Politické vedení státu bylo někde v tehdejším Sovětském svazu a jejich "zástupci" tvrdili, že tato vojenská invaze je pro ně stejně překvapivá jako pro ostatní občany. Zatímco československá veřejnost svým "představitelům" v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ a možno říci až obecným idolem Alexandrem Dubčekem plně důvěřovala a snažila se plnit jejich výzvy k zachování "rozvahy a klidu", ti "představitelé" až na jednoho (předsedu Národní fronty Františka Kriegela) zatím v Moskvě 26. srpna podepsali tzv. "moskevské protokoly", jimiž invazi a "dočasný pobyt spojeneckých vojsk " na území ČSSR, tedy okupaci, legalizovali. Čímž ten "lid" jen podvedli a všechny jeho naděje na svobodnější život umlčeli.

Mezi zmíněnými zástupci nejvyšších představitelů tehdejší státní moci byl i slovenský nacionalista, místopředseda vlády ČSSR a jak se později ukázalo i všeho schopný dravec Gustáv Husák. Ačkoli napřed vystupoval jako oddaný Dubčekův stoupenec a s ním také podepsal ponižující "moskevské protokoly", ihned vycítil svoji příležitost a začal se rvát do nejvyšších politických pozic.

To se mu v dubnu následujícího roku 1969 skutečně podařilo: právě na Dubčekův úkor se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ, tedy nejvyšším funkcionářem jediné, ústavou stanovené vládnoucí strany, a z tohoto postu neprodleně začal ovládat celé Československo. Nejprve dokončil rozdělení ČSSR na samostatné správní útvary Čechy a Slovensko s vlastními parlamenty a vládami, nad nimž zůstaly federální shromáždění a federální vláda. Protože ale odpor občanů proti trvající okupaci v ČSSR sílil a navíc byl znásobený v lednu 1969 protestním sebeupálením Jana Palacha, nechal Husák také pořád oblíbeného Dubčeka přemístit do funkce předsedy federálního shromáždění a začal státní represivní aparáty připravovat na protiokupační demonstrace, které měly proběhnout při prvním výročí invaze ve dnech kolem 21. srpna.

A že Husák a jeho junta hodlali tento občanský odpor zlomit vskutku tvrdě, dosvědčuje i to, že se na tuto akci připravovali od konce května roku 1969. Dle dochovaných dokumentů na Úřadu vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) o těchto přípravách například český ministr vnitra Jan Grösser vydal už 11. června rozkaz pro 86 speciálních utvarů SNB (Veřejná i Státní bezpečnost) a jejich 3368 příslušníků, aby od 15. srpna zpřísnily bezpečnostní režim nejprve od úrovně krajů a okresů a poté aby byla od prvních hodin 18. srpna zpřísněna i celostátní kontrola pohybu všech osob a automobilů.

Demonstrace začaly 19. srpna v Praze, v Brně a v dalších velkých českých městech a spolu s útvary SNB bylo proti nim postupně nasazeno také 19 490 vojáků a 7509 členů Lidových milicí, což byla nezákonně vyzbrojená masa nejfanatičtějších komunistů - tzv. "pěst dělnické třídy".

Protože ale i přes takto masivně nasazenou brutální represivní státní moc demonstrace pokračovaly až do večerních hodin 21. srpna, byl týž den v půl desáté večer do Prahy povolán "na pomoc" 17. armádní tankový pluk s 88 tanky, který zasáhl přímo do demonstrací a od 23. hodiny asistoval při uzavírání hlavních ulic a náměstí vnitřní Prahy. Tohle tedy už nebyla cizí (okupační) vojska, nýbrž výhradně domácí státní represivní aparát.

Při těchto demonstracích bylo zastřeleno 5 civilních osob a přes 500 dalších demonstrantů bylo brutalitou "Bezpečnosti" a "milicionářů" zraněno, z toho 51 jich bylo zraněno těžce a s trvalými následky. Zároveň při nich bylo zatčeno celkem 2414 osob, z nichž ještě ani ne patnáctiletých bylo 32, nezletilých do 18 let bylo dalších 562, ani ne dvacetiletých mezi nimi bylo 532, ještě ani dvacet pět let nebylo 727 z nich, 247 bylo mladších třiceti let, a jen zbylým 294 bylo víc než třicet let.

Byli to tedy především mladí lidé, kteří projevili nejvýraznější odpor proti vojenské okupaci a zároveň proti kolaboraci tuzemské vládnoucí garnitury s ní.

Poněvadž sjednocujícím vizuálním znakem této mládeže byly především dle tehdejší terminologie "beatová hudba" a s ní neodmyslitelně spojené dlouhé vlasy, zejména zatčení mládenci byli nejprve ostříháni dohola, potom je policisté a milicionáři surově zmlátili (kupříkladu v Praze se tyto de iure nezákonné "exekuce" prováděly především ve věznicích na Pankráci a na Ruzyni) a pak ještě byli ihned nepodmíněně odsouzeni a uvězněni.

A jako by i to bylo málo, hned druhý den: 22. srpna, přijalo předsednictvo federálního shromáždění tzv. zákonné opatření č. 99/1969 Sb. "k upevnění veřejného pořádku", které formou lze říci stanného práva ještě zesílilo pravomoci represivních složek a vzalo občanům poslední zbytky jejich práv a svobod - ČSSR se přitom už 10. prosince 1968 v sídle OSN v New Yorku slavnostně zavázala dodržovat mezinárodní pakty o dodržování lidských práv a svobod!

K přijetí a podpisu tohoto "opatření" přiletěl ze Slovenska do Prahy zvláštním letadlem idol především mladých lidí - Alexander Dubček. Tehdy také komunistická moc zahájila obludně nenávistnou kampaň proti všem tzv. "vlasatcům", a tato kampaň ihned přešla do vědomí celé společnosti a v mnoha lidech dosud neustále přežívá.

Mimo tyto postihy však "opatření" obsahovalo řadu dalších snadno zneužitelných prvků, např.v pracovně právních, služebních a studijních oblastech. Na jeho základě totiž zaměstnavatel směl ihned a bez souhlasu odborového orgánu propustit každého zaměstnance, který svým postojem "narušoval socialistický společenský řád a ztratil tím důvěru potřebnou k zastávání své funkce". To samé platilo pro občany ve služebních poměrech (např. vojáci z povolání, policisté, funkcionáři ministerstev atp.) a stejně tak směli být okamžitě vyloučeni studenti z dalších studií a jejich učitelé ze škol - ty vylučovalo buď vedení škol, nebo ministerstvo školství, popřípadě akademie věd.

Právě tato část "opatření" se tak stala skutečnou pohromou pro celou československou společnost na dlouhá léta dopředu. Protože při jeho následné "praktické aplikaci" tisíce vysoce kvalifikovaných odborníků náhle přišlo o svá zaměstnání, tisíce studentů naráz ztratilo možnost studia a tím i předpoklady kvalifikovaného uplatnění v dalším životě, tisíce vědců, umělců a tvůrčích pracovníků ze dne na den ztratilo smysl svého života; ti všichni ale také neměli ani naději získat jiné aspoň trochu přijatelné zaměstnání.

A to jenom proto, že dle nových "vládců" přestali skýtat záruku "socialistické spolehlivosti", resp. že v rámci nastupující tvrdé "normalizace" režim potřeboval už jen samé poslušné slouhy. A stejné kolaboranty, jako byli sami ti "vládci".

Ve svých důsledcích tedy tato pohroma trvá nadále. Neboť vojenská invaze ze srpna 1968, represe z roku 1969 a následná dvacetiletá "normalizace" zlikvidovaly téměř celou tehdejší tuzemskou duševní a tvůrčí elitu, a ta nyní nově se tvořící nemá z čeho vycházet - jednoduše nemá žádné přímo vynikající domácí vzory, nemá žádnou dlouholetou praktikující tradici.