatství menšiny na úkor chudnoucí většiny, dlouhodobou nezaměstnanost a vznik nových forem moci spojených s novými tíživými druhy závislosti i odcizení. Růst produktivity práce je ve většině vyspělých zemí provázen hromadnou nezaměstnaností a nadnárodní kapitál -- ve spojení s neoliberálními politickými silami -- se i zde snaží odbourávat sociální práva a zákony na ochranu práce (pod heslem flexibility pracovního trhu) i životního prostředí. Zostřují se jak rozpory mezi zvýhodňovanými a znevýhodňovanými společenskými skupinami uvnitř jednotlivých států a národních společností, tak rozpory mezi bohatými a chudými státy a prohlubuje se polarizace mezi uvedeným bohatstvím a bídou.

Polarizace bohatství a bídy dosáhla nevídaných rozměrů. V současné době žije ve světě více než miliarda lidí za méně než jeden dolar denně a tři miliardy za méně než dva dolary denně. Na opačném pólu nejbohatších 225 lidí naší planety kontroluje majetek, který se rovná ročnímu příjmu 47 % světové populace. Tři nejbohatší lidé světa mají větší majetek než 600 milionů lidí nejchudších zemí světa.

Příliv zahraničního kapitálu z vyspělých do méně vyspělých zemí -- působí-li v souladu s jejich zájmy -- může za příznivých okolností rozšířit jejich zdroje investování i znalosti a zkušenosti a tím urychlit jejich technický a ekonomický rozvoj, jak se to v posledních letech projevovalo i v některých zemích střední a východní Evropy. V soutěži o získání zahraničního kapitálu však dochází k tomu, že se málo a středně vyvinuté země nezřídka podbízejí příslibem nízkých daní, mezd a sociálních výdajů. Navíc nadnárodní společnosti mohou -- prostřednictvím svých vnitropodnikových "celosvětových" cen -- repatriovat nejen zisk, ale i daně či jiné nákladové položky. Zahraniční investoři tak vedle nákladů na mzdy (které jsou ve srovnání s vyspělými zeměmi nízké) mohou nést jen malou část nákladů, spojených s investováním, protože další významnou část nákladů (nejen infrastrukturálních) kryjí hostitelské státy. To může vést jednak k rostoucím obtížím technické, vzdělávací a bezpečnostní infrastruktury hostitelských zemí, jednak k oslabování poptávkové stránky jejich ekonomiky. Z globálního hlediska vede celý tento vývoj k výsledku, který je asymetricky posunut ve prospěch vyspělejší země (odkud přichází kapitál). Také méně rozvinutá země však v této politice získává. Podstatná však je "dělba" tohoto získaného efektu a jeho alokace -- zda a v jaké míře slouží k rozvoji méně rozvinutých zemí.

Je možné vysledovat tendenci k tomu, že neoliberálně pojatá globalizace také vede k ohrožení demokracie uvnitř společností, v mezinárodní rovině pak ke zvyšování napětí a rizika konfliktů. Čím je společnost celkově chudší, tím relativně menší jsou její zvýhodněné vrstvy, které pak často mají snahu udržovat svoji pozici násilím. Nadnárodní korporace směřují k tomu překonat závislost na území, na němž působí, a proto neváhají se okamžitě stahovat ze zemí, které považují za nevýhodné a ponechávají místním vládám a lidem starost o řešení následků. V mezinárodním měřítku pak nejsilnější zvýhodněné země mají tendenci přerozdělováním sfér vlivu dále posilovat své geopolitické pozice na úkor jiných.

Zcela novou skutečností je, že finanční globalizace převládá nad všemi formami aktivit a současně to, že nadnárodní propojování ekonomik předbíhá integraci politickou. Prudce rostou krátkodobé kapitálové operace spekulační povahy, které ztratily jakoukoli souvislost s obchodem zbožím nebo službami. Tyto krátkodobé, zejména měnové transakce, dnes tvoří naprostou většinu světových kapitálových toků -- na jeden dolar reálné směny připadá dnes 40 dolarů finančních transakcí -- a jsou silným faktorem nestability a nejistoty, pro který se dnes často hovoří o "kasínovém kapitalismu". Tyto transakce skýtají příležitost k ziskům mimořádně přesahujícím rentabilitu jakýchkoliv investic do výroby. V důsledku toho dochází k nebezpečným hospodářským otřesům s velkou ničivou silou, zároveň znamenajícím brutální sociální regres, který často znehodnocuje desetiletí pokroku celých kontinentů.

