Smutný osud dvojice by mohl být dostatečnou pobídkou k opatrnosti při vyhodnocování "výhodných" nabídek na snadné zbohatnutí, které přicházejí z některých afrických zemí. Ještě účinnější by reportáž byla, kdyby v ní zazněly aspoň přibližné údaje o výši finančních škod, které v ČR tímto způsobem vznikají. Znám příběh muže, jenž v souvislosti přímo s událostmi, popsanými v reportáži, přišel o luxusní vilu s rozsáhlým pozemkem. Netroufám si odhadnout, kolik pozbyli ostatní účastníci oněch "spanilých jízd." Protože touto stránkou skutečnosti se reportáž příliš nezabývala, mám obavy, že části diváků mohla uniknout míra rizika, spojeného s účastí na takových obchodech, a mohl v nich pak vzniknout dojem, že na těch řečech o tajemných afrických pokladech přece jen něco je.

Došlo zde totiž k nešťastnému spojení dvou sdělení, která by společně mohla svést k takovému názoru. Je to především zpráva o obrovském majetku bývalého nigerijského diktátora, generála Sanyi Abachi, a o čtyřiceti pěti kufrech, s nimiž po jeho smrti emigrovala jeho žena Miriam. Kufry měly být plné dolarové hotovosti. Zdá se to podporovat domněnku, že rodina Abacha měla potíže s převedením těchto peněz na bankovní účty a také se zatajením svého vztahu k nim.

K zvládnutí problému jí měli tedy posloužit oni pověstní nebezpeční příslušníci nigerijského zločineckého kartelu a jejich bílí pomocníci, z nichž jednoho nám zřejmě Nova ukázala. Druhým sdělením je pevná víra protagonisty příběhu, že do České republiky skutečně přicházejí tímto způsobem obrovské finanční prostředky. Jeho víra je neotřesitelná, i když ji nedokázal věcně obhájit před reportérem, jenž mu zdvořile připomněl, že sice pro tyto poklady jel do Londýna čtrnáctkrát, ale nikdy nic nepřivezl, takže se nabízí otázka, kde tedy ty poklady jsou.

Pověsti o desítkách milionů, stamilionech a nověji miliardách dolarů, které unikají z Afriky, mají reálný základ. Většina diktátorů pamatuje na horší časy, okrádá spravovaný stát a ukládá si peníze na bezpečných účtech po celém světě. Případ rodiny Abacha zveřejnila Transparency International jako jeden z největších korupčních případů, odhalených v loňském roce.

Věc měla nakonec poněkud neobvyklé vyústění. Nigerijská vláda nechala uvalit vazbu na nejstaršího generálova syna. Po třech letech rodina kapitulovala a vydala výměnou za jeho svobodu generálovu kořist ve výši přibližně dvou miliard dolarů. Nešlo ale o žádné kufry bankovek, nýbrž o peníze na bankovních účtech. Není veřejně nic známo o tom, jakým způsobem se tyto obrovské částky dostaly z Nigerie a jak je možné, že skončily na účtech v zemích, v nichž je uložení hotovosti nejasného původu na bankovní účet obtížné.

Určitě je tam ale nedopravily stovky pomocníků, podobných našemu známému z reportáže, náhodně nasbíraných pomocí dopisového, faxového a dnes dokonce e-mailového "marketingu", nikým neprověřených, u nichž by bylo třeba počítat s možností, že se nespokojí s tučnou provizí, ale zmizí rovnou s celým kufrem. Zájemce o "snadný přívydělek" při legalizaci afrického "pokladu" musí vždy zaplatit značnou sumu za administrativní odbavení zásilky peněz. Z nejrůznějších důvodů zásadně nelze zaplatit poplatky až "z pokladu". Jde-li o hotovostní zásilku, obvykle se nepřipouští kontrola obsahu před zaplacením poplatků. Zákazník většinou platí v situaci, kdy vůbec nemá možnost se přesvědčit o prosté fyzické existenci zásilky. Při tom je inkaso poplatků hlavní starostí organizátorů obchodu.

Mystická víra v nesmírné, snadno dostupné africké poklady, plynoucí do Evropy, stále vyzařující z hrdiny reportáže po všech jeho zkušenostech, skutečně nemá racionální podklad. Při vyhodnocování takové nabídky je nutná maximální opatrnost. Sváděný by si neměl dovolit zaplatit poplatky předem, nejde-li o částku, kterou při svých příjmech může lehce postrádat. Pravděpodobnost, že ztratí, je mnohonásobně vyšší než pravděpodobnost zisku.

Zatím nezbývá než doufat, že spojení informace o bájném pokladu generála Abachi s pevnou vírou hrdiny reportáže nebude mít povzbuzující vliv na ty, kteří právě zvažují rizika a rozhodují se, zda mají zaplatit "pár všivých tisíc dolarů" za přístup k bohatství.

V reportáži zazněla také kritika Policie České republiky. Mám obavy, že v takových případech, jako je tento, jsou možnosti policie značně omezené. Zatímco pachatelé "zločinu 4-1-9" mají vybudované organizační struktury, působící na čtyřech kontinentech, domlouvají se mezi sebou universální angličtinou bez ohledu na zemi původu, používají nejmodernějších komunikačních prostředků nevyjímaje nákladné satelitní telefony, zneužívají ke své činnosti internet a zřejmě si skutečně občas nechají sloužit od diplomatů, bankovních a státních úředníků řady afrických zemí, policisté jsou uzavřeni v hranicích států, anglicky se domluví jen mizivé procento z nich a o komunikačním vybavení, srovnatelném s prostředky zločinců, si mohou nechat jen zdát.

Vzájemnou spolupráci mezi policisty různých zemí brzdí složitost administrativního postupu vyžádání mezinárodní spolupráce, zatímco mezinárodní součinnosti zločinců nestojí v cestě téměř nic. Policie ostatně může zasáhnout jen v případě, že k zločinu došlo na území republiky, zatímco podvodníci si téměř vždy své oběti zvou do zahraničí.

Lze-li něco PČR vytknout, pak je to slabá prevence. V řadě zemí jsou občané soustavně seznamováni s metodami pachatelů "zločinu 4-1-9", a to i tam, kde mají zřízeny specielní policejní útvary, které se věnují jen potírání západoafrického organizovaného zločinu. Poučení občané se totiž snáze vyhnou nebezpečí. Přitom provoz specializované internetové stránky, věnované této problematice, stojí ve srovnání se způsobenými škodami pouhý pakatel.

Poznámka JČ: Nigerijské podvody jsou na Západě známé už celou řadu let. Někdy v polovině devadesátých let se o nich podrobněji informovalo v britském tisku. Formule je vždycky stejná a tak primitivní, že je s podivem, že se lidé nechají podvést, ale je tomu tak. Obrátí se na vás nigerijský "dědic", s tím, že zdědil obrovskou částku mnoha milionů dolarů a z daňových důvodů ji potřebuje prohnat zahraničním kontem. Za tuto službu vám nabídne, řekněme deset procent z celé "zděněné" astronomické částky. Jediné, co požaduje, je přístup k vašemu bankovnímu kontu a dispoziční právo k němu. Přirozeně, jakmile mu to poskytnete, vybere si z vašeho konta veškeré finanční prostředky, které tam máte, a zmizí.

Je to tak drzá forma podvodu, že je s podivem, že na ni někdo vůbec naletí. Ale děje se to, a to i v západních zemích. V Británii většinou v létě, v době dovolených, kdy mají přístup ke kontům podnikatelských společností méně zkušení zaměstnanci. Firmám bývá tak trapně, že se nechaly tak jednoduchým trikem napálit, že mnohdy v zájmu své pověsti okradení ani neoznamují na policii...:)