Vedoucí představitel Severní Koreje je podle Boltona tyran a despot a vyděrač, který "si žije jako král", zatímco statisíce jeho občanů trpí ve vězení a další miliony lidí žijí život rovnající se "pekelné noční můře" -- v absolutní chudobě paběrkují krajinou a hledají potraviny. Bolton také zaútočil na OSN, že proti Severní Koreji dostatečně efektivně nezasahuje -- ten útok bude povědomý studentům irácké krize.

Podivné je načasování Boltonova útoku na Severní Koreu. Bolton přednesl svůj ostrý útok na severokorejského diktátora pouze několik hodin předtím, než Severní Korea konečně akceptovala dlouhodobé americké požadavky, aby se konaly multilaterální rozhovory o severokorejských jaderných ambicích. Jihokorejští diplomaté si oddechli, že Severní Korea nevyužila Boltonova projevu jako záminky pro zrušení tohoto souhlasu, a diví se, proč se Bolton rozhodl vznikající diplomatický proces torpédovat svým útokem.

V případě Íránu i v případě Severní Koreje existují mírová řešení pro oba spory, které je mezinárodní společenství ochotno podpořit. Jenže, varuje autor, není nyní jisté, zda chtějí Spojené státy skutečně jít mírovou cestou a dosáhnout dohody.

Spojené státy se stavějí dvojznačně vůči Severní Koreji už od prvních měsíců této americké vlády, kdy George Bush zabránil minulému jihokorejskému prezidentu Kim Dae-jungovi, aby zahájil politiku sbližování se Severní Koreou. Od 11. září a od projevu George Bushe o "ose zla" se situace stále jen zhoršuje.

Plánované rozhovory v Číně, jichž se má také účastnit Jižní Korea, Japonsko a Rusko, se považují v regionu i mimo něj za nesmírně důležité, má-li dojít k zastavení neustále se zhoršujících vztahů mezi Amerikou a Severní Koreu. Generální tajemník OSN Kofi Annan a jiní poukazují na to, že Severní Korea je pravděpodobně ochotna zastavit svůj program jaderných zbraní za uzavření paktu o neútočení se Spojenými státy.

Avšak je pravděpodobné, že takovéto kompromisy nevyhovují lidem, jako je Bolton, Paul Wolfowitz a Douglas Feith v Pentagonu, kteří se vyjádřili že osobně nenávidí severokorejského šéfa státu. Je, jak se zdá, uspokojí až svržení Kim Džong Ila, zřejmě se to však nestane, dokud nebude George Bush podruhé zvolen americkým prezidentem.

Bývalý americký velvyslanec James Goodby varoval v listě New York Times, aby Amerika nepřeceňovala své síly. Spojené státy by podle něho měly Severní Koreji poskytnout záruky bezpečnosti a hospodářskou pomoc. "Základním cílem by mělo být zlepšení životních podmínek severokorejského lidu," napsal rozumně. Jenže, míní autor, racionální argumenty zanikají ve Washingtonu v hluku ideologického bubnování. Ministr zahraničí Colin Powell sice zaujímá mírnější stanovisko než jestřábi v Pentagonu, není však vyloučeno, že koncem tohoto funkčního období z americké vlády odejde, nemá prý chuť se stále hádat s ideologickými, ultrapravicovými dogmatiky.

V současnosti se také zhoršují styky mezi Amerikou a Íránem. Do září musí Írán souhlasit s inspekcemi svých jaderných instalací. Pokud s nimi souhlasit nebude, Spojené státy budou zřejmě požadovat u OSN uvalení sankcí na Írán a zintenzivní na Írán tlak -- není ani vyloučen vojenský zásah proti Íránu.

Stejně jako Severní Korea nabízí Írán celou řadu relativně pružných vyjednávacích stanovisek. Otázkou ovšem je i v tomto případě, zda mají Spojené státy skutečně zájem o nalezení řešení. Írán ví, že spolupráci se Západem potřebuje, pokud má mít možnost zmodernizovat svou ekonomiku a uspokojit mladou generaci.

Ovšem někteří lidé ve Washingtonu se domnívají, že zaujmou-li nekompromisní postavení a budou-li eskalovat konflikty, nakonec vyhrají a režim v Severní Koreji a v Íránu padne.

Je to potenciálně katastrofální strategie, míní autor, je to recept k zintenzivnění vnitřních i mezinárodních konfliktů. Už nejde o kontrolu zbrojení ani o podporu domácích, demokratických, občanských reforem, ale jde o vnucování amerického názoru na svět zvnějšku. Proto nyní mnozí v Íránu -- stejně jako v Severní Korejí se stavějí proti jakýmkoliv ústupkům. Varují, že je to past.

Měli bychom to nazvat "Boltonův první zákon mezinárodní mocenské politiky": udržujte druhou stranu v nejistotě a snažte se ji unavit dalším a dalším vyjednáváním. Když trochu ustoupí, požadujte větší ústupky. A pak ho stejně zlikvidujte, uzavírá autor.