A právé tato vzpoura proti materialismu umožnila - od počátku století - konvergenci antiliberálního a antiburžoasního nacionalismu a odrúdy socialismu, která i přes své odmítání marxismu zůstala revoluční. Tato forma socialismu byla také apriorně antiliberální a antiburžoasní a její opozice proti historickému materialismu z ní učinila přirozeného spojence radikálního nacionalismu. Fašistická syntéza symbolizovala odmítnutí politické kultury zděděné z osmnáctého století a francouzské revoluce; jejím cílem bylo položit základy nové civilizace. Pouze nová kolektívní a antíindividualistická civilizace byla pokládána za schopnou zajistit trvání lidského společenství, v němž by byly všechny společenské vrstvy a třídy dokonale integrovány. Za přirozený rámec pro takovou harmonickou, organiekou masu byl považován národ, těšící se morální jednotě, jakou by ani liberalismus, ani marxismus - hybné síly konfliktů a nejednoty - nemohly nikdy poskytnout.

Organický, kmenový, povýšenecký nacionalismus se zakládal na biologickém determinismu a byl především uvedením intelektuální revoluce z přelomu století do politíky. Díky Barrésovi, Maurrasovi a Corradinimu (který vytvoříl ideu "proletářského národa") se nacionalismus stal souvislou politickou teorií. Spojil se zcela přirozeně s druhým prvkem fašistické rovnice - revizí marxismu, již na začátku století provedl Georges Sorel a teoretikové italského revolučního syndikalismu. Pokud nevezmeme v úvahu tuto původně socialistickou vzpourou proti materialismu, stěží fašistickou ideologii pochopíme. Po intelektuální stránce byla významně ovlivněna sociálním darwinismem, antikarteziánskou a antikantovskou filosofií Bergsona a Nietzscheho, psychologií Le Bona a Paratovou sociologií. Jejím bezprostředním kontextem byly dalekosáhlé změny, jež se děly v kapitalistické ekonomice, v buržoasní společnosti a v životě dělnické třídy - změny, které se odvíjely zcela opačným směrem než očekávali marxisté.

Sorel nahradil racionalistické, hegelovské základy marxismu antimaterialistickými, voluntaristickými a vitafistickými prvky. Tato forma socialismu představovala filosofii akce založenou na intuici a kultu síly, vitality, aktivismu a heroismu. K tomu, aby byly masy probuzeny - uvažoval Sorel - nebylo třeba logického zdůvodňování, ale mýtů, systémů představ, jež ohromí imaginaci. Když se ukázalo, že mýtus o generální stávce a proletářském násilí není účinný, protože proletariát nebyl schopen splnit svou roli revolučního čínitele, nemohlí sorelovci jinak než marxismus opustit a nahradit proletariát velkou narůstající silou: národem jako celkem. Takovým způsobem se dospělo k socialismu pro všechny, ztělesňujícímu novou ideu revoluce - národní, morální a psychologickou revoluci, jedinou, která není charakterizována třídním bojem. Tak k fašismu přispěl Sorel, revoluční syndikalisté a nonkonformisté z Francie a Itálie.

Mezi nimi byli teoretikové revolučního syndikalismu - např. Arturo Labriola, Robert Michels, Sergio Panunzio a Paolo Orano a jejich souputník Benito Mussolini. Spojení mezi Mussolinim a revolučními syndikalisty bylo velmi pevné už roku 1902 a v období předcházející první světové válce se Mussoliniho názory vyvíjely v jejich stínu. Roku 1914 vytvořili Mussolini a revoluční syndikalisté spolu s Corradiniho nacionalisty čelo intervencionistického hnutí, a syntéza radikálního nacionalismu a nového typu socialismu se tak stala politickou realitou. Během války se revoluční syndikalismus přeměnil v nacionální syndikalismus a poté ve fašismus.

