Např. v Británii vyvolal tento film obrovský zájem informované veřejnosti hlavně proto, že Michael Moore je už celou řadu let z televizních pořadů dobře znám jako ironický, sarkastický komentátor a vykladač současné Ameriky. Zároveň je nesporné, že ostře kritický přístup tohoto dokumentárního filmu loni na podzim silně rezonoval s rostoucím evropským antiamerikanismem, spojeným s kontroverzní "kovbojskou" politikou amerického prezidenta George Bushe vůči Iráku. Je to trochu neférové, protože je zjevné, že Bowling for Columbine je především film určený pro domácí, americké publikum a jeho účelem je vyvolat o systematickém sebemasakrování amerického obyvatelstva střelnými zbraněmi právě ve Spojených státech veřejnou diskusi.

Film možná vyvolá v rozšafné České republice odpor, v důsledku toho, že jeho autor a režisér v něm zaujal ve veřejném zájmu ostře protiestablishmentový postoj, a jak se dočteme například na amerických stránkách Moorových odpůrců, viz ZDE "pomlouvá jím Ameriku". Naproti tomu (jak se také dočteme na výše uvedených stránkách), tento dokumentární, vlastně televizní film byl nominován v Americe na Oskara a ve Francii dostal v Cannes zvláštní cenu a byl prý zařazen jako povinná součást do francouzských školských osnov. Moorův film Bowling for Columbine je také prvním dokumentárním filmem, který byl za posledních padesát let na canneském filmovém festivalu zařazen do oficiální soutěže.

Už jsem se v Britských listech několikrát zmiňoval o tom, jak se účastníci nedávné mediální konference ve Florencii, kde se jednalo o sdělovacích prostředcích v kandidátských zemích EU, shodli na tom, jak všeobecně špatná je novinářská práce v postkomunistických zemích. Píše o tom například Miklós Sükösd v úvodu ke knize Reinventing Media: Media Policy Reform in East Central Europe, která v těchto týdnech vychází v Budapešti v nakladatelství Central European University Press. K této úvodní kapitole se ještě vrátím podrobnějším shrnutím, zatím však jen krátká citace, která se zdá být velmi relevantní. V odstavci, nazvaném "Chabá profesionální práce novinářů" Sükösd mj. konstatuje:

"První vlna zákonů o vysílání se pokusila vytvořit [v postkomunistických zemích] normy profesionální novinářské práce jako nestrannost, vyváženost a objektivitu. Avšak široce přijímané normy novinářské profese dosud nevykrystalizovaly a profesionální výkony novinářů, pracujících v oblasti zpravodajství a publicistiky jsou v nejlepším případě sporné. V regionu neexistuje konsensus o tom, co by mělo tvořit profesionální novinářský étos. Zatímco někteří novináři jsou přesvědčeni, že je jejich úkolem kritizovat vládu, která je u moci, jiní si myslí, že musejí být vůči demokraticky zvolené vládě loajální. Novinářská komunita je rozdělena podle stranickopolitické příslušnosti a jejich politická totožnost převažuje nad jejich profesionální totožností.

Nerozvinutá zůstává i seberegulace novinářů. Instituce tiskových rad a tiskových ombudsmanů ve střední a východní Evropě chybějí. Veřejnost je málokdy zastoupena v mediálních institucích či občanských organizacích. Měkká korupce a skryté PR, zejména mezi ekonomickými novináři, jsou dost běžné. Mnoho novinářů vlastní malé (nebo velké) soukromé podniky (například poskytující poradenství v oblasti PR), jaké by byly neslučitelné s novinářskou integritou. "

V takovéto atmosféře tedy, zdá se, není příliš překvapivé, že Moorův drsný, ironický a sarkastický nezávislý přístup bude i českými žurnalisty zřejmě přijímán s určitými rozpaky. Odhalí totiž, že existuje takový druh novinářské práce, jaký oni nedělají.

Jak na to poukázal na florentské konferenci například Karol Jakubowicz, ve středovýchodní Evropě v podstatě neexistuje tradice nezávislého investigativního žurnalismu. Novinář, který praktikuje tzv. "doorstepping", odhalí určitý zlořád a pronásleduje pak jeho pachatele, třeba vysokého politika či podnikatele systematicky, úporně a neúnavně po celou řadu dní s televizní kamerou, je, zdá se, v českém prostředí víceméně neznámá. Lidi se diví, když to někdo dělá -- na Západě tímto přístupem někteří novináři prosluli.

Zajímavé v tomto smyslu je, že Tomáš Baldýnský napsal minulý čtvrtek v týdeníku Reflex v recenzi, v níž film Bowling for Columbine v podstatě chválí; konstatuje, že je tento slavný, americký investigativní novinář je možná "v podstatě šílený". Identifikuji v tom rozpaky nad tím, že by se novinář měl mít možnost postavit na roveň mocného podnikatele či politika a prostřednictvím své novinářské moci, pokud je to oprávněné, ho i zničit.

Jenže takhle mnozí novináři v demokratickém světě skutečně fungují. Přinášíme o tom v Britských listech průběžně množství důkazů. Práce, kterou dělá Michael Moore, je sice do určité míry idiosynkratická, zabarvená některými jeho osobními vlastnostmi, ale je to práce, která je alespoň v anglosaské žurnalistice považována za normální a uznávanou. Píše-li tedy v Reflexu Baldýnský, že se dokument pro něj stal dokonalým nástrojem pomsty" -- je to formulace myslím poněkud bulvární a zavádějící. Moore vystupuje ve veřejném zájmu, osobní pomsta v jeho filmech nehraje příliš velkou roli a nelze, myslím, jeho světoznámé televizní filmy redukovat na jakousi osobní vendettu.

Podobně, když v Reflexu Baldýnský o Moorově zázemí píše:

V roce 1989 se amatérský filmař Michael Moore, žijící ve městě Flint v Michiganu, rozhodl pomstít General Motors za rozhodnutí zavřít místní továrnu a propustit 30 000 zaměstnanců. Během tří let natočil a sestříhal amatérský dokument Roger a já o tom, jak rozhodnutí několika manažerů firmy (a hlavně jejího generálního ředitele Rogera Smithe) zničilo jeho rodné město. Mooreův [sic, to je nový zvyk v české gramatice, správně se podle České mluvnice Havránka-Jedličky nehlasné "e" v cizích jménech při českém skloňování odsouvá, tedy "Moorův"] zuřivý a ironický humor, se kterým glosuje trapné pokusy politiků dodat nezaměstnaným optimismu a s nímž zachycuje exodus svých přátel za prací do jiných měst a států, je nesmírně působivý. Moorova osobní pomsta Rogeru Smithovi také. Jeho původní záměr "pozvat šéfa GM na pivo a probrat s ním pár věcí" přerůstá v otevřené pronásledování, vyslýchání jeho okolí a závěrečnou totální diskreditaci ve scéně brilantně sestříhané ze Smithova rozmarného předčítání Dickensovy Vánoční koledy na besídce pro zaměstnance a syrového záznamu policejního vystěhování rodiny v předvečer Štědrého dne tehdy dal svou první ránu pod pás a od té doby v tom úspěšně pokračoval ,

nechápu, proč je zcela oprávněná diskreditace pokrytectví krutého šéfa považována za "ránu pod pás". Znovu, zdá se mi, že se Balvínský podvědomě prostě hrozí toho, že novinář, pokud zastává veřejný zájem, může mít obrovskou, explozivní moc, a že právě takováto tvrdá, odvážná práce je, základním charakteristickým rysem skutečného novináře -- vystupovat ve veřejném zájmu a odhalovat zlořády a pokrytectví.

Není tedy pravda, jak od pádu komunismu v ČR opakují mnozí, že "slovo v demokracii ztratilo svou váhu". I z Moorových televizních filmů je zjevné, že pokud se něco řekne dobře, pokud mám něco nového co říci, pokud vystupuju ve veřejném zájmu, pokud zformuluji to, co lidi trápí, slovo si zachovává svou obrovskou sílu, stejnou, jakou mělo ve střední Evropě za komunistické totality.

Je potěšitelné, že Spojené státy zůstávají natolik otevřenou společností, že z amatérského filmaře Michaela Moora se stala světoznámá a bohatá televizní osobnost. Je škoda, že Moorovu televizní práci v České republice dosud znalo jen tak málo lidí.

Mrzí mě, že v tomto smyslu Česká republika, jak se zdá, teprve objevuje tento novinářský svět. Ale je dobře, že ho objevuje aspoň teď. Otázkou je, kolik lidí se na Bowling for Columbine půjde v ČR podívat, vždyť Michaela Moora tady nikdo nezná. Přitom se televizní filmy Michaela Moora například ve Velké Británii hrají na tamějších televizních okruzích už celou řadu let: známý byl například Moorův nesmírně zábavný seriál Michael Moore's America, v jednom z jehož pokračování například -- jak o tom píše i Baldýnský v Reflexu -- Moore nabídl generálnímu řediteli firmy Niké letenku do Indonésie, aby se tam přesvědčil, jak malé děti pracují v jeho tamějších továrnách. Samozřejmě, britská televize a britský rozhlas mají samy už dlouhodobou, klasickou tradici, v jejímž rámci se specializují na nejrůznější výstřední rysy Spojených států a -- možná až trochu neférově -- kreslí Američany často jako blázny, exoty a šílence.

Ovšem je pravda, že někteří Američané si to mnohdy způsobují sami: někteří moderátoři zábavných britských televizních pořadů během vysílání telefonují různým výstředním postavám ve Spojených státech, třeba představitelům různých exotičtějších náboženských kultů, či zastáncům práva vlastnit zbraň, anebo lidem, kteří jsou přesvědčeni, že se do nich převtělil Elvis Presley, a zcela suše a vážně tyto lidi v televizi interviewují -- vzniká z toho silně montypythonovský humor. Práce Michaela Moora zcela zapadá do tohoto druhu britské televizní a rozhlasové tradice, stejně jako krutá legrace, kterou si britské sdělovací prostředky zcela právem dělají z primitivnějších představitelů americké vlády, jako je George W. Bush či Donald Rumsfeld.

Bowling for Columbine je ovšem docela drsný dokumentární film, jemuž se na dvouhodinovém prostoru podaří téměř úplně zdiskreditovat americkou praxi vlastnění střelných zbraní a usmrcování spoluobčanů na základě všudypřítomného strachu. Charakteristicky subjektivní, ironický, suchý přístup Michaela Moora (nechává například ve filmu volně hovořit cvoky, vzrušující se střelnými zbraněmi, a ti se svými výroky diskreditují sami) se odlišuje od toho, jak by takový film zřejmě natočila britská veřejnoprávní BBC. Asi právě tím subjektivně charakteristickým, suše ironickým Moorovým přístupem, který z něho však právě dělá televizní osobnost. I když nevím -- i britská televize (nejen BBC) často užívá charismatických reportérů, kteří naplňují investigaci určitého tématu vlastním, osobním přístupem. Moore silně využívá všeobecného civilizačního kontextu -- nechává své protagonisty mluvit a diváka, aby si sám udělal vlastní závěr.

Na Moorově dokumentu je cenné nejen to, že je film nesmírně "akční" -- za celé dvě hodiny v něm nenajdete jedinou hluchou minutu. Dokazuje to, že lze natočit k danému problému "dlouhý" dokumentární film, aniž by to bylo zmatené či nudné. Moore zkoumá nastolený problém z mnoha úhlů pohledu, hledá různá řešení, nad problémem se zamýšlí, uvažuje nad tím, co ho způsobuje, a jednotlivé možné příčiny vyšetřuje -- žádné konečné, jednotné řešení nemá. Problém nastolí, uvažuje nad tím a osvětlí nejrůznější otázky, spojené s ním. Tím jeho práce končí.

Dílo vede k tomu, že divák nad problémem i po odchodu z kina či od televizního přijímače bude dále sám přemýšlet. Vůbec mi nevadí, že některá tvrzení jsou ve filmu až záměrně drze provokativní, často s vynikajícím využitím ironie a satiry. Například na jednom místě obsahuje Moorův dokument vynikající ironickou animovanou "Historii Spojených států ve zkratce" -- o tom, jak Otcové poutníci uprchli před útlakem z Evropy, pak ale v Americe vyvraždili Indiány a posléze neměli co dělat, tak se začali upalovat sami mezi sebou, začali mezi sebou nacházet čarodějnice. Pak se jim nechtělo moc pracovat, tak si dovezli z Afriky otroky, a vznikl etnický problém, atd.

Puntičkář může namítat, že bylo neférové, když se v jedné pasáži filmu na obrazovce objevují počty osob, každoročně usmrcených střelnou zbraní v různých zemích světa a v Americe. V Německu je to asi 300, v Británii 68 a ve Spojených státech více než 11 000. Puntičkář řekne, že Německo či Británie jsou přece daleko menší země než Spojené státy -- množství vražd střelnou zbraní je však v Americe tak obrovské, že už je jedno, jestli autor ve filmu uvedl či neuvedl, že Británie či Německo jsou nepoměrně menší.

Podobně bude obdivovatel Ameriky namítat, že Moorův výčet případů, kdy Spojené státy zasáhly za posledních sto let vojensky v zahraničí a vedlo to k usmrcování civilistů ve velkých počtech, je zkreslený a televizní prezentace počtu mrtvých ráz na ráz ve výčtu jednotlivých vojenských akcí zjednodušuje, protože nevysvětluje často složité podmínky, které Američany vedly k zahraniční intervenci. Potíž však je, že ať tomu bylo jakkoliv, konečným výsledkem těchto amerických zahraničních vojenských akcí skutečně vždy bylo usmrcení velkého počtu civilistů.

Novinář má právo dělat výběr a zmiňovat se jen o těch faktech, které jsou pro jeho zkoumání relevantní. Argumentuje-li Moore, že se mu zdá kultura násilí v Americe nepřípustně intenzivní, a že se to mnohdy promítá i do americké zahraniční politiky, působí to relativně přesvědčivě, i přes Moorovu ironii (na začátku filmu říká něco v tomto smyslu: "Byl to běžný, obyčejný den. Náš prezident zase bombardoval nějakou zemi, jejíž jméno nedokážeme vyslovit.")

Proč dochází v Americe k tak vysokému počtu vražd střelnou zbraní? Michael Moore neví. Nastoluje nejrůznější možnosti, zejména se přiklání k tomu, že komerční a bulvární americké sdělovací prostředky vytvářejí v zemi atmosféru strachu, takže pak průměrný americký občan sahá po revolveru a střílí dřív, než se na něco zeptá. Velmi zajímavé bylo v této souvislosti Moorovo srovnávání zvyklostí v Americe s Kanadou -- v Torontu zjistil, že lidé vůbec nezamykají dveře u svých domovů. Jeden Kanaďan mu vysvětlil, že by se Kanaďané, kdyby zamykali, cítili ve svém domě jako v pasti.

Sžíravá a přesvědčivá je Moorova kritika práce amerických televizních reportérů, kteří se přehnaným způsobem soustřeďují na pachatele drobných násilností a trestných činů, zejména pokud jsou to černoši či Hispánci, a vytvářejí virtuální realitu všeobecného strachu, což podporují i politikové, poslední dobou hlavně prezident Bush, přestože odborníci poukazují na to, že se kriminalita v USA snižuje. Pro politiky je ovšem daleko lehčí, než aby řešili skutečné problémy své země, mobilizovat národ strachem ze zločinnosti a z terorismu.

Pokud by tato teze byla pravdivá, že totiž se většinou nepříliš vzdělaná americká veřejnost nechá manipulovat bulvárními televizními stanicemi, vysvětlovalo by to i účinnost nynější americké televizní proválečné propagandy u amerických voličů.

Moore navrhuje, aby televizní reportéři stejným způsobem pronásledovali s kamerou i podnikatelské podvodníky -- v komické sekvenci Moore sám ukazuje, jak by se to dalo dělat. Ovšem jeden dramaturg televizních zpráv mu v rozhovoru vysvětlil, že zabývat se příčinami kriminality či dělat reportáže o podnikatelích podvodnících by bylo pro televizní stanice nemožné -- lidi by to "nezajímalo". Daleko lehčí a divácky vděčnější je natočit -- bez pokusu o analýzu -- že někdo proti někomu spáchal násilný čin. If it bleeds, it leads - teče-li krev, je to hlavní zpráva.

Technika "doorstepping" je v Moorově filmu nesmírně účinná, když vezme reportér dva mladé chlapce, oba vážně zraněné při masakru v columbineské škole (jeden z nich doživotně na kolečkovém křesle) a pokusí se přesvědčit supermarket Kmart, aby přestal prodávat munici. Po několikadenním úsilí se mu s televizními kamerami podaří vedení společnosti ztrapnit natolik, že prodej munice tento supermarketingový řetězec skutečně zakáže. To je vynikající práce ve veřejném zájmu a člověk nemůže než před Michaelem Moorem smeknout.

Film Bowling for Columbine byl cenný jednak proto, že ukazuje, že je možné analyzovat závažný a složitý problém z mnoha úhlů pohledu, je tématu možno věnovat dvě hodiny (nikoliv tedy pouhé tři minuty, jako ve zpravodajství České televize) a film je zajímavý a napínavý. Zcela zjevně byla jeho podstatou rozsáhlá výzkumná práce. Film diváka vede k samostatnému zamyšlení, a to i přes to -- nebo právě proto -- že obsahuje některé Moorovy provokativní eskapády. Právě proto jsou Moorovy televizní reportáže tak působivé, protože v nich plnou měrou užívá svůj nekompromisní smysl pro ironii a sarkasmus.

Film Bowling for Columbine byl dobrý, protože byl zvídavý. Povšiml si problému a snažil se přinést k věci něco nového -- nedělal si nárok na to, že problému rozumí, sdělil diváku prostě to, že tento problém existuje, že je závažný a že by bylo záhodno, aby se lidé pokusili ho řešit.

V pátek 7. března jsem v multiplexu u Anděla shodou okolností shlédl také novou českou pohádku Čert ví proč režiséra Romana Vávry. Vím, že je to úplně jiný žánr, ale přece: Bowling for Columbine je vším, čím Čert ví proč není.

Co tím myslím? Film Michaela Moora je výbojný - pokouší se přinést novou informaci, nově ohledává svět, napadá status quo, odhaluje - novým protože syntetickým způsobem - důležité rysy absurdity lidského chování. Vávrova pohádka je v tomto smyslu nevýbojná. Je to potvrzení už existujícího a zavedeného pohledu na svět. Je to souhlas se stagnujícím neměnným světem. Pohádky se takto - pěkně, ale pořád stejně - natáčejí v Čechách už od sedmdesátých, ne-li padesátých let. Je to dílo, odvedené kompetentně a profesionálně. Pobaví, dětem se bude líbit. Truhlářské dílny České televize odvedly výbornou práci při konstruování pohádkového pekla. Csongor Casai, známý jako pronásledovaný žid David z Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat, hraje vynikajícím způsobem pohádkového Lucifera. Velmi dobře představuje bylinářku Apolenu velká česká herečka Iva Janžurová.

Z kategorie konvenčních děl se film Čert ví proč vyčleňuje však především skutečně vynikajícím, i když bohužel jen epizodickým, hereckým výkonem jednoho z čertů, Pavla Lišky (známe ho jako "Idiota" z filmu Saši Gedeona "Návrat idiota" a jako obdivovatele Michaela Jacksona ze Slámových Divokých včel). Někdo by měl pro Lišku napsat scénář na celovečerní komedii, aby dostal tento zjevně výjimečný herec šanci projevit svůj komický talent na velkém prostoru.

Čert ví proč pak obsahuje celou řadu takových těch polostudentských vtípků v dialogu, kterým se divák rád zasměje, ale jinak kompetentně odvedená, nepodbízivá, avšak nevzrušující práce spěje k víceméně uspokojivému konci. Jenže si myslím, jak kdysi v prehistorické minulosti dokázal třeba film Šíleně smutná princezna, že by i filmová pohádka mohla dokázat trochu víc. Čekám v každé ústřici perlu.