Nadnárodní finanční kapitál, rozhodující síla ekonomické globalizace, se vymaňuje z pout ekonomických, sociálních a právních norem, na nichž demokratické politické společnosti zakládají svou existenci. Ekonomika se globalizovala, zatímco politika převážně zůstává v národním rámci. Jsou tak ohroženy podmínky, na nichž až dosud spočívala evropská sociální demokracie. Ta se zrodila v národním rámci, utkala se s národním kapitálem a v národním boji proti selhávání trhu a za sociální práva vybudovala svou autoritu i svůj vliv. Prosazovala své ideje a uskutečňovala reformy -- včetně vytvoření sociálního státu, regulujícího trh a omezujícího sociální nespravedlnost -- v zákonném rámci podřízeném verdiktu občanů. Takový pořádek je nyní napadán nadnárodním finančním kapitálem naší epochy.

Globalizace přispívá k polarizaci již existujících globálních problémů a vyostřuje je, namísto toho, aby je tlumila. K těmto již existujícím problémům patří nezvládnutá populační exploze v zemích Jihu a naopak stárnutí a počínající vymírání obyvatelstva ve vyspělých zemích. Patří sem také narůstání velkoměst zejména v rozvojových zemích, tzv. slumová urbanizace, která způsobuje sociální destrukci. Dále se zrychlují procesy ničící biosféru, jako jsou znečišťování moří, ničení tropických pralesů a biofondu planety, skleníkový efekt, sílící nedostatek pitné vody, zrychlené čerpání neobnovitelných zdrojů a krize odpadového hospodářství. Zpomaluje se tempo, ba někdy zcela obrací směr emancipace nejchudších národů, zejména jejich žen a nastupujících generací. Zesilují migrační tlaky, které mohou destabilizovat i ekonomicky vyspělé země a podněcovat v nich vlny nacionalismu a rasismu, jimž mohou podléhat zejména vrstvy nezaměstnaných a špatně placených. Toho v rostoucí míře zneužívají populistické, nacionalistické a fundamentalistické ideologie a hnutí k destabilizaci demokratických systémů a k zadržování integračních trendů, které jsou nezbytnou podmínkou aktivního politického řešení globalizačních rozporů. Rovněž sílí terorismus, organizovaný zločin, užívání drog, epidemicky se šíří nové nemoci jako je AIDS.

Neoliberální přístup ke globalizaci žene svět ke globálním ekonomickým krizím ke globálnímu selhávání trhu jak to dokazuje vývoj v posledních desetiletích.

Ekonomické krize, které vznikaly v posledních desetiletích -- od sedmdesátých letech v Latinské Americe a v devadesátých letech minulého století ve střední a východní Evropě -- byly především důsledkem neoliberální, takzvané šokové strategie deregulace resp. transformace netržních (administrativně řízených) ekonomik na tržní ekonomiky (podle doktríny tzv. Washigtonského konsensu vypracovaného pod dohledem MMF, jehož jádrem byla okamžitá liberalizace, co nejrychlejší privatizace a přísná restrikce poptávky). Tato strategie se v uvedených méně (středně) vyspělých ekonomikách se zaostávající úrovní produktivity práce opírala o okamžitou liberalizaci zahraničního obchodu a snažila se jejich konkurenční způsobilost s vyspělými zeměmi udržet především nízkou cenou a nízkou mzdou. Nevyužila tak zkušeností hospodářského zázraku, dosaženého při deregulaci poválečné západní Evropy, který byl založen především na aktivní mikroekonomické politice podpory konkurenceschopnosti podniků a na postupném procesu deregulace. Podobným smutným příkladem takové politiky byla také asijská finanční krize (v letech 1998 -- 2000) vyvolaná především tlakem spekulačního kapitálu na středně vyspělé asijské ekonomiky -- v podmínkách deregulace jejich kapitálových trhů. Podle odhadů odňala světové ekonomice kolem dvou bilionů dolarů a fatálně poškodila některé ekonomiky s dlouhodobými následky i na jejich politický vývoj.

Globální ekonomická krize vyúsťuje v zostřování globálních rozporů zejména mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Místo překonávání příčin těchto rozporů dochází spíše k jejich eskalaci až po snahy o jejich násilná řešení ozbrojenými konflikty, a to na obou pólech.

Neoliberální přístup ke globalizaci žene svět k ústupu od dodržování norem ochrany životního prostředí, k lokálnímu ekologickému sobectví a ke globálnímu ekologickému ohrožení, jehož intenzita se viditelně zvyšuje.

Pokud by globalizace pokračovala dosavadním směrem, pak by její důsledky mohly mít katastrofální následky na další vývoj celého světa. Jak konstatovala Socialistická internacionála, "je velkým paradoxem tohoto historického období, že lidstvo nemělo nikdy předtím tolik možností v boji s odvěkými problémy jako jsou nerovnost, hlad, nemoci, nebo nedostatek vzdělání. Tyto možnosti se však v současnosti využívají nikoli k překonání existujících rozdílů, ale k jejich dalšímu prohlubování".

Naše odpověď: posílení demokracie, smíšené působení trhu a státu, mezinárodní spolupráce a regulace

Globalizace je historicky otevřeným procesem, který staví před všechny politické síly naléhavou otázku, jaký postoj k ní zaujmout a jak na ní reagovat. Rýsují se dva základní přístupy, neoliberální a sociálnědemokratický.

Neoliberální představa chápe postupující globalizaci jako živelný proces, kterému se má politika (stát) pasivně přizpůsobovat a spoléhat především na působení trhu. Pasivně přijímá proces globalizace ve vší jeho rozpornosti. Nenabízí pozitivní vizi budoucnosti. Jinak tomu ani nemůže být, neboť trh žádnou vizi nemá. Trh se nepostará o plnou zaměstnanost ani nehledá cesty k snížení vysoké míry nezaměstnanosti, nepostará se o udržitelný rozvoj nebo o sociální spravedlnost. Trh nevyřeší problémy, plynoucí z ekonomické nerovnosti mezi Severem a Jihem. Trh sice prokázal a nadále prokazuje svůj význam, je však pouze nástrojem, a nikoliv samoúčelným cílem.

Sociálnědemokratický přístup vychází z toho, že globalizaci je možné a potřebné usměrňovat. Sociální demokracie proto považuje za nutné využít možnosti, které globalizace poskytuje, a zároveň účinně vystupovat proti hrozbám, které ji provázejí.

Sociální demokracie odmítá svět, v němž se za pokrok považuje nekontrolovaná vláda trhu. Dosavadní půlstoleté zkušenosti ukazují, že historicky selhaly a opakovaně selhávají obě krajní cesty -- jak "čistě tržní", tak centrálně plánovaná ekonomika. Pro dosažení vyšší produktivity jako hlavního předpokladu nové společnosti -- společnosti znalostí -- i pro její další rozvoj může být úspěšná především modernizovaná sociálnětržní ekonomika, založená na smíšené, harmonicky vyvážené úloze trhu a státu, a to zejména při koordinaci ekonomických činností, při rozdělování a přerozdělování jejich výsledků i ve využívání plurality vlastnických forem kapitálu včetně harmonického partnerství veřejného a soukromého sektoru.

Míra a tvar tohoto "vyvažování" se musí trvale modernizovat, protože se budou měnit i hlavní "hnací" síly a faktory růstu produktivity a ekonomiky. Ve vznikající společnosti znalostí se patrně kyvadlo vyvážené úlohy "neviditelné ruky trhu" a "viditelné ruky státu" bude spíše opět posunovat ke zvýšení úlohy viditelné ruky státu, a to zejména na nadnárodní úrovni (nadstátní regulace), protože trh v mnohém selhává již nejen na národní, ale stále více na nadnárodní, globální úrovni. Při zvyšování produktivity budou vedle kapitálu stále větším výrobním faktorem znalosti a tím bude v podnicích narůstat, vedle vlastníků kapitálu, také úloha "vlastníků mozků", produkujících znalosti.

Sociální demokracie bude proto prosazovat zvyšování spoluúčasti zaměstnanců i při rozhodování a rozdělování výsledků. Bude prosazovat úlohu solidarity proti individuálnímu nákladu a výnosu tak, aby dlouhodobě byla překonávána současná prohlubující se polarizace mezi bohatými a chudými -- sociálními skupinami i zeměmi -- a aby nepřerůstala i do vzdělávání nebo do péče o zdraví člověka či o důstojné stáří.

