Za prvé: politolog Pehe nepřípustně směšuje rovinu politickou s rovinou právní, ba co více, sféře politického rozhodování, která má evidentně subjektivní charakter, přisuzuje roli jakéhosi korektivu práva.

Jedním z úhelných kamenů právního státu je zásada, že platné právo, pokud je uznáno za nedostačující či dokonce špatné, může být změněno, nikoliv však obcházeno.

To platí i ve státech anglosaské právní kultury: žádný člověk nemůže být odsouzen na základě tvrzení, tušení či pravděpodobnosti, a již vůbec ne pod hlavičkou onoho morálního "common sense", nýbrž pouze na podkladě jasných důkazů.

Pokud budeme politické teze uplatňovat v rámci právního systému, aniž bychom se nejprve snažili dát tento právní systém standardními cestami do souladu s těmito cestami (tedy vlastně mocensky), bude mít naše společnost ve svém základu programovou chybu, která umožní zvůli v oblasti občansko- a trestně-právní a tím k rozvratu společnosti z hlediska politických, ekonomických a sociálních parametrů.

Měla-li by sféra politiky ve smyslu exekutivním, nikoliv konstitutivním, ovládnout sféru práva, znamenalo by to konec právního státu. Pokud by soudy soudily takovouto metodou, minimálně polovina politické reprezentace oněch zemí, o kterých se Jiří Pehe zmiňuje, by skončila za mřížemi.

(V prvé řadě i samotný prezident Bush a nemalá část jeho kabinetu, a sice z důvodů vyšetřování zpronevěry a manipulace bilancí, m.j. i ve spojitosti s koncernem Enron.)

Hospodářská "elita" by zřejmě přestala existovat úplně. Lidé, jejichž činnost je pochybná již z hlediska stávajícího právního systému, by prostě neobstály tváří v tvář morálním kritériím ani sebelépe myšleným politickým tezím svých odpůrců, ani osob nezaujatých.

Za druhé: takřka všechny existující právní normy, jak národní, tak i mezinárodní, jsou ignorovány, ba masivně porušovány, formálně i obsahově. USA - nemluvě o tom, že se samy staví mimo dosah takřka všech mezinárodních smluv, které by podle jejich mínění omezovaly národní suverenitu či americké hospodářství a které by mohly znamenat postih amerických občanů mezinárodními soudy - stylizují samy sebe do role žalobce, soudce a exekutora v jednom.

Negují tím základní princip demokratického právního systému: dělbu moci. Zároveň se prohřešují proti procedurálním pravidlům tzv. právní cesty tím, že vznášejí obvinění, provedou exekuci a potom někdy možná předloží i důkazy-nedůkazy.

Připomeňme v této souvislosti neuvěřitelný debakl britské zpravodajské služby, která nedávno místo oznámených "senzačních a nezvratných důkazů" předložila veřejnosti slátaninu, dílem tvořenou dvanáct let starými vědeckými pracemi (samozřejmě bez jakýchkoliv následných právních či politických důsledků pro vedení tajné služby a vládu Tonyho Blaira). V praxi to potom vypadá tak, že když už se nastolí mocenským nátlakem či válkou nová realita, nehrají později předložená či spíše nepředložená fakta žádný praktický význam a společnost nemůže korigovat svá pochybení ani metody, které k nim vedly.

O substancielním porušování národního i mezinárodního práva je možné se na tomto místě pouze stručně zmínit. Fundovaných analýz odborníků, i těch anglosaských, je dostatek, musí být ovšem zájem vzít je vůbec na vědomí (jen námatkou: články charty OSN o útočné/preventivní válce; nepřípustnost ekonomicky či odplatou motivované války; ženevská konvence o ochraně civilního obyvatelstva a pod., paleta by byla široká).

Připomeňme si pouze používání zakázané uranové munice americkou armádou, aniž by se Spojené státy z tohoto "přestupku", který má ještě do dnešní doby v Iráku a Jugoslávii na svědomí milióny mrtvých, smrtelně nemocných, znetvořených či vůbec nenarozených lidí, musely zodpovídat. Fakticky se OSN stává hříčkou v ruce jedné supervelmoci, která má vedle politické vůle i dostatečnou možnost hospodářského nátlaku a vojenskou potenci k tomu, aby buď mohla vytvořit potřebnou formálně legitimní konstelaci a nebo, v případě, že by se to přece jen nepovedlo, jednoduše a beztrestně tuto instituci ignorovat.

V důsledku takovéto filozofie práva se samozřejmě lehce stane absence důkazu důkazem přímo rozhodujícím; právě to, že nic v ruce nemám dokazeje, že "něco" musí existovat. Opakuji, že nelze ani domyslet, co by to znamenalo pro civilní soudy, a to nejen v anglosaských zemích. Naštěstí v těchto zemích taková degradace práva zatím nehrozí, a pokud nebudeme brát vážně falešné proroky a pobloudilé politology, pak ani u nás.

Přední britský právník Anthony Scrivener současnou realitu krátce po zahájení útoku na Afghánistán shrnul těmito slovy: "Myšlenka, že k odsouzení drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů než k zahájení války, je na pováženou." Tento anglosaský učenec zřejmě použil zdravého rozumu.