Týdeník Literární noviny byl založen v roce 1952 po zastavení deníku Lidové noviny, které po komunistickém puči pod vedením Jana Drdy tvrdě prodělávaly. Literární noviny vznikly podle vzoru sovětské Litěraturnoj gazety jako stalinský nástroj kontroly nad kulturou a literaturou, avšak - hlavně až po prvním desetiletí své existence - se postupně staly nástrojem svobodné řeči a jedním z nejkvalitnějších periodik v Československu za celé dvacáté století.

V knize Literárky, můj osud mapuje Milan Jungmann (nar. 1922), český literární kritik, redaktor Literárek a v jejich nejslavnějších obdobích i jejich šéfredaktor, napínavě celou historii klikatého vývoje tohoto listu, která je svým způsobem i historií prvních pětadvaceti let české poválečné kultury a politiky.

Časopis však - v důsledku historické situace, totiž stalinismu - nutně vycházel z komunistických, marxistických pozic. Jenže od samého začátku se vytvořily dvě fronty. Na jedné straně byli komunističtí sekerníci, primitivové či slaboši, kteří pro svou moc záviseli na komunistické straně a byli v jejím zájmu a v zájmu mocenské ideologie schopni utlačovat všechny a všechno. K nim patřili známý likvidátor české meziválečné poezie a kultury, který brojil zejména proti Františku Halasovi, Ladislav Štoll, dále stalinisté Jiří Taufer, později Jan Rybák (Rybáka měl režim v hrsti, protože byl za německé okupace členem Ligy proti bolševismu) a chameleón Jiří Hájek. Na druhé straně byli původně naivní "socialisté" Jungmannova a například i Kunderova typu, kteří se od marxistického dogmatu postupně osvobozovali a nakonec sváděli urputný boj s režimní cenzurou o svobodu projevu.

Vím, že i na osoby, kteří se posléze stali "reformátory" kolem Literárek, se se potlačená, nekomunistická část společnosti původně dívala velmi skepticky. Právem, původně byli i oni komunističtí sekerníci. Můj otec, filozof a překladatel Jan Čulík, zastával vždycky ostře antikomunistické postoje - vycházel z katolicismu a kromě toho, dva členové naší rodiny skončili v československých stalinských koncentrácích: jeden z nich tam strávil deset let, druhý zahynul v uranových dolech. Otec měl všechny důvody dívat se velmi kriticky na redakční dopis z Literárních novin od Milana Jungmanna, který dostal někdy koncem padesátých let, oslovující ho "soudruhu Čulíku" a vysvětlující oficiózní řečí, že jeho článek list nebude tisknout, protože je psán z nemarxistických pozic. A to, co lidé jako Milan Jungmann publikovali v Literárkách v padesátých letech, vypadá z dnešního (ahistorického) hlediska značně kontroverzně. Přesto však i můj otec četl Literárky od první třetiny šedesátých let doslova jedním dechem. A já, navzdory stalinským "lapsům" z doby téměř před půl stoletím, považuji Milana Jungmanna podle své známosti s ním z devadesátých let za jednu z nejslušnějších, nejrozumnějších a nejnoblesnějších osob, s jakou jsem se kdy v Čechách seznámil. A to přesto, že ve své knize o Literárkách svou "marxistickou" roli v padesátých letech asi poněkud idealizuje. Pro komunistické "normalizátory" ze sedmdesátých a osmdesátých let má právem příkrá slova, avšak nenapadne ho, že podobně by se mohli vyjadřovat o něm samotném pamětníci z padesátých let.

Je pozoruhodné, že zápasy o svobodu slova se - navzdory tomu, že redakce bylo zpočátku zcela komunistická - sváděly už velmi brzo. Na druhém sjezdu spisovatelů v dubnu 1956 vystoupil neohroženě na podporu vězněných básníků Jaroslav Seifert. Konstatoval:

Nejednou tu bylo zdůrazněno, že spisovatelé jsou svědomím svého národa. My jsme ... nebyli svědomím zástupů ... ba dokonce jsme nebyli ani svědomím sebe samých.

Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud. Nemám ovšem právo souditi tu jejich vinu. Vinu, chyby, omyly. Ale mám právo jako český básník vysloviti domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly. Když dnešní členové svazu ochotně a spěšně však přiznávají své dlouholeté omyly a viny, což má být prohlášeno za dostatečné, ani omyly a viny uvězněných nemohou být posuzovány dosavadní přísností a z dosavadních stanovisek.

Pro strážce pravověrnosti tím odhalil Seifert své protikomunistické ledví, vysvětluje na tomto místě své knihy Jungmann. Bylo neslýchané srovnávat provinění a chyby, k nimž se sebemrskačsky přiznávali někteří komunističtí členové svazu, s vinami a proviněním "zrádců dělnické třídy", kteří jsou za ně "právem vězněni".

Seifertova opozičnost nemohla obhájce dogmatické stranické linie překvapit, byl to pro ně známý renegát, podle Štollových slov nikdy nechyběl tam, kde se organizovalo tažení proti straně, píše dále Jungmann a dodává: Ale překvapilo je nepříjemně, že se ozval emotivním tónem [proti útlaku] i František Hrubín.

Pak ovšem znovu následoval politický útlak.

Není možno sledovat podrobně veškeré peripetie každodenního boje kulturního týdeníku proti ortodoxní komunistické moci a po celou dobu padesátých let byly Literární noviny většinou velmi nudné a šedivé a ideologicky fádní. NIkdo si dnes už nedovede představit neustálý boj s cenzurou. V příloze k Jungmannově knize, obsahující svědectví někdejších spolupracovníků a členů redakce, vzpomíná Ivo Fleischmann na kubánskou krizi, která se shodou okolností v těchto dnech jejího čtyřicátého výročí po světě znovu připomíná. Fleischmann vysvětluje:

Napsal jsem tehdy, že [sovětské rakety na Kubě] skutečně jsou, i když sovětský tisk se dušoval, že ne. Článek jsem zamotal do protiamerické omáčky, aby to prošlo. Šlo mi zajisté jedině o to, abych mohl říci, že rakety tam skutečně jsou. Druhý den po vyjití mi zoufale telefonoval Nora Frýd, co blbnu, že nás všechny zavřou. Celý den pak okolo mne chodili lidi a dělali, že mě nevidí. Naštěstí Chruščov vzápětí přiznal, že tam rakety poslal, a nastalo vyjasnění.

Ideologické půtky s cenzurou a s ortodoxními stalinskými sekerníky byly ostré, ale, jak Jungmann přiznává, vlastně po celou dobu nesmírně naivní. Nesmírně naivní byla celá redakce i celá "mladá česká kultura" - byla izolována od světa, byla bez informací o světovém kulturním vývoji, bez kontextu. Tak se stávalo, že se i nadějní komentátoři Literárek občas hodně sekli. Dobrý kritik Dušan Pokorný označil Felliniho film Osm a půl za "něco neuvěřitelně nicotného". Milan Schulz zase odmítl Bergmannovo Mlčení a nechápal, proč jsou na ten film v západním Berlíně fronty.

Jungmann ve své knize nešetří své spolupracovníky. Dovídáme se například, že i renomovaný český literární kritik Jiří Opelík napsal ještě k šedesátinám Václava Řezáče v roce 1961 (!) že jeho dobré psychologické romány z předkomunistické éry Svědek a Černé světlo byly špatné a daleko lepší prý byly jeho socialistickorealistické výplody z padesátých let Nástup a Bitva:

[Romány Svědek a Černé světlo] jsou obraz chaotického rozkladu kapitalismu... Autor neměl přímý kontakt se světem moderního proletariátu a s jeho komunistickou stranou... namísto stranického postoje zaujal objektivní postoj bystrého pozorovatele a ironického glosátora. Teprve ve svých posledních dvou románech, v Nástupu a Bitvě, takové stanovisko revidoval.

"Nepřipomínám to ze zlomyslnosti, ale proto, aby bylo zřejmé, že podobné ideologické spalničky si musel v té době odbýt kdekdo...," konstatuje Jungmann.

I pozdější "metafyzický", "barokní" básník rozervanosti Ivan Diviš napsal - svým pozoruhodným básnickým stylem - kdysi ódu na komunismus:

Ó nedovede vyjádřit přesně, jak hluboko
je komunismus v nás všech zaťat,
bojí se jícnu banalit...
Naše hlava, křtitelnice starostí -
proto jsme komunisté!
Z popela vyletují fénixické hymny
proto jsme komunisté!
k sobě samým přísní, k svým drahým, a právěže k nim. (str. 89)

Jiří Gruša obdivoval kubánské revolucionáře - vousáče (barbudos).

I Josef Škvorecký, poté, co se přehnal v letech 1958 - 1959 skandál, který způsobili jeho antiheroičtí, a tedy podle komunistických dogmatiků protikomunističtí Zbabělci, se ještě v roce 1963 vyjádřil vůči režimu zbytečně podlézavě, ačkoliv to po něm zřejmě nikdo nepožadoval.

Chtěl jsem se tímto románem přihlásit k marxistické analýze společnosti..., konstatoval na sjezdu spisovatelů Škvorecký.

Vida, vida, kam až vede dobrá vůle, poznamenává na Škvoreckého adresu Jungmann.

Avšak byli jiní, kteří už začátkem šedesátých let prosazovali nonkonformní názory. K nim patřil třeba Karel Michal, kterého Jungmann získal jako nestraníka s pochybným kádrovým posudkem alespoň jako volného spolupracovníka redakce. Už v roce 1962 napsal v listě:

Inklinujeme vždycky k tomu, co se nám netrpí.

Kéž by tomu bylo i dneska. Jungman píše: "V té větě jako by [Michal] vyslovil své krédo. Byl člověk nekonformní svou podstatou, ve společenském ovzduší ovládaném pokryteckou morálkou mediokrity musel být krajně zhnusen."

Ludvík Vaculík se v reportáži Po kopytě na Praděd rozzlobil na fotoaparát Flexaret VI, který vyráběla přerovská Meopta, a napsal: "Nikdy si já ani Josef takový krám nekoupíme a doufáme, že vy také ne. Firma Literárky žalovala.

Celou svou existencí exponovaly Literárky základní problém české společnosti posledního nejméně půlstoletí - jak se osvobodit od (domácího) konvenčního vidění, které často vyplývá z mocenského útlaku, a dostat pluralitní myšlenky z vnějšího světa do Čech. Od poloviny šedesátých let se to kolektivu redakce skutečně dařilo. Převládl zde naplno západní pluralismus, úsilí o svobodu a vynikající novinářská práce.

Do jara roku 1968 zápolili redaktoři ovšem pořád s cenzurou, stranický richelieu Pavel Auersperg dokonce radil Ludvíku Vaculíkovi, aby se na kritickou, investigativní žurnalistiku vykašlal, našel si nějakou ženskou a věnoval se raději sexu. Vaculík podle Jungmanna funkcionáři odpověděl: "Soudruhu Auerspergu, já už jsem to zkusil, ale ono to nepomáhá." - "Myslím, že teprve od té chvíle věděli naši dohlížeči, kdo to proti nim stojí," konstatuje Jungmann.

Jugmann má za zlé Michalu Špiritovi, současnému českému literárnímu kritikovi, že nepochopil význam slavného čtvrtého spisovatelského sjezdu v červnu roku 1967, kde proti komunistické moci vystoupili otevřeně čelní čeští spisovatelé - a v současnosti tento sjezd paradoxně kritizuje v podstatě ze stejného stanoviska, jako to tehdy činili dogmatičtí komunističtí funkcionáři. Jungmann se - docela právem - v této souvislosti rozhořčuje:

Každý, kdo je s to vnímat za emotivními slovy jejich skrytý smysl a přečetl si pozorně Vaculíkův, Kunderův, Klímův či Havlův projev, musel se přece dovtípit, že se v nich vyjadřuje lidová nespokojenost s politikou vedoucí strany, se stavem lidských práv, s mrtvolnou tišinou ve všech společenských sférách a že vření ve společnosti dříve či později propukne v nějaké "bouři".

Proto vzbudilo můj podiv, když vzdělaný literární historik Michael Špirit po téměř třiceti letech (Tvář, Torst, 1995) označil vystoupení lidí z okruhu Literárek za projevy, které se nesly "v duchu zjevené pravdy jako emfatické řečnické tázání, quasiproblematizování, které spíš než k problému odkazovalo k patosu, jímž se věc uchopovala." Jestliže v odvážné kritice společenské krize zaslechl jen "náhle odlišné mínění" a označil celou akci za "cynické, nezodpovědné chování", zůstává nad tím rozum stát. U literárního politikáře by to bylo pochopitelné, ten sleduje takovými formulacemi své záhadné cíle, u seriózního vědce takové provokační furiantství nechápu.

To byl ten sjezd, na němž např. Ludvík Vaculík konstatoval, že u nás za dvacet let nebyla vyřešena jediná lidská otázka. Patos, pane Špirite?

Nelze tady shrnout ani sáhodlouze citovat veškeré závažné materiály, které otiskovaly Literární listy během roku 1968. Jen namátkou, s drzostí sobě vlastní radil Ludvík Vaculík na jaře 68 čtenářům, kteří se ho ptali, zda mají založit opoziční stranu:

Myslel jsem už podobně. Ale v březnu bych ještě opoziční stranu nezakládal, je zima, a do léta - bojím se - může se zase moc oteplit. A vůbec je moc brzo. Teď by opoziční strana orpavdu asi získala 95 procent, protože jakmile by se to přehouplo přes polovičku, hned by se přidali právě ti s máslem na hlavě. Taky by se mohl přidat Mlynář Zdeněk a Auersperg Pavel (toho vy nebudete znát), Hradecký Adolf a Fojtík Jan [stranický ideolog]. A zase bych byl ve stejné straně s těmi, co jsem nechěl.

Posléze Vaculík vysvětloval, jak to mínil:

Dal jsem průchod svému hnutí, protože Mlynář normálně pomáhal Auerspergovi, vedoucímu ideologického oddělení ÚV KSČ, při přesilovce proti LN počátkem roku 1966. Měl stejně jako Auersperg názor, že my v LN jsme blázniví kluci, kteří šmatlají v politice, aniž znají její zákonitosti, čímž nahrávají dogmatikům v partaji a kazí práci jim - pokrokovým komunistům. V linii této nyní zhroucené Auerspergovy politiky bylo nám zakázáno postavit se v novinách proti návrhu nového tiskového zákona, odporovat interní směrnici, které tento mizerný zákon ještě zostřovala, psát proti omezeným funkcionářům, kritizovat dvacetiletou volební frašku...

Atmosféru v redakci koncem července 1968, kdy československé politické vedení odjelo jednat s Brežněvem do Bratislavy a redakce publikovala na podporu dubčekovců své Poselství, líčí tento text Pavla Kohouta, otištěný v Literárkách dne 1.8. 1968:

Vymysleli jsme si to ve čtvrtek odpoledne, jelikož nám bylo úzko. Byli jsme čtyři. Chtěli jsme, aby to napsal Vaculík, ale Ludvík odmítl. Řekl, že se nechce stát trvalým pisatelem prohlášení. Patrně však měl obavu, aby nerozpoutal třetí světovou válku. Pak jsem to tedy napsal a uvažovalo se, co s tím. Machonin navrhl zvláštní vydání LL, avšak šéfredaktor Jungmann pravil, že by s námi tiskárna vyběhla až kam. V tu chvíli volala tiskárna, jestli náhodou nechceme vydat zvláštní vydání LL, jinak že si něco vytiskne sama. Pochopili jsme, že nejsme odtrženi od lidu.

Literárky byly jedinečné a zvlášť v období, kdy je řídil (z důvodů cenzurních eufemismů nebyl vždy oficiálně uváděn jako šéfredaktor) Milan Jungmann.

V závěru knihy se Milan Jungmann zmiňuje o tom, že během sedmdesátých a osmdesátých let různí někdejší čtenáři Literárek seznamovali s pečlivě uchovávanými, nyní zakázanými výtisky tohoto časopisu své děti, jak dospívaly, a ty Literárky četli se stejným zaujetím a nadšením jako jejich čtenáři v době, kdy časopis vycházel. Možná, že by někdo měl Literárky - alespoň v letech 1964 - 1969 - plně zpřístupnit na internetu, nebo je aspoň vydat knižně. Když mohl vyjít výbor z Tváře, proč ne z Literárek?

To, co ten list znamenal, myslím docela dobře shrnuje jedno z mnoha svědectví v závěru knihy, od spolupracovníků tohoto časopisu, Vladimíra Blažka:

Člověk je víc než systém

V prostředí německých redakcí, v němž jsem se pohyboval od své emigrace v roce 1975, mi byla nejednou položena otázka, oč vlastně šlo v Československu v době Pražského jara a následující sovětské invaze.

(...)

Možná jsem se snažil o názornost o to úporněji, oč zřetelněji jsem viděl v očích tazatelů údiv a pochyby, a muvil o tom, jak sovětská žací mašinka zpočátku s úspěchem likvidovala středoevropskou flóru a dělala z Československa guberniální suchopár s kolchozy místo vesnic, s jedenáctiletkami místo gymnázií, s kandidáty věd jako někde v Ulan Ude, s takzvanou VAAZ místo tradičního Vysokého učení technického a s Literárními novinami a Svazem spisovatelů jako převodní pákou strany, jež dostala z Kremlu nařízeno odnaučit spisovatele, aby trvali na autonomii a svobodě.

Ale co se nestalo, ptával jsem se rétoricky, sotva jsem dospěl k tomuto bodu: rusifikovaní kandidáti připojili ke svému jménu latinskou zkratku CSc., aby už tím demonstrovali svou sounáležitost s evropskou kulturou, zemědělská družstva (na rozdíl od sovětských kolchozů fungující a vlastně "polidštěná") začala zajišťovat svým členům slušnou úroveň a důstojnost a dětem otvírat cesty na studia a do elitních povolání, a na vojenské akademii, kterou měli opouštět indoktrinovaní podporučíci se sovětskou hvězdou na čepici a v srdci, psal podplukovník Gardavský svůj tehdy proslulý esej Bůh není zcela mrtev a jiní podplukovníci formulovali samostatnou československou vojenskou doktrínu: přestupek, za jaký se v Maďarsku po tamní revoltě odsuzovalo k trestu smrti.

Dobrá, to bylo v osmašedesátém roce, přerušují mě němečtí kolegové, ale co bylo předtím?

To nebylo až v osmašedesátém roce, to začalo už v třiapadesátém, prakticky hned po Stalinově smrti, kdy třeba zrovna v Literárních novinách proběhla první velká "osvobozovací" diskuse, v níž filozofové jako Karel Kosík, Robert Kalivoda, Ivan Dubský a mnozí další, mezi nimi zmíněný Gardavský, zpochybňovali dogmata stalinského amrxismu a činili první (veřejné) kroky k rehabilitaci kritického myšlení...

Když vás tak člověk poslouchá, skáčí mi do řeči přítomní, začíná mít dojem že ve vaší zemi stalinismus vůbec nebyl.

Jak to, rozčiluji se. Vždyť jsem mluvil o sekací mašince made in USSR, ta byla po léta v provozu, obsluhována aparátníky a dobrovolníky-intelektuály, zabloudivšími ve vlastní duši. A přesto se nepodařilo přeměnit Československo v guvernii - glajchšaltovací přístroj fungovat čím dál hůř. (...) A z Literárních novin, založených jako instrument sovětizace par excellence - byl vzápětí hlas kritické veřejnosti.

.(..) Jednou, psal se rok 1967, jsem přišel jako brněnský spolupracovník do redakce v Betlémské ulici, kde ležel už několik týdnů můj sloupek ke stému výročí založení prvního českého gymnázia v Brně, který "pozastavila" hlavní správa tiskového dozoru, tedy cenzura. Protože Milan Jungmann právě odcházel na ústřední výbor KSČ, kam byl kvůli mému příspěvku předvolán, požádal mě, abych jako inkriminovaný autor šel s ním. Za chvilku jsme seděli na Vltavském nábřeží u usměvavého a zdvořilého plukovníka H., který si rozložil před sebou můj text a spustil:

Že je naše školství v krizi? Nedávno, říkal H., se on sám zúčastnil školní slavnosti, na níž patnáctiletí žáci, mezi nimi jeho, plukovníkova dcera, dostávali své první občanské průkazy, kdybych, o tom je on osobně přesvědčen, to shromáždění prožil s ním, byl bych se podobných formulací vyvaroval. A jak jsem mohl, ptal se mě H. soucitně, tak neprozřetelně poplivat svou vlastní minulost a napsat, že jsme se měli učit latinská slovíčka místo pochodování po Brně a skandování "my mladí pod dvacet jdeme svět obracet". A vůbec nejhorší je to místo, kde žádám strukturální reformy, tedy návrat ke kapitalismu.

To je přeci termín, kterého používají italští komunisté, namítl jsem.

Ty nechápeš, soudruhu, usmál se trpce H., plukovník a pracovník ideologického oddělení, jaký je rozdíl mezi Itálií a Československem?

Milan Jungmann chápal. Zvedl se, poděkoval za podnětný rozhovor a rozloučil se. Nebyl jsem z toho moudrý: vždyť jsme se na ničem nedohodli. Zpátky v redakci mě Jungmann posadil za stůl, položil přede mne obtah mého příspěvku a řekl: "Něco s tím udělej."

Seděl jsem, potil se a nebyl schopen změnit ani čárku Příliš mi záleželo na tomn, co jsem ve svém sloupku napsal a k čemu jsem tehdy ve svém myšlení dospěl. A tak jsem položil obtah zpátky, aniž bych cokoliv upravil: vyšlo to jako úvodník v původní podobě.

Za několik dní poté jsem potkal v Brně svého někdejšího kamaráda právě z onoho gymnázia. Naše přátelství se rozbilo o únorové události: Křičeli jsme na sebe na školní chodbě a pak se rozešli na různé strany. Od té doby jsme spolu nevyměnili jediné slovo: při náhodných setkáních jsme se chovali, jako kdyby ten druhý byl pouhý vzduch. Až po mém úvodníku. Jak se máš, řekl kamarád, nyní profilovaný historik: sedmnáctiletá přetržka byla překlenuta a mluvili jsme dál. Uvěřil mi.

(...)

Dějiny si hrají s lidmi jako kočka s myší, jenom vynalézavěji. Jedno jsme ale přece věděli: že diktatura, i když v rozkladu, a kritická veřejnost spolu nemohou natrvalo koexistovat. O něco později, tak mi to Jungmann vyprávěl, když už byly Listy, tento pohrobek Literárek, v posledním tažení a Husákova normalizace v plném proudu, se otevřely dveře jeho redakční pracovny a vstoupil plukovník H. Postavil na stůl láhev stoličné vodky a sdělil Jungmannovi, že se právě vrací z Moskvy, kde studoval na vysoké stranické škole: byl tam vyloučen ze strany jako pravicový oportunista.

Boží mlýny? Pomalu, ale jistě? Pro mě spočívá zkušenost z Literárek v něčem docela jiném: Člověk je víc než systém, protože dokáže sám sebe přesáhnout.

Začal jsem osobně vnímat šedesátá léta jen až úplně na poslední chvíli - v roce 1968 mi bylo patnáct. Přesto jsem měl přesně ten dojem, který popisuje Blažek, že česká společnost do konce šedesátých let komunistickému útlaku nepodĺehla - houževnatě se v ní znovu a znovu prosazovala pluralita.

Bylo to, jako by byl dopad komunistického útlaku jaksi odložen. Jako kdyby tím, že se lidé v roce 1968 "odhalili" a otevřeně se postavili na stranu svobody a byli posléze tvrdě potrestáni, praskla jakási jistící záklopka. Je záhada, proč se lidi tak v sedmdesátých a osmdesátých letech oddali normalizaci. Je to tím, že totalitní tlak společnost nevydrží déle než dvacet let a pak se začne rozkládat? Anebo je to tím, že se utlačitelé po roce 1968 konečně naučili zaměřit se na tu správnou vrstvu národa, která byla nositelem jeho samostatnosti, plurality a inteligence?