23. 3. 2003
MONITOR JANA PAULA: O násilíVálku, jakou dějiny ještě nepoznaly, slíbil údajně americký generál a bývalý dobrodruh z Vietnamu Tommy Franks. Podle něho útok na Irák je a bude skloubením šoku, překvapení a přizpůsobivosti s využitím munice v dosud nevídaném rozsahu. Měl jsem za to, že USA chtěly vést původně tzv. spravedlivou odzbrojovací válku, tvrzení vyšinutého generála ("voják je k boji nadržený samec" napsal přímý účastník bitvy u Verdunu v roce 1917, René Quinton) ale není navzdory tvrzení presidenta Bushe nic jiného, než veřejné přihlášení se k násilí.
|
Nemá smysl si namlouvat, že je válka ospravedlnitelná, protože násilí, základní předpoklad vedení boje, nikdy ospravedlnitelné není. Nemám pochyb o tom, že tato válka je imperialistická (jakkoliv jsem si vědom zneužití tohoto slova v minulosti), ovšem nutit hamburgery lidem s jinou kulturní odlišností, je také jen jiná forma násilí. Je paradoxem, že na březích řek Eufratu a Tigridu se tvořili počátky naší kultury a civilizace. "Svobodomyslní" Američané a Britové si neuvědomují, že násilí plodí jen násilí a dějiny to dokazují. O tom, jak se bránit proti bezmocnosti čelit násilí se již v Britských listech psalo mnohokrát. Říká se "Inter arma silent musae" a já se domnívám, že to není pravda. Násilí nabízí inspiraci i pro můzy - třba pro tvůrce obrazů, v kterých je téma násilí snad přítomno prostřednictvím umělecké metafory a výtvarné zkratky. Mám za to, že způsob tohoto sdělení je občas účinnější než psané slovo, neboť vizuální kontakt může umocnit prožitek. Nejsem zapřísáhlý pacifista, tématem násilí se v tvorbě cíleně zabývám řadu let a jsem si vědom, že jako negativní fenomén v životě lidí má mnoho podob a forem. Zveřejněné malby nemíří proto ke konkrétním událostem, umění nemůže být popisné. V mnoha dílech světových umělců získalo vyjádřené utrpení nadčasovou platnost právě proto, že autor v díle abstrahoval téma do vizuálně působivého výrazu, který byl schopen bez vysvětlování a popisek s diváky komunikovat sám za sebe. Lze v tomto smyslu připomenout třeba Goyovy lepty Caprichos, které neukazovaly jen zlo a násilí, ale přímo jej evokovaly. Zažil-li divák odpor k násilí skrze tato díla, vztah mezi dílem a pozorovatelem byl naplněn. Goya a mnozí jiní autoři prožívali jako občané mnohé události svého života samozřejmě bytostně individuálně, avšak byli schopni svůj prožitek přetlumočit v obecné poselství. To je úžasná moc "bezmocných". Je to obrovská výhoda a šance člověka vystoupit z kruhu bezmoci, za kterou platí třeba i nezájmem společnosti a neporozuměním. Já si myslím, že každý člověk bez rozdílu (chce-li ) má jiné, nicméně stejné možnosti. |