* * *

Od té doby mu sousedé neřekli jinak než "pan zeman". Hospůdka se stala jakýmsi jejich téměř soukromým klubem, znalost její polohy se diskrétně, ale účinně šířila po známých a obchodních partnerech spolu s patřičnými doporučeními. Širší veřejnost sem prakticky nezavítala a už vůbec ne obyvatelé blízkého umolousaného sídliště, skrytého očím estéta za hradbou vzrostlých topolů. Jako by tušili, že by je místní štamgasti neviděli rádi. Zato se objevoval host ještě méně zvaný.

Ještě dříve, než se "pan zeman", vyzbrojený úsporami, půjčkami od bank a příspěvky památkových organizací pustil do prvních oprav, bývala ruina statku útočištěm vyčouhlého bezdomovce, který se sem s vytrvalostí hodnou lepší věci vracel i po její proměně, bloumal kolem jako ztracená duše a hrabal se v popelnicích nové vilkové čtvrti. Pan zeman k tomu zaujal překvapivě benevolentní postoj; když se hospoda "rozjela", nechával bezdomovci u dveří statku zbytky jídla a pár zálohovaných láhví, občas i s pozůstatkem nedopitého obsahu. Jako nějakou pohanskou úlitbu na usmíření bloudícího ducha, aby neškodil.

Sousedé nebyli jeho velkomyslností nijak nadšeni. Nebylo to nic reprezentativního pro novou čtvrť vyšší střední třídy: pohled na vychrtlou figuru ploužící se v podvečer ulicemi v rozdrbané kožené bundě a majetkem sbaleným v několika vrstvách potrhaných igelitek. Na nejvrchnější z nich, výrazně červené, rejdily kolem Mozartova portrétu dámy v rokokových krinolínách, dírami v této idyle se pak draly na světlo boží nahé egyptské otrokyně a faraóni na lovu. "Flaška", jak říkali bezdomovci pro almužnu, kterou přijímal, byl spořádaným obyvatelům enklávy trnem v oku. Ale neodvažovali se panu zemanovi důrazněji vysvětlit, že doby, kdy si velmožové drželi své dvorní žebráky, aby na nich prokazovali křesťanské milosrdenství, již dávno minuly. Neradi by se dotkli jeho rytířské duše, protože vynikající mok velmi přijatelných cen a chutná staročeská krmě v jeho hospůdce byly sladkým nektarem a ambrózií jejich nového života na Olympu úspěšných. Tak si na "Flašku" rezignovaně zvykli.

Přišla tuhá zima a pan zeman zašel se svou anachronickou šlechetností ještě dál. Nechával vnější bránu statku přes noc odemčenou a vlastně tak Flaškovi umožnil, aby přespával v dosud neopravených hospodářských přístavcích.

"Jednou ti ten barák podpálí," varoval velkomyslného zemana pan Novák. Ale on s neotřesitelnou logikou namítl, že Flaška přespával ve statku už několik předešlých zim a nikdy nic nepodpálil. Pravda byla, že Flaška dával před nebezpečnými ohýnky přednost "vnitřnímu vytápění" zbytky tvrdého alkoholu, které mu milosrdně skýtal pan zeman. Pan Novák tudíž odevzdaně mávl rukou a už se k tomu tématu nevracel. Měl jinou starost. Zrovna teď, když si pan zeman hodlal konečně vybrat nadmíru zaslouženou dovolenou a na týden hospodu zavřít, pan Novák spěl k uzavření důležitého kontraktu. A nedovedl si představit, že by své partnery pohostil jinak a jinde než "tradiční staročeskou kuchyní v krásné starobylé hospůdce", jak jim přislíbil. Pan zeman ten střet zájmů vyřešil snadno. Se sobě vlastní velkomyslností, hraničící s lehkomyslností, mu strčil přes stůl klíče a číslo na svou kuchařku.

"Vyrovnáme se, až se vrátím," prohlásil nedbale. A klidně odcestoval, když zanechal Flaškovi bohatou výslužku všeho, o čem soudil, že by se zatím zkazilo.

Soukromá, trochu improvizovaná hostina pana Nováka se vydařila nad míru. U širokého ohniště, nad nímž se dopékala chutná krmě, bylo tím příjemněji, že venku ostrý vítr zvedal celé stěny sněžného poprašku a vrhal je proti oknům, skládaným ze sklíček ve tvaru medových pláství. Teplá medovina hřála... Nějakou chvíli po půlnoci pan Novák s blahým, téměř majetnickým pocitem zamkl potemnělou hospodu a s manželkou a hosty po boku se vydal přes dvůr, po němž tančily sněhové vírky, k bráně. Když tu se zpoza pilíře v barokním průjezdu vztyčila strašlivá postava, připomínající dávné sochy kostlivců, zjevení světské marnosti a neodvratné smrti, prezentující se sytým hodovníkům... Na holých kostech vlály cáry potrhané kůže... Manželka obchodního partnera pana Nováka s ryze americkou afektovaností vykřikla, ostatní s sebou alespoň trhli. A hrozný zjev se kymácivým krokem blížil k nim. Zřejmě na ně v tom průjezdu čekal.

"Nezbylo vám trochu pitího?" škemral Flaška chraptivě. "Došla mi nafta do kamen..." a ukázal na svou propadlou hruď.

"Zmizte!" sykl pan Novák. Jeho tón a pohyb byly tak výmluvné, že zatlačily Flašku do defenzívy směrem ven ze statku.

"Dyť nic..." heknul neurčitě a odploužil se, vláčeje ve sněhu svou příšernou tašku. Pan Novák uklidnil hosty a když vyšli z brány, s jistým pomstychtivým zadostiučiněním se chopil velkého klíče, visícího na kroužku a uzamkl vrata průjezdu. Dnes v noci se Flaška na své oblíbené místo nedostane... Pan Novák s hrdostí usoudil, že konec konců chrání majetek přítele zemana. Doma usadil hosty v obýváku a šel jim na to leknutí udělat kafe. V kuchyni se srazil s manželkou.

"S tím se musí něco udělat!" prohlásila tvrdě. Samozřejmě myslela Flašku. Pan Novák v první chvíli zaváhal, ale když uviděl oknem kuchyně dlouhý stín, prodírající se sněhovými poryvy směrem k zastřešené ohrádce na popelnice, rozhodl se. Teď, když je pan zeman pryč, naskýtá se jedinečná příležitost zbavit čtvrť jeho podivného chráněnce. Číslo na místní policejní stanici měl na vizitce pod aparátem. Telefonistka se dožadovala jeho jména, řekl první, co ho napadlo a přihodil jméno vedlejší ulice. K tomu, aby našli čtvrtí bloumajícího bezdomovce, nepotřebují ničí přesnou adresu...

"Nemůže tu jen tak tu napadat hosty slušných lidí...!" dostával se pan Novák do ráže. Za slovo "napadat" se možná na zlomek okamžiku zastyděl, také výraz "ožralý" snad byl maličko nadnesený. Ale v každém případě se mu ulevilo. Telefonistka zamumlala něco v tom smyslu, že pošlou někoho aby se po výtržníkovi podíval. ...Pokud bude někdo zrovna poblíž a nebude mít důležitější práci, říkal její tón.

"Obvykle se motá kolem popelnic," informoval ještě pan Novák. Navzdory nejistému příslibu zavěsil s pocitem uspokojení.

Okolnosti se ukázaly příznivějšími, než čekal. Flaška ještě nedosáhl svého úkrytu, když do ulice celkem tiše vjelo policejní auto. Pan Novák se díval kuchyňským oknem, jak bezdomovec překvapeně ztuhnul, když vedle něj vystoupili z vozu dva muži v uniformě. Dokonce položil svou mohutnou tašku, aby si gesty pomáhal v obtížném rozhovoru. Nebylo mu to nic platné, za okamžik zmizel uvnitř auta. Pana Nováka poněkud zarazilo, že nikoli v kabině, ale v zadním kufru. Nu, konečně, on by také nechtěl, aby mu Flaška tou svou děsnou bundou špinil potahy. Flaškova taška zůstala ležet ve sněhu. Hrdý na dobře splněnou občanskou povinnost se pan Novák navrátil ke svým hostům. Flaška si do rána posedí někde v teple v cele nebo na záchytce a snad se mu v hlavě rozleží, že by se neměl motat tam, kde o něj nestojí. A bude od něj pokoj.

Zrovna pokojem se to nazvat nedalo. Druhý den dopoledne zvedl pan Novák oči od počítače na svou obvyklou televizní kulisu a z obrazovky na něj široce rozevřenýma očima zíral Flaška. Tentokrát připomínal pračlověka, kterého nalezli zachovalého v ledovci... Pan Novák skoro bezděčně sáhl po ovladači, zesílil zvuk a s úžasem naslouchal komentáři o bezdomovci, kterého našli mrtvého u kraje silnice v lesíku za městem... Nechápal to, i kdyby Flaška nějak umluvil ty policisty, nebo jim, bozi vědí, utekl, jak by došel tak daleko, v tom větru...? Leda že by ho někdo dovezl a vyhodil z auta na holé silnici, pár kilometrů od města, kde není žádné přístřeší, dokonce ani tramvaj, nebo autobus, žádné místo k zahřátí... I komentátorce v televizi přišlo divné, kde se tam vzal...

To by přece neudělali...! přemlouval vlastní rozum, když do sebe v kuchyni lil kafe. Proč by ne, oponoval mu rozum, stačí, aby té telefonistce řekli, že na žádného bezdomovce nenarazili. Možná ho vykopli cestou k nějakému jinému případu, pohodili ho na okraj silnice jako igelitku s odpadkama... Na zasněžené ulici před oknem pana Nováka jako výsměšný červený vykřičník ležela Flaškova taška, potrhanými krinolínami rokokových dam prosvítala nahá těla egyptských harfenic s kužely vonného tuku na hlavě...

Ten večer pan Novák pil z vlastních zásob, ale nezahřálo ho to. Pořád se mu vracela představa Flašky tápajícího ve sněhové smršti na nekonečné marné cestě do města, nebo k nějakému úkrytu. Ta taška na ulici... Noční sníh ji nezavál, šarlat viny nezbělel. Jeho viny.

Někdy po půlnoci, zrovna v podobnou chvíli, kdy včera rozehřátý a spokojený zamykal hospodu, dospěl k rozhodnutí. Ta věc musí zpod jeho okna pryč, musí ho přestat strašit. Zahladí stopu. Prošel garáží jen tak v pyžamu, vzal tam z háku starý plášť, ve kterém obvykle konal špinavé práce a strčil bosé nohy do gumáků, co nosil na zahradu. Na těch pár kroků to stačí. Vyšel do mrazivého vzduchu, této noci podivuhodně klidného a po tom všem pití mu to udělalo dobře. Taška se zřetelně vyjímala na bíle vyzařujícím sněhu, nemusel ji hledat. Uchopil kluzká, námrazou pokrytá ucha - byla opravdu těžká - a zamířil k ohrádce na popelnice. Zbaví se jí, toho všeho.

Právě když s námahou odtahoval přimrzlé víko kontejneru, za jeho zády připlulo po sněhu auto. Vlastně myslel, že je to vůz některého ze sousedů; až když zastavilo, pocítil neurčitou úzkost. Dvířka se otevřela a on uslyšel studený, výsměšný hlas.

"A heleme se, heleme se, von je tu další. Tohle je sisyfovská práce, co říkáš?" Uvnitř auta se někdo hrkavě zasmál. Pan Novák uvnitř tenkého pláště ztuhl.

"Uklízíš, uklízíš?" posmíval se hlas. "To je správně. My taky uklízíme. Nechceš se s náma project?" Pan Novák konečně prolomil své ochromení. Obrátil se.

"Vy se mýlíte!" vyhrkl. "Já jsem místní občan. To jsem byl já, kdo k vám včera volal!" Mohutný stín před ním zaraženě přešlápl z nohy na nohu. A jeho napadlo, že asi řekl příliš...

Další den se měla televizní komentátorka zas čemu se podivovat. Na silnici hezkých pár kilometrů za městem bylo nalezeno tělo muže. Zdálo se, že byl sražen autem, když se pokoušel stopovat, tvář měl rozbitou k nepoznání. Protože byl pod vetchým pláštěm v pyžamu a na nohou měl podivnou, spíše pracovní obuv, kriminalisté usoudili, že jde zřejmě o uprchlého chovance nějakého ústavu. Ale v žádném sanatoriu ani nemocnici nikoho nepostrádali. Vedle mrtvého byla nalezena potrhaná igelitová taška se starou špinavou dekou, nějakým prádlem a pár konzervami.

Přečetli jsme za vás v křesťanském e-mailovém magazínu Člověk člověku, lidé lidem