Sociální demokracie varuje před živelným vývojem globalizace. Klade důraz na posílení mezinárodní spolupráce, vyslovuje se pro kontrolu a regulování globalizačních procesů. Smíšené působení trhu i státu a nadstátní regulace je ve společném zájmu všech zemí světa, protože jedině tak lze odvrátit hrozbu katastrofického vývoje. Je nad síly jednotlivých států -- snad s výjimkou těch největších -- aktivně čelit negativním důsledkům globalizace. Naléhavým požadavkem je hledat cesty k jejich omezení na základě soustředěného, dlouhodobého a programově zaměřeného mezinárodního úsilí a rozvinuté mezinárodní spolupráce. Sociálnědemokratické hnutí má předpoklady, aby se stalo hlavní politickou silou, která zformuluje politiku k účinnému usměrnění globalizačních procesů v 21. století.

Sociální demokracie 21. století musí nabídnout nejen ekonomickou, ale též demokratickou a sociální vizi světa, do něhož vstupujeme. Vychází z poznání, že existuje spojitost mezi prosperitou jednotlivých zemí a mezi obecnou úrovní demokracie a lidských práv, zdravím a vzděláním lidu. Proti dominujícímu neoliberálnímu "nepořádku" musí proto sociální demokraté formulovat a postupně prosazovat světový politický, ekonomický, sociální a ekologický -- solidární a demokratický -- veřejný "pořádek". Snahám o oslabování nebo i opouštění zásad sociálního státu na národní úrovni musí sociální demokracie aktivně čelit rozvíjením jeho zásad i na nadnárodní a dlouhodobě i na globální úrovni.

Posílení demokracie rozvíjením humanistického rozměru a demokratického charakteru informační revoluce

Sociální demokracie vychází z toho, že žádný pokrok a žádný trvale udržitelný rozvoj nelze udržet tam, kde neexistuje demokracie. Demokracie znamená právo občana mít vliv na utváření politiky, na její změnu, a právo rozhodovat o střídání moci. Demokracie též znamená právo zvolit strany, které budou prosazovat politiku ekonomického rozvoje, prospívající všem sociálním skupinám a rozvíjet systém, který nebude ohrožen sociální nerovností a korupcí. Demokracie znamená též spolurozhodování zaměstnanců v podnicích.

Sociální demokracie bude prosazovat využití výsledků informační revoluce k prohloubení vzdělání, demokracie a míru. Sociální demokracie považuje za svůj úkol uplatňovat závěry Lisabonské konference nejvyšších představitelů EU z roku 2000 a iniciativy e-Europe, které vyzývají k rozvíjení procesů informační demokracie. Rozvíjení nové informační gramotnosti pro každého, digitální gramotnosti, procesů analýzy a syntézy informací se stává nezbytností. Vytvoření podmínek rovného přístupu k informačním zdrojům umožní, aby se informace nestala manipulačním nástrojem sobeckých zájmů elit. Široké uplatnění informačních technologií ve školství, v celoživotním vzdělávání nechť je obranou proti těmto hrozbám. Omezování přístupu k informacím -- informační segregace -- je naopak omezením demokracie, omezením práva na vzdělání a omezením svobodného rozvoje každého občana.

Informační gramotnost pro každého je i předpokladem, aby se EU stala nejvíce konkurenceschopnou ekonomikou, založenou na znalostech, ekonomikou, která je schopna dosahovat udržitelného rozvoje s větším množstvím a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností.Taková gramotnost je i nástrojem nového světa spolupráce.

Sociální demokracie bude usilovat o odstraňování prostorových, technických, ekonomických, právních a vlastnických bariér vzdělání a využívání informací: propojené informační, komunikační a mediální technologie musí pokrývat celou zeměkouli a pronikat do všech koutů.

Sociální demokracie využije plošného šíření informačních technologií k dalšímu rozvoji demokracie ve společnosti a k racionalizaci veřejné správy. Informační a komunikační technologie dávají vynikající a levný nástroj k co nejširšímu zapojení občanů do správy a kontroly věcí veřejných.

Globalizace, mezinárodní spolupráce a solidarita

Cílem sociální demokracie je vytvářet civilizovaný svět založený na principech demokracie, práva, sociální spravedlnosti a solidarity. Sociální demokraté musí být mluvčími společenské inovace a iniciátory aktivizace mlčící většiny. Řada zodpovědných politiků a vědců se shoduje v tom, že pokud do procesů globalizace nebudou začleněny principy udržitelnosti rozvoje, sociální spravedlnosti a solidarity, neposune globalizační vývoj svět dopředu, ale povede naopak k oslabení, ne-li ke zhroucení společenských struktur.

Sociální demokracie vychází z toho, že globalizace může posunout svět k nebývalému pokroku a prosperitě. Ekonomicky, ekologicky a sociálně přínosná však může být jedině v případě, že národní státy, jejich integrační seskupení, mezinárodní organizace i občanské společnosti budou mít dostatek odpovědnosti, energie a schopností, aby aktivně čelily zřetelnému deficitu chápání sociálních potřeb společnosti i zřetelnému deficitu demokracie, spojenému mj. s přenášením rozhodovacích procesů z národních na anonymní nadnárodní úrovně, který zahrnuje i ústup od politického rozhodování veřejné moci k přebujelému rozhodování tržních subjektů -- především nadnárodních korporací. Zvláště obtížné bude zlomit dominanci zisku a jeho chápání jako rozhodujícího kritéria rozhodování o otázkách, přesahujících čistě ekonomický rámec. Vyhlídka na zisk má nezastupitelný motivační význam, nesmí se však vymknout kontrole. Kontrola ekonomiky veřejnou mocí je proto podmínkou rozvoje pozitivních stránek globalizačního procesu.

Vytvoření účinných nástrojů pro regulaci globalizace, zejména pro regulaci globálních kapitálových toků a nadnárodních korporací, je stále naléhavější potřebou a stává se i naléhavým politickým úkolem současné doby. Jednotlivé státy -- kromě největších -- však k tomu mají jen omezené možnosti. Proto regulační mechanismy mohou vznikat zejména na dvou úrovních -- především na úrovni regionální a v podmínkách rovnováhy postupně se vytvářejícího multipolárního světa i na úrovni celosvětové.

Výzvám globalizace bezprostředně aktivně čelí především regionální integrační seskupení států jako Evropská unie, Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) a Jižní trh (MERCOSUR), ale obdobně i největší státy, Čína, Rusko, Indie aj. Přispívají k souběžnému procesu regionalizace a vytváření multipolárního světa. Nejdále dospěla v tomto směru Evropská unie, která vypracovala programy směřující k využití pozitivních přínosů globalizace a angažuje se při hledání účinných odpovědí na globalizační výzvy v mezinárodním měřítku.

ČSSD bude důsledně usilovat a využívat k tomu všech prostředků, které má k dispozici, aby mezinárodní nevládní organizace (Organizace spojených národů, světové obchodní organizace, Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Organizace pro mezinárodní spolupráci a rozvoj) co nejdříve přijaly účinná opatření k regulování negativních stránek globalizačních procesů. Přitom požaduje, aby byly plněny již schválené programy, zejména program OSN snížit do roku 2015 světovou chudobu na polovinu (obsažený v Deklaraci tisíciletí).

Tyto organizace bude třeba nejen posilovat, ale též transformovat do podoby, umožňující spoluvytvářet a garantovat nový světový politický, ekonomický, sociální a ekologický -- solidární a demokratický -- veřejný řád -- založený na principech demokracie, práva, solidarity, sociální spravedlnosti a ekologické udržitelnosti rozvoje -- a vyvažovat zájmy jednotlivých regionů. K tomu by měly vytvářet i účinné instituce (např. Radu ekonomické bezpečnosti OSN).

Pokud jde o konkrétní kroky, navrhujeme:

• Vytvořit globální daňový systém, který by napomáhal omezení negativních důsledků globalizace. Jde zvláště o zavedení daně, zatěžující měnově spekulační transakce (takzvané Tobinovy daně), zavedení poplatků za nadměrné odčerpávání kyslíku, znečišťování moří a světového ovzduší, za nadměrné využívání neobnovitelných zdrojů, zejména pokud k němu dochází v ekonomicky vyspělých zemích.

• Blokovat a postupně likvidovat tzv. daňové ráje.

• Zavést přísnou evidenci a vysoké globální zdanění obchodu se zbraněmi, reformovat vojenské rozpočty, zvýšit boj proti mezinárodnímu zločinu a terorismu a postupně vytvářet svět bez válek.

• Vypracovat a realizovat mezinárodní programy financování rozvoje chudých, rozvojových zemí, jejich oddlužení a zajištění volného nediskriminačního přístupu jejich zboží na světové trhy.

• Zvýšit roli Mezinárodní organizace práce tak, aby vedla svět k mezinárodnímu veřejnému sociálnímu řádu, který by vytvářel předpoklady postupného přechodu ke společnosti znalostí a k plné zaměstnanosti na všech kontinentech.

V posledním období se zvyšuje počet kritiků a odpůrců divoké, neregulované globalizace. Je v zájmu sociální demokracie vést věcný dialog o formách a metodách, jak čelit negativním stránkám globalizace se vznikajícími mezinárodní protiglobalizačními hnutími a organizacemi, neboť mnohé z jejich námětů zasluhují pozornost a pečlivé posouzení.

Chceme co nejúžeji spolupracovat se stranami Socialistické internacionály i s Evropskou sociálnědemokratickou stranou a zúčastnit se jak vypracování jejich globálních strategií, tak i jejich naplňování.

Vytvářejme společnost, ve které budeme chtít žít -- společnost globální odpovědnosti, společnost globálního poznání, společnost globálního respektu a porozumění. Společnost občanskou, která povede k humanizaci života každého člověka, ke zlepšení kvality jeho každodenního života. Společnost s vysokou úrovní morálky a odpovědnosti.

...

Bezpečná Evropa a svět bez válek

...

ČSSD vychází z toho, že současný systém a síť mezinárodních organizací a struktur bude nutné v nadcházejícím období zjednodušit, odstranit duplicity v jejich činnosti a zvýšit jejich efektivitu a hospodárnost. Ve všech organizacích bude nutno věnovat pozornost probíhajícím globalizačním procesům a hledání účinných nástrojů ke kontrole a předcházení jejich negativních důsledků.

Svět 21. století, navzdory existujícím nerovnostem, bude jedním světem. Tváří v tvář ekonomické i komunikační globalizaci a migraci potřebuje svět též legislativní globalizaci, společná pravidla a více partnerství. Cílem je dosáhnout toho, aby rozvoj techniky a ekonomiky probíhal při respektování zásad sociální spravedlnosti a ekologické únosnosti.

Česká republika v Evropě

Tváří v tvář zrychlujícím se globalizačním procesům vidí ČSSD budoucnost České republiky v rámci Evropské unie. Evropská unie prokázala, že po druhé světové válce nalezla formy a metody, které úspěšně nahrazují odvěké politické soupeření evropských států mírovou spoluprací, vytvořila prostor pro ekonomický rozvoj a evropskou formu zapojení do světového globalizačního procesu. Dosáhla významného pokroku v úsilí o sjednocený, demokratický, sociálně spravedlivý, prosperující a mírový kontinent svobodných občanů a spolupracujících regionů.

...

ČSSD považuje za velmi důležité, aby v rozšířené Evropské unii na základě této Ústavy byl dále rozvíjen a upevňován fungující model vztahů mezi státy velké, střední a malé velikosti, založený na rozvíjení komunitární metody a aktivní roli evropských orgánů a institucí při zachování jejich rovnováhy.

ČSSD bude i dále prosazovat prohlubování ekonomické a politické integrace v Evropě při posilování federativních prvků v jejím vývoji, jako dlouhodobou cestu, která vede k naplnění představ ČSSD o Evropské unii.

Demokracii považujeme za řád svobody

Demokracii považujeme za řád svobody, v němž jedinci a kolektivy svobodně utvářejí -- v rámci zákonů -- svůj osud. Demokratická moc, obnovovaná po pádu diktátorského a byrokratického režimu reálného socialismu, musí být legitimována souhlasem občanů a jim také ústavně odpovědná. Občanská (politická) práva, jež tento vztah upravují, uznává ČSSD za práva základní, nezadatelná a univerzální. Rovnost občanského statutu ruší politický význam jakýchkoli kvalitativních odlišností (rodu, pohlaví, národnosti, rasy, vyznání, sociálního postavení atd.), ale má-li být efektivní v mocenských politických vztazích, nemůže být redukována na formální rovnost před zákonem. Mírnění nerovnosti či posilování rovnosti zároveň s překonáváním jakékoli diskriminace v politické oblasti chápe ČSSD jako svůj permanentní úkol, neboť na tom závisí uplatnění zásady, že všeobecnosti práv má odpovídat všeobecnost občanské odpovědnosti.

Mezitiulky jsou názvy kapitol dokumentu ČSSD. Jeho plný text naleznete na stránkách ČSSD ZDE