Protože se tento vývoj se nevyhnul ani Československu, bylo by daleko výstižnějsí mluvit o šedesátých letech a připomenout si, že Pražské jaro bylo pouhým, jakkoli emocionálním vyvrcholením vnitropolitického konfliktu mezi mocí a těmi, kdo měli zájem ji vystřídat. Národ a jeho zájmy v tom byly zcela okrajově.

Představa Jan Čulíka, že (volně citováno) mladí komunisté z padesátých let najednou pociťovali nějaké trauma z toho, že zemi zavlekli do područí imperialistické velmoci a pokusili se v šedesátých letech svou vinu odčinit se mi zdá naivně odvážná.

Těm druhdy mladým komunistům bylo přeci najednou mezi 40 a 50, což je jak známo poslední šance ke kariéře. Do jaké míry jejich počínání ovlivňovala jejich geopolitická ignorance, je těžko říct. Je ale těžko představitelné, že by si byli neuvědomovali, že velmoci měly svoje pískoviště pěkně vymezená, plácaly si tam bábovičky podle své (z)vůle a naoko souhlasily, že si je nebudou navzájem rozkopávat.

Vzhledem k tomu, co je teď známo o úsilí Západu a zejména Spojených států oslabit tehdejší Sovětský svaz, lze předpokládat, že pomalý, kadárovský vývoj k lepšímu byl z jejich hlediska nežádoucí, stejně jako jakýkoli úspěch Pražského jara.

Z dlouhodobého hlediska byla tedy okupace Československa požehnáním, protože dala záminku k dalšímu zbrojení (které Moskvu ekonomicky oslabilo). Z vojenského hlediska mělo umístění sovětských vojsk na československém území nanejvýš symbolický význam. Jestliže byli Rusové schopni přemístit značné síly na "nepřátelské" území, byli nejspíš schopni udělat to samé v případě hrozícího konfliktu mezi NATO a Varšavskou smlouvou. (Posunout vlastní vojenské síly co nejdál je ovšem snem všech generálů. Někdy je záminkou příliš svobody, jindy boj proti ose zla).

Považovat 21. srpen za "symbol euforie, neobratnosti a propadu" je zavádějící, ledaže zůstaneme v uslzené české kotlině. Ve světovějším měřítku jde o symbol manipulace s davem a velmocenských hrátek v nichž je osud pěšáků zcela lhostejný.

Čulíkovo hodnocení politiků "po návratu z Moskvy zase všechno zkazili, selhali stejně, jako selhávali před tím, po dobu celého Pražského jara" zůstane povrchní do té doby než otevření archivů ukáže, jaké manévrovací možnosti v onom rozděleném světě měli.

Po pravdě řečeno, politikové u moci (Dubček, Černík, Smrkovský atd.) toho nemohli moc pokazit, protože stejně nic nevytvořili. Byli totiž postaveni do dosud neznámé role předvoje, který dobíhá vlak ujíždějící pro ně neznámým směrem. Vývoj určovaly politické ambice lidí mimo vládu a sdělovací prostředky. A ty nezajímala nějaká "kadárizace" Československa.

Je-li pravda, že národ byl připraven nepoddat se ruské okupaci, je těžko představitelné, že by toto odhodlání změnil jeden uslzený politik. Člověk by čekal, že národ vzdělaný Mnichovem pošle dotyčného do hajzlu, zakope se po partyzánsku do zemljanek, a začne s vlastním odbojem.

Nedostatek odboje nejspíš pramenil ze dvou skutečností. Jednak k němu nikdo nevyzval (dokonce ani ne ti novináři, kteří se údajně chovali státničtěji než politikové) a pak, což je patrně ještě důležitější, renomovaní i lidoví humoristé přilípli invasi nálepku směšnosti. Čacký národ se odreagoval smíchem, který v něm potlačil chuť nastavovat hruď kulkám nebo bajonetům.

My Češi jsme srandovní holubiččí povahy a pokud vezmeme vreckový nožík do ruky tak nanejvýš proto, abychom agresora potrápili vyrytím výsledku hokejového utkání do stěn výtahů a pisoárů.

Výzva k odboji ostatně nepřišla ani později z řad disidentů, které Jan Čulík nepřímo obviňuje z malosti a nečinnosti, když píše, že "po srpnu následoval bezprecedenční útok na duši národa: dvacet let trvající úsilí okupantů a jejich domácích pomahačů proměnit Čechy a Slováky intelektuálně v otroky". Tvrdost tohoto obvinění zmírňuje pouze míra patetičnosti citovaného výroku. A možná i skutečnost, že na lidi se Švejkem v krvi je nejspíš krátký i Hollywood.

Stejně pateticky působí i názor, že se česká postkomunistická společnost ještě nedostala z traumat utrpěných v letech 1968-89. Kdo a z jakých? Co je v postkomunistickém Česku jiné než kdekoli jinde ve světě - boj o moc, korupce, stranická disciplina, manipulace s veřejným míněním? Je-li něco traumatizujícího, pak je to právě toto zjištění zpestřené zkušeností, že nové české papalášstvo je stejně odtržené od normálního života jako to předcházející.

Nechci tím tvrdit, že 21. srpen a dobu, která následovala, lze přejít mávnutím ruky. Domnívám se ale, že toto období nemůžeme popisovat a natož pochopit na základě patetických klišé a Mlynářovy bible. Zkušenost uplynulých desetiletí přímo volá po otevření archivů a jejich objektivním zpracování.

PS To, že nějaká velmoc vojensky zasáhne, když uzná, že je v jejím zájmu udržet nebo dostat k moci sobě nakloněnou skupinu politiků, není nic nového. Rusové ovšem celou věc zbabrali, protože podcenili nutnost okamžitého vytvoření nové vlády.