V oblasti politické teorie našla tato syntéza jasné vyjádření již v letech 1910-1912 v publikacích jako Sešity Proudhonova kroužku (Les Cahiers du Cercle Proudhon) ve Francii a především Vlčici (La Lupa) v Itálii. Nacionalisté a revoluční syndikalisté chtěli nahradit obchodní civilizaci své doby civilizací mnichů a válečníků, bojechtivou, mužnou a heroickou civilizací, v níž by na místo buržoasního hedonismu a egoismu nastoupil smysl pro oběť. Tento nový svět měla vytvořit elita vědomá si svých povinností a schopná vést masy - jež samy byly pouze stádem - do boje.

Tyto konstitutivní prvky fašistické ideologie, propracované před srpnem 1914, se znovu objevily v téměř totožné podobě ve dvacátých a třicátých letech jak v Itálii, tak i jinde: u francouzských fašistů, kteří vyšli z pravice - např. Georgese Valoise, Roberta Brasillache, Pierre Drieu La Rochelle a dřívějších francouzských socialistů a komunistů, jako byli například Marcel Deat či Jacques Doriot. Dalšími příklady byli Jose Antonio Primo de Rivera ve Španělsku, Léon Degrelle v Belgii a Corneliu Zelia Codreanu v Rumunsku.

Z tohoto pohledu je zřejmé, že fašismus byl celoevropským jevem a existoval na třech úrovních - jako ideologie, jako politické hnutí a jako forma vlády. Z hlediska dějin idejí nebyla první světová válka takovým předělem, jakým se jeví být v tolika jiných oblastech. Fašismus nespadá pouze do meziválečného období, ale do celého úseku dějin, který začíná modernizací evropského kontinentu na konci devatenáctého století. Intelektuální revoluce z přelomu století a vstup mas do politiky daly vzniknout fašismu jako systému myšlení i jako postoji k základním problémům civilizace. První světová válka a ekonomická krize ve třicátých letech daly vznik společenským a psychologickým podmínkám nutným k vybudování fašistického hnutí, ale nevytvořily fašistickou ideologii.

Válka však přispěla ke konečné krystalizaci fašistické ideologie nejen tím, že poskytla důkaz o schopnosti nacionalismu mobilizovat masy, ale i tím, že předvedla děsivou moc moderního státu. Odhalila zcela nové možnosti ekonomického plánování a mobilizace národní ekonomiky stejně jako soukromého majetku do služeb státu. Stát byl chápán jako výraz národní jednoty a jeho moc závisela na duchovní jednotě mas, byl však zároveň strážcem této jednoty a pěstoval ji všemi možnými prostředky. Válka ukázala, jak velká může být schopnost jedince k oběti, jak povrchní byla idea internacionalismu a jak snadno lze mobilizovat všechny vrstvy společnosti do služby státu. Předvedla význam jednotného velení, autority, vůdcovství, morální mobilizace, výchovy mas a propagandy jako nástrojů moci. A především odhalila, jak jednoduše lze zrušit demokratické svobody a jak snadno je přijímána diktatura.

Fašisté cítili, že válka v mnoha ohledech prokázala platnost myšlenek, vyjádřených Sorelem, Michelsem, Paretem a Le Bonem, že masy potřebují mýtus, že jediné, co chtějí, je poslouchat, a že demokracie je jen kouřovou clonou. První světová válka, první totální válka v historii, byla laboratori, v níž se prokázalo, že ideje, které předkládali tito myslitelé během prvního desetiletí našeho století, fungují v praxi. Fašismus třicátých let tedy byl - tak, jak jej formulovali Gentile a Mussolini, Jose Antonio a Oswald Mosley, Léon Degrelle a Drieu La Rochelle - vytvořen na základě teoretického příspěvku předválečných nacionalistů a syndikalistů, ale také ze zkušenosti války.

Základem politické filosotie fašismu bylo pojetí jedince jako společenského živočicha. Podle Gentila není lidský jedinec atomem; člověk je ve všech ohledech politickým živočichem. Pokud se člověk nalézá vně organizace společnosti s jejím systémem vzájemných pravidel a závazků, nemá žádnou opravdovou svobodu. A konečně, u Gentila stejně jako u Mussoliniho má člověk existenci pouze tehdy, je-li nesen a determinován společenstvím.

Fašistické myšlení se však zde nezastavilo a pokračovalo rozvíjením pojetí svobody, které bylo v Mussoliniho terminologii "svobodou státu a jedince ve státě". Proto také, podle Alfreda Rocca, Mussoliniho ministra spravedlnosti, byla individuální práva uznávána pouze pokud byla zahrnuta v právech státu. Pomocí takových argumentů dospěl fašismus k pojmům nového člověka a nové společnosti, tak obdivuhodně charakterizovaných francouzským fašistou Marcelem Deatem: "Totální člověk v totální společnosti, bez žádných konfliktů, kolapsů, anarchie." Fašismus byl vizí celých a nově sjednocených lidí, a proto kladl takový důraz na slavnostní pochody, přehlídky a uniformy, na celou společenskou liturgii, v níž byly úvaha a diskuse nahrazeny písněmi a pochodněmi, kultem fysické síly, násilí a brutality. Tato jednota našla své nejdokonalejší vyjádření v posvátné osobě vůdce. Kult vůdce, který byl ztělesněním ducha, vůle a ctností národa, byl základním principem fašistické liturgie. Gentile zcela oprávněně definoval fašismus jako revoltu proti positivismus.

Ochrana integrity národa a řešení sociální otázky znamená zničení diktatury peněz. Divoký kapitalismus musí být nahrazen klasickými nástroji národní solidarity - řízenou ekonomikou a korporativní organizací završenou silným státem, rozhodovacím aparátem, který představuje vítězství politiky nad ekonomikou. Fašistický stát, tvůrce veškerého společenského a politického života a všech duchovních hodnot, bude samozřejmě vládnou ekonomice a společenským vztahům.

Reforma vztahů moci hyla úhelným kamenem fašistické revoluce. Nejnápadnějším aspektem této morální a politické revoluce pak byl totalitarismus. "Náš stát bude totalitním státem ve službách integrity otčiny," řekl José Antonio. V celé fašistické literatuře najdete nespočetné pasáže v tomto duchu. Totalitarismus je samotnou esencí fašismu a fašismus je bezpochyby nejčistším příkladem totalitní ideologie. Fašismus se svým cílem vytvořit novou civilizaci, nový typ lidské bytosti a naprosto nový způsob života si nemohl představit žádnou oblast lidské aktivity, jež by zůstala imunní vůči zásahům státu. "Jsme, jinak řečeno, stát, který kontroluje všechny podstatně působící síly. Kontrolujeme politické síly, kontrolujeme morální síly, kontrolujeme ekonomické síly...," napsal Mussolini. A dále: "Všechno ve státě, nic proti státu, nic mimo stát." Podle Mussoliniho a Gentila je fašistický stát vědomou entitou a vlastní vůlí proto je možno jej označit za "etický". Existence státu nejenže znamená podřízení práv jedinců, ale stát uplatňuje právo být "státem, který nutně transformuje lid, a to dokonce i po tělesné stránce". Mimo stát "nemohou existovat žádné lidské a duchovní hodnoty, tím méně může mít hodnotu vně státu nějaký jedinec nebo skupina (politické strany, kulturní asociace, ekonomické unie, společenské třídy)".

Není těžké si představit konkrétní důsledky takového chápání politické moci a fysického a morálního útlaku. Zde vidíme, v čem se liší komunistický a fašistický totalítarismus: zatímco stalinistická diktatura by nikdy nemohla být popsána jako aplikace marxistické teorie státu, fašistický teror byl doktrinou uvedenou v praxi tím nejsoustavnějším způsobem. Fašismus tvoří jeden z nejlepších příkladů jednoty myšlenky a činu.

Autor je profesorem politických věd na Hebrew University of Jerusalem

přečetli jsme na serveru Different life