Podle CNAM (Caisse nationale d'assurance-maladie, Národní fond zdravotního pojištění) zahyne ve Francii každoročně 780 zaměstnanců při plnění pracovních povinností (tedy více než dva denně!). I zde platí "údaje jsou podceněné". Navíc dojde k asi 1 350 000 pracovním úrazům, což odpovídá počtu 3 700 zraněných denně nebo - při osmihodinové pracovní době -- osmi úrazům za minutu...

Toto tiché utrpení, dávka splacená růstu a konkurenceschopnosti, bylo kdysi obhájci lidu nazýváno "daní krve". Ve chvíli kdy se zamýšlíme nad otázkou důchodů, je třeba mít tuto "daň" na paměti, a myslet na stovky tisíc zaměstnanců, kteří dosáhnou konce aktivního věku ve stavu opotřebovanosti, upracovanosti a sešlosti, aniž by tak mohli těžit z podzimu života. Neboť i když se zvýšila očekávaná délka života, projevují se také následky pracovního vytížení přehršlí onemocnění důchodců, jako jsou například rakovina, kardiovaskulární choroby, deprese, mozkové příhody, smyslové opotřebování, artróza, demence, Alzheimerova nemoc atd.

Ve světle těchto skutečností je útok proti důchodovému systému obzvláště zavrženíhodný. Navíc jde o útok, který je sladěn motory neoliberální globalizace -- G8, Světovou bankou, Organizací pro rozvoj a spolupráci v Evropě. Ty už od sedmdesátých let vedou ofenzívu proti sociálnímu zajištění a státu blahobytu. Nyní je vystřídala i Evropská Unie, jejíž premiéři a vlády, levicové i pravicové (jmenovitě za Francii prezident Chiran a premiér Jospin) se v březnu roku 2002 během summitu v Barceloně rozhodli oddálit věk odchodu do důchodu o pět let. Což znamená vážný krok zpět na poli sociálního zabezpečení a opuštění projektu stavby vyváženější a rovnější společnosti.

Tak zatímco jsou střední třídy ochuzovány a drceny, bohatství se dál kupí na vrcholu... Před třiceti lety bral vedoucí pracovník asi čtyřicetinásobek průměrného platu zaměstnance, dnes vydělává tisíckrát víc a může se bez obav těšit na konec aktivního věku. Což zdaleka není případ obyčejných pracujících, zejména pak učitelů.

Statisíce zaměstnanců v Itálii, Španělsku, Německu, Řecku, Rakousku a Francii znásobily počty stávek, aby protestovaly proti rozvalu důchodového systému. Avšak ten je nutno reformovat, neboť množství aktivně činných klesá, naopak počty důchodců stoupají. Břímě důchodů, které se nyní rovná 11,5 % HDP, bude v roce 2020 představovat 13,5 % HDP a v roce 2040 15,5 % HDP, čímž se stane pro společnost zátěží.

I přesto, že krize na burze způsobila dvacetiprocentní pokles hodnoty penzijních fondů, možnost spoření kapitalizací není zavržena. Tím spíše, že náklady na reformu přerozdělovacího systému mají jít pouze na úkor zaměstnanců. Jako kdyby se jednalo o pouhý technický problém bez následků pro celou společnost. Všechny proměnné -- výše a prodloužení doby přispívání, věk odchodu do důchodu, výše důchodů -- jsou soustavně upravovány v neprospěch zaměstnanců a příjmu z práce. O žádném alternativním řešení, které by přimělo přispívat podniky nebo zdanilo finanční zisky, se neuvažuje.

Považuje se za běžné, že ve Francii přijdou denně dva zaměstnanci o život v práci a že každou minutu je osm dalších obětováno pro blahobyt podniků. Ty však - natožpak kapitál - se více nepodílí na přispívání na důchody zaměstnanců. Můžeme se pak divit rozhořčení občanů?

Zdroj: Le Monde Diplomatique

Z francoužštiny přeložil Jiří Mecerod. Autor překládá pro české a slovenské vydání Z MAGAZINE