Běžný občan u nás má představu o křesťanských církvích jen mlhavou. V převaze zná katolickou církev a pak protestanty, mezi které oprávněně či neoprávněně řadí ostatní církve, aniž zná podstatu těchto náboženství. Co je rozděluje, není schopen v žádném případě vyjmenovat.

A já jako hledající stále nejsem u cíle. Zvolím-li katolický směr, opět mám na výběr: církev římskokatolickou, starokatolickou, řeckokatolickou, pravoslaví. Zde se mohu opřít o názor F.X.Šaldy: "Hned na úsvitě dějin vklínili jsme se do kultury západní tím, že jsme přijali latinský ritus a ne byzantinsko-slovanský. To nebyl výsledek jen našeho zeměpisného položení, to bylo rozhodnutí uvědomělé, získané dlouhým a vášnivým bojem mezi stoupenci obojího ritu. Naši předkové řekli jím, že v jejich myšlenkové i životní praxi jsou jim bližší metody západní, metody práce rozumové soustavně logicistické, než východní. Tím se řeklo, že podkladem naší kultury je "římská civilitas" a "křesťanská caritas", že stojíme na půdě římského práva a římské spravedlnosti, doplněné křesťanským milosrdenstvím a křesťanskou láskou k bližnímu -- ne na půdě germánské, na níž rozhoduje ne neosobní princip, nýbrž osobní vůle knížete nebo vůdce. Tím jsme také mlčky zamítli východní schizma, stali jsme se křesťanskými univerzalisty. Naše češství vyvíjelo se pak nutně již v tomto rámci a směrem těchto ideí: dostředivě, ne odstředivě. Hledělo si vědomě a účelně toho, aby jeho hodnoty mohly být sváděny vždycky a všude na univerzální hodnoty obecně křesťanské a civilizační".

Zaměřím-li se ale druhým směrem, pak protestantský proud nezůstává co do počtu možností při výběru pozadu, právě naopak. V poměru k počtu římských katolíků je v ČR počet protestantů sice malý (odhadem 440 000), ale soudím, že o to jsou pevnější ve své víře. Větší počty věřících nad 100 000 členů příslušejí ke dvěma protestantským církvím (celkem asi 380 000 věřících), ostatní mají členskou základnu sečteno do celkového počtu asi 50 000 až 100 000 věřících. Je na místě otázka, jaký mají minicírkve s počtem členů řádově ve stovkách či tisících v rámci celé společnosti význam? Potvrzují pluralitní demokracii i v rámci náboženské víry?

Počet katolíků v ČR byl asi 39 %, počítáme-li všechny občany, kteří se ke katolictví přihlásili při sčítání lidu v r.1991. Avšak uvažujeme-li pouze praktikující katolíky, činí jejich podíl přibližně jen 5 %. Mezi nimi silně převažují ženy. Zúčastňují se bohoslužeb v asi 6x větším počtu než muži. Údaje, získané při sčítání lidu v r. 2001 ukazují, že se opět nejvíce lidí hlásilo ke katolictví, ale nastal celkový pokles věřících: římskokatolická církev 2 709 000 (za deset let více než o milion věřících méně), českobratrská církev evangelická 137 000, církev československá husitská 96 000.

Jaká je u nás celková situace? ČR je běžně nazývána nejateističtější zemí Evropy. K ateismu se v r. 1991 přihlásilo 40 % obyvatel. Podle ankety z r. 2000 se u nás již 72 % obyvatel nehlásilo k žádnému vyznání. Nedávno byl publikován poznatek, že náboženské cítění je v obecné rovině v nepřímé úměrnosti ke vzdělání lidí, tudíž, že se vzdělaností, která u nás stoupá, klesá religiozita. Dále je nutno vzíti v úvahu, že v našich krajích ateizace společnosti po roce 1948 vedla k úpadku religiozity. U lidí, kteří dospívali ve 40. letech, je podíl věřících zhruba poloviční, příslušníci generace narozené v 70. letech se k víře hlásí jen z 28 %. Zde je nutné připomenout, že nejen u nás, ale v celé střední a západní Evropě u tradičních náboženství je víra podstatnou měrou ovlivňována rodinnou tradicí. Tři čtvrtiny věřících pocházejí z nábožensky založených rodin.

Konstatuji, že výběr je obtížný. Zůstanu proto zatím raději bez příklonu k některé stávající církvi. Kdesi v podvědomí hlodá myšlenka, že by byla zapotřebí nová křesťanská církev moderního věku, odpovídající 21. století. Myšlenka to není nová. V polovině 19. stol. vznikl v Persii taktéž monoteistický bahá'ismus, jehož zakladatel Bahá'u'lláh sepsal zákony a principy společenství. Podstata poselství tohoto náboženství spočívá v hledání jednoty, bratrství a celosvětového míru. Lze tomuto poselství něco vytýkat? Toto náboženství touží po spojení všech ostatních náboženských směrů a všech národů a po vytvoření budoucí celosvětové civilizace. Nemá žádné duchovní ