Zdeněk Mlynář svědčí ve své knize "Mráz přichází z Kremlu", že veškeré jednání předsednictva KSČ během jara 1968 bylo jen nestrukturovaným, bezbřehým žvaněním.

Národ byl v srpnu 1968 připraven se ruské okupaci nepodat. Stačilo pár vzlyků Alexandra Dubčeka po návratu z Moskvy a všechno bylo ztraceno. Následovaly pak už jen měsíce ústupků, smrt Jana Palacha, hokejové demonstrace a vypálení Aeroflotu, pak prověrky a bezprecedentní útok na duši národa: drsné, dvacet let trvající úsilí okupantů a jejich domácích pomahačů proměnit Čechy a Slováky intelektuálně v otroky.

Pro lidi, kteří Pražské jaro zažili, byl osmašedesátý rok rokem zázraků. Euforie, kterou byla země zasažena - alespoň podle toho, jak to od března 1968 reflektovaly sdělovací prostředky - byla nesmírná. Lidi se houfovali na podporu demokratických reforem: posílali rezoluce. (Na tom je něco svou podstatou stalinského: v normálních demokraciích přece lidi neposílají "rezoluce ze závodů" na podporu demokracie, tak jak v padesátých letech se posílaly rezoluce, požadující smrt Milady Horákové - v demokracii se hlasuje ve všeobecných volbách...:))

Lidi byli i v počátečním srpnovém týdnu okupace jednotni - připadlo mi, že vzdálenou ozvěnou tehdejší atmosféry byla v těchto dnech v Čechách alespoň zpočátku - trochu - povodňová solidarita. Jednota národa ovšem nevydržela - lidi se brzo rozdělili na kolaboranty a na oběti: na ty, kteří se rozhodli provádět prověrky a na ty, kteří se před prověrkami nesklonili a byli existečně zlikvidováni.

21. srpen 1968 je jedním z nejtraumatičtějších mezníků moderní české historie. Určil na dlouhá léta v podstatě všechno. Je symbolem euforie, neobratnosti i propadu. Jak je možné, že národ - jistě zrazený neumětelskými komunistickými "politiky" se dokázal pro svobodu během několika měsíců roku 1968 tak nadchnout a ani ne o rok později už o ni nebyl ochoten bojovat?

Navzdory kráse adolescentního zážitku opojné svobody z roku 1968 bylo Pražské jaro vlastně selháním. Položme si tuto otázku: Byla by nynější situace České republiky lepší nebo horší, kdyby nebylo Pražského jara, a tedy ani invaze ze srpna roku 1968 - kdyby jen docházelo k pomalému, kádárovskému uvolňování jako v Maďarsku či v Polsku? Lidé by byli nesvobodni, neměli by opojný zážitek z pár měsíců svobody v roce 1968, ale ani by bývali nemuseli za to nést dvacetiletý trest, v jehož důsledku trpí česká postkomunistická společnost traumaty, z nichž se stále ještě nedostala.

Určitě nesou za debakl 21. srpna 1968 podstatnou vinu "mladí komunisté" z padesátých let. Ti se přidali po roce 1948 - někteří z idealismu, jiní z kariérismu" na "stranu socialismu". Zanedlouho jim došlo, že svou zemi zavlekli do područí imperialistické velmoci. Někteří z nich z toho měli trauma, a tak se - neobratně pokusili v šedesátých letech svou vinu odčinit. Důsledek byl, že způsobili sovětskou invazi a umístili svou zemi do područí ještě intenzivnějšího.

Sovětskému svazu, kde po pádu reformátora Chruščeva získal vliv vojensko-průmyslový komplex, jehož představitelem se stal Brežněv, od poloviny šedesátých let vadilo, že nemá v Československu rozmístěna svá vojska. Z hlediska ruských vojenských velitelů to byla vážná bezpečnostní slabina. Sovětská strana se obrátila na Antonína Novotného se žádostí o rozmístění sovětských vojsk na území Československa. Ten to odmítl. Pak nastalo Pražské jaro. Během něho se podle informovaných kruhů vyjadřovali sovětští vojenští stratégové: Klid, nemusíme dělat nic. Důsledkem Pražského jara bude, že docílíme toho, co potřebujeme. Budeme mít možnost ucpat bezpečnostní díru: rozmístíme i v Československu své jednotky.

A tak se také - v důsledku nadšených reforem z roku 1968 - rychle stalo.