Sporný výrok č. 1. Jírovec konstatuje:

Představa Jan Čulíka, že (volně citováno) mladí komunisté z padesátých let najednou pociťovali nějaké trauma z toho, že zemi zavlekli do područí imperialistické velmoci a pokusili se v šedesátých letech svou vinu odčinit, se mi zdá naivně odvážná.

Těm druhdy mladým komunistům bylo přeci najednou mezi 40 a 50, což je jak známo poslední šance ke kariéře. Do jaké míry jejich počínání ovlivňovala jejich geopolitická ignorance, je těžko říct. Je ale těžko představitelné, že by si byli neuvědomovali, že velmoci měly svoje pískoviště pěkně vymezená, plácaly si tam bábovičky podle své (z)vůle a naoko souhlasily, že si je nebudou navzájem rozkopávat.

Teze, že mladí komunisté z padesátých let, kteří posléze vystřízlivěli, se snažili svou vinu v šedesátých letech odčinit reformním komunismem, není nijak originální a je dávno známá. Vezměte třeba českou literaturu, která v šedesátých letech začala dosahovat prvního období pozoruhodné zralosti. Trauma z toho, že si zadal s komunisty, má spisovatel Milan Kundera celý život. Najdete toto trauma v celém jeho díle, nejen v Žertu.

Své původní komunistické nadšení odčiňovali lidé jako Pavel Kohout či Arnošt Lustig. Lustig obhajuje svou někdejší komunistickou víru jako ospravedlnitelný idealismus ještě i dnes.

V této souvislosti doporučuji pozoruhodnou, věcnou studii Pavla Kosatíka Fenomén Kohout (její recenze je zde). Dovíte se tam o tomto jevu více. Překvapivě také zjistíte, kolik pozdějších "reformátorů" a populárních "bavičů" ze šedesátých let v stalinských letech padesátých otevřeně kolaborovalo s komunismem.

Přečtěte si znovu Vaculíkovu Sekyru (1966). To je román, který se dá charakterizovat jen s malou nadsázkou jako výraz mužského přechodu. "Všechno, o co jsem se jako nadšený komunista pokoušel, se zkazilo," píše Vaculík.

V šedesátých letech dominovala v Československu právě tato reformně komunistická "fronta" "zhrzených nadšenců". V Akademii věd řídil teoretické práce na "reformě československého socialismu" Radovan Richta (komunista, to byli všichni), v KSČ byl hlavním reformním teoretikem Zdeněk Mlynář.

Nekomunisté si ani neškrtli, byli druhořadými občany. Do jaké míry bylo to, co se v Československu dělo v druhé polovině šedesátých let nepokrytým kariérismem tehdejších čtyřicátníků až padesátníků, jak argumentuje Jiří Jírovec, a do jaké míry to bylo motivováno idealismem, lze těžko spekulovat. Z dobové literatury je však zřejmé, že idealismu a nevědomosti ohledně geopolitické situace bylo v Československu velmi mnoho.

Proč se českoslovenští komunističtí reformátoři ze šedesátých let neobávali sovětské invaze? Jak o tom podrobně psal Petr Pithart v osmdesátých letech ve své knize Osmašedesátý, chyběla jim strategická rozvaha. Proč? Byli to mesianisté. Kromě toho, oni byli vnitřně přesvědčeni, že "socialistický tábor" svým reformním hnutím neohrožují, že jsou jejich reformy teprve to "pravé, komunistické". Komunismu mnozí z nich emocionálně věřili. Věřili, že zachraňují komunismus. Že "sovětským soudruhům ukáží, jak se buduje komunismus správně". Naivně se až do invaze reformátoři domnívali, že rodná strana a Sovětský svaz to všechno myslí dobře. Že se za Stalina komunismus jen trochu nepovedl, ale "my Češi jsme strašně chytří a my to těm ruským soudruhům ukážeme, jak umíme ten socialismus napravit a zlepšit" a oni nám budou vděčni.

Vůbec jim nedošlo, že se historická situace změnila a od svržení Chruščova v Sovětském svazu šlo Rusko opačným směrem než Československo: od nástupu Leonida Brežněva se režim v Rusku začal utužovat, kdežto v Československu ho komunističtí reformátoři stále více liberalizovali a mysleli si, že je za to "sovětští soudruzi" pochválí. To nemohlo než skončit krachem. Teprve Brežněv musel těmto bědujícím komunistickým nadšencům po srpnu 1968 zcela hrubě a otevřeně říct, že nejde o žádnou ideologii ani o nápravu "socialismu", "vy jste naši, vy nám patříte a naši zůstanete".

Zdeněk Mlynář svědčí ve své knize Mráz přichází z Kremlu, jak dlouho mu trvalo - i po invazi, i poté, kdy byl vyhozen z práce a vržen mezi disidenty, než se zbavil představy, že "rodná komunistická strana" je "dobrá, chápající matka".

2. Dále Jiří Jírovec píše:

Čulíkovo hodnocení politiků "po návratu z Moskvy zase všechno zkazili, selhali stejně, jako selhávali před tím, po dobu celého Pražského jara" zůstane povrchní do té doby než otevření archivů ukáže, jaké manévrovací možnosti v onom rozděleném světě měli.

Ať už měli představitelé komunistických špiček v Československu jakkoliv malé možnosti, prokázali všichni z nich (s výjimkou Františka Kriegla, který jediný! odmítl v Moskvě podepsat moskevské protokoly) po srpnu 1968 pozoruhodnou schopnost držet se funkcí za každou cenu, bez ohledu na morálku. ("Co budu dělat? Přece nepůjdu s platem pod deset tisíc?" stěžoval si Mlynářovi Čestmír Císař.) Bylo to jedno, všichni stejně nakonec museli jít od válu, jenže se mezitím zdiskreditovali. Dubček dokonce podepsal v srpnu 1969 příkaz československé armádě a policii, aby zasáhla proti občanům, demonstrujícím proti invazi v den jejího prvního výročí. Jedině premiér Oldřich Černík posléze uznal, že se ve snaze udržet se za každou cenu u moci choval nepřijatelně. Zdeňku Mlynářovi řekl: "Prosral jsem pozici i čest."

Jírovec má pravdu, že po původním zrušení cenzury v březnu 1968 se reformní komunistické vedení země octlo v podstatě v defenzívě. Ale bylo to proto, že politikové prostě neměli nosnou strategii. Jak píše Mlynář, pravidelná zasedání předsednictva ÚV KSČ byla nestrukturovaným blábolením účastníků. (Mlynář si myslí, že kdyby se bývalo schopnějším lidem - centristům - podařilo reformu zvládnout někdy tak v březnu - dubnu 1968, nebylo by sice euforie, ale k invazi by nedošlo a mohlo se s reformami pokračovat nenápadně a tiše.) Dubček však nechtěl reformy potlačit. Komunistické reformátory těšilo, že jsou najednou ve veřejnosti populární. "Nemůžu vystoupit proti radikálům, klesl bych na žebříčku popularity," řekl při nějaké přiležitosti Smrkovský. Dubček měl zcela spornou, nepromyšlenou představu, že je možno zavést demokracii, a to právě povede ke komunismu, protože lidi ve volné diskusi poznají, že komunismus je pro ně to nejlepší, co může existovat, a budou tedy svobodně hlasovat pro komunismus. Neměl odpověď na to, co se má stát, pokud by jaksi občanstvo pro komunismus ve svobodných volbách nehlasovalo. Dubček pořád argumentoval, že doba, kdy se lidem vnucoval komunismus mocensky, se už přežila, že teď je nutno dát lidem svobodu, aby se pro komunismus rozhodli dobrovolně...:)

Sporný výrok č. 3. Jírovec konstatuje:

Z dlouhodobého hlediska byla tedy okupace Československa [pro Západ]požehnáním, protože dala záminku k dalšímu zbrojení (které Moskvu ekonomicky oslabilo).

To také není tak úplně pravda. Západ projevil o okupaci z roku 1968 nezájem: za pár týdnů po invazi se už nevědělo, co se stalo. A za nebezpečné se to na Západě nepovažovalo: vždyť Rusové informovali několik dní před invazí prezidenta Johnsona, že do Československa vpadnou, a Američané jim to schválili. Velmi brzo po invazi, přesně v době, kdy v Československu probíhala nejtužší normalizace, zahájil Západ vůči Sovětskému svazu období bratření, tzv. détente, "sbližování", "snižování napětí". Zbrojit začal až Reagan, poté, co koncem sedmdesátých let přesvědčil Brzezinski prezidenta Cartera, aby CIA vyvolala sovětskou invazi do Afghánistánu (viz zde). Tady se dočtete, jak se britská vláda premiéra Harolda Wilsona rozhodla hned 22. srpna 1968, že si nechce rozhněvat Sovětský svaz.

4. "K odboji nikdo nevyzval," argumentuje dále Jírovec. Zase to není tak úplně pravda.

V ono odpoledne asi týden po 21. srpnu 1968, v den, kdy se vrátilo z Moskvy tam unesené vedení KSČ, bylo nejprve zveřejněno oficiální komuniké z "jednání" mezi KSČ a Brežněvovou klikou. To komuniké bylo psáno dřevěným komunistickým jazykem okupantů a znamenalo zrušení reforem. Po jeho odvysílání se ozvaly v Československém rozhlase velmi vzdorné hlasy. Po několik hodin - do Dubčekova projevu - národ - alespoň soudě podle toho, co se vysílalo v rádiu (televize nešla) kapitulaci komunistického vedení odmítal. Ozývaly se hlasy: kvůli tomuhle jsme se tady Rusům týden neprotivili. Vyzývalo se k odporu na obranu svobody tak, že "bez svobody živí neodejdeme". Pak ale přisedl k mikrofonu Dubček, zaslzel, a vůle národa ke vzdoru se rozložila: "Nikdy vás, soudruhu Dubčeku, nezklameme...! Uvědomujeme si, co jste musel prožít..."

5. Jírovec zpochybňuje i můj výrok, že "po srpnu následoval bezprecedenční útok na duši národa: dvacet let trvající úsilí okupantů a jejich domácích pomahačů proměnit Čechy a Slováky intelektuálně v otroky". Nemám k tomu co dodat. Já jsem sedmdesátá léta v Československu prožil. Důkazy duševní devastace českého národa v sedmdesátých a osmdesátých letech jsou vidět všude. V padesátých letech se vraždilo, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech se plánovitě ničila inteligence. Dopad tohoto systematického "útoku na duši národa" uvidí každý, kdo si otevře noviny, časopisy či literaturu ze šedesátých let a srovná je s dneškem. Došlo k výměně generací. V šedesátých letech přece jen byl v Československu ještě velmi silný vliv meziválečné Československé republiky a jejího školství. To už dneska nikdo nezná. Chybějí lidé s obrovským kulturním rozhledem, jako třeba Václav Černý. Možná trochu povrchním, ale nicméně symptomatickým rysem úrovně dnešní české vzdělanosti je to, že skoro nikdo nedokáže napsat e-mail, aniž by si nepletl tvrdé a měkké i/y v těch nejdrastičtějších případech ("mylí pane"). Že by to bylo jen sílícím vlivem audiovizuální kultury, na úkor gramotnosti? V šedesátých letech nebyly na jízdenkách z pražské veřejné dopravy gramatické chyby... (viz zde).

Tvrdím, že 21. srpen 1968 byl jedním z nejtragičtějších okamžiků moderní české historie. Z odstupu 34 let je to teď zjevné, i když v ten den - a v následující týden - se to tak nejevilo. Lidi byli plní podivné euforie: "To jsme vynikající, podívejte se, nad Rusy vítězíme silou mysli".

6. Jírovec nesouhlasí, že by to bylo v nějakých ohledech v ČR právě v důsledku traumatických sedmdesátých a osmdesátých let v současnosti horší než na Západě:

Co je v postkomunistickém Česku jiné než kdekoli jinde ve světě - boj o moc, korupce, stranická disciplina, manipulace s veřejným míněním?

K tomu se nedá taky nic dodat: připomíná mi to - frustrující a nesmyslnou - argumentaci levičáků na Západě v sedmdesátých či v osmdesátých letech, že totalitní útlak v komunistických zemích či v zemích třetího světa, to "je přece stejné jako tady", protože, "podívejte se, západní vlády také potlačují svobodu slova".:) Ono to nebylo stejné a ono to není stejné ani dnes.

Na Západě (v různých zemích je to jisté různé) samozřejmě taky existuje boj o moc, korupce, stranická disciplína a manipulace s veřejným míněním - ale, jak to mám vysvětlit - cestuji mezi Británií a Českou republikou mnohokrát do roka.

Západní systémy jsou podstatně stabilnější než systémy postkomunistické. Nemusejí se bát kritiky. Existuje v nich - většinou - efektivní státní správa, většinou máte, kam se odvolat, když se na korupci a podvádění přijde, tak se to trestá (britský konzervativní "lord" Geoffrey Archer skončil za křivou přísahu na čtyři roky ve vězení). Ty společnosti jsou pluralitní. Nebojí se (USA od loňského 11. září jsou výjimkou) "kontroverzních" či podvratných názorů a pouštějí se s nimi do diskuse.

Západ prostě dosud není totéž jako střední a středovýchodní Evropa. Jistě, není to jeho zásluha, stejně jako to není "vina" střední Evropy - ta měla za poslední dvě třetiny století velmi tragický osud. Ale neměli bychom relativisticky rozmělňovat fakta a předstírat si, že míra podvodnosti, korupce a manipulace a nestability je stejná v Kanadě, v Británii, v Německu, stejně jako třeba v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku či v České republice.

7. A závěrem Jiří Jírovec píše:

Rusové ovšem celou věc zbabrali, protože podcenili nutnost okamžitého vytvoření nové vlády.

Dovoluji si i v tomto absolutně nesouhlasit. Naopak, ruské řešení bylo geniální. (Vím, že Rusové několik měsíců po srpnu vyhrožovali, že jestliže neučiní československá vláda pořádek, provedou ještě jednu invazi.) Gradualistickým přístupem vypracovali systém samoobsluhy. Češi se v sedmdesátých a v osmdesátých letech ponižovali a utlačovali v zájmu ruské vládnoucí garnitury nesmírně efektivně sami.