Loni v říjnu se na mě obrátil tribunál v Haagu. Vyšetřovatelka z prokuratury chtěla, abych svědčila o vězení Dubrava v Istoku v Kosovu. Setkala jsem se s ní v Londýně ohledně dvou svých návštěv v tomto vězení během bombardování NATO v květnu 1999 a ohledně toho, co jsem tam viděla. Srbské úřady tvrdily, že tam bombardování usmrtilo desítky vězňů a vězeňských zaměstnanců. Avšak já jsem vůbec nebyla přesvědčena, že všechny oběti zahynuly v důsledku bombardování NATO.

Tento týden v pondělí jsem skutečně přicestovala do Haagu. Zavedli mě do kanceláře Geoffreye Niceho, hlavního právníka v týmu prokurátorů. Zeptala jsem se ho: "Jaká bude strategie obžalovaného při mém křížovém výslechu?"

"No, asi se ten starej bručoun vás bude na něco ptát," odpověděl, ne moc nápomocně.

Reportérka byla před vystoupením u soudu tak nervózní, že skoro nespala. Teprve kolem poledne ji přivedli k soudu.

Po její přísaze Nice citoval její písemné svědectví. Pak, po patnácti minutách bylo pokračování procesu odloženo na další den.

Jednou ze zvláštností tohoto procesu je, že má obžalovaný právo podrobit svědky obžaloby křížovému výslechu. Miloševičovou strategií je snažit se tyto svědky a jejich důkazy zdiskreditovat a často je vyslýchá velmi agresivně a velmi osobním způsobem.

Předtím, než jsem šla k soudu, jsem dostala několik rad. Jestliže nebudete znát odpověď na danou otázkou, anebo si nepamatujete, jak to bylo, řekněte to. Před každou odpovědí udělejte pauzu, aby soudce mohl Miloševiče zvládnout.

První minuty jejího vystoupení byly skutečně charakterizovány takovýmto přerušováním od soudce: "Pane Miloševiči, ty komentáře už stačily," řekl soudce May unaveným hlasem. "Buď dávejte pořádné otázky, anebo vám vezmeme úplně slovo."

Když se mě obžalovaný začal ptát, zpočátku to byly rétorické otázky: "Uvědomuju si, ptal se, že místní úřady v autonomní provincii Kosovo se skládaly ze zástupců všech etnických skupin a že Srbové tam byli v menšině?"

Soustředila jsem se pozorně na každé slovo této otázky a uvědomila jsem si, že Miloševič, který rád dělá západním soudcům přednášky o srbské historii, mi umožnil, abych ho v jedné ústavní drobnosti opravila.

"No, zaprvé, pane Miloševiči, nemyslím, že je korektní říci, že to byla v roce 1999 autonomní provincie Kosovo, protože o několik let před tím jste tento status této provincie sám zrušil."

Miloševič se usmíval. Bylo vidět, že se mu tato intelektuální konfrontace začíná líbit.

Pak začal Miloševič hovořit o tom, co jsem očekávala: zahájil polemiku proti západním sdělovacím prostředkům a začal rozbírat mou vlastní instituci, BBC.

Zaprvé jsem dostala úkol obhajovat svou vlastní objektivitu a nestrannost jako novinář. Začal tím, že mi nechal podat printout jedné mé rozhlasové reportáže z Kosova. Několik pasáží tam bylo označeno barevně. Hovořila jsem o tom, že paradoxně, zrovna v době bombardování, kdy jsou z Kosova vyháněny tisíce Albánců, lze v provincii občas nalézt i známky normálního života. Z toho je zjevné, že situace nebyla tak špatná, jak jste ji později líčila, namítl Miloševič. "Pane Miloševiči," odpověděla jsem s radostí, "chci vám poděkovat, že jste přečetl tento článek tady u soudu, protože je to absolutní důkaz mé objektivnosti a nestrannosti při informování o nesmírně složité situaci v Kosovu."

Miloševič to uznal: "Říkáte, že jste hrdá na své zpravodajství," řekl po pauze. "A pokud jde o tu reportáž, kterou jsme tu viděli, je to pravda, o tom není pochyb."

"Jsem ráda, že má BBC asi nejlepší pověst jako mezinárodní sdělovací prostředek, že je objektivní," řekla reportérka a pokračovala: " A ráda bych zdůraznila, že během bombardování NATO, pane Miloševiči, jak vy dobře víte, britská vláda zpravodajství BBC kritizovala."

Až ke konci křížového výslechu přišla řeč na mé důkazy z vězení Dubrava. Jak jsem očekávala, snažil se zdiskreditovat mé svědectví, pokoušel se zpochybnit můj úsudek, že některé osoby, které zemřely na jaře 1999 v tomto vězení, nezemřely následkem bombardování NATO.

Jak jsem k tomu dospěla?

"Když se na vás teď, pane Miloševiči, podívám, vidím, že máte obě ruce. Vidím rysy vaší tváře. Vidím, že máte neporušené tělo. Kdyby vás ale zasáhla bomba," - v této chvíli znervózněl - "myslím, že bych pohledem na vaši mrtvolu poznala, co bylo příčinou vaší smrti."

Někteří dlouhodobí pozorovatelé u soudu mi řekli, že se mnou Miloševič zacházel velmi jemně.

Někteří kolegové mě kritizovali za to, že jsem se rozhodla svědčit u tohoto tribunálu pro válečné zločiny, který je velmi nový. JIní lidé mi řekli, že jsem učinila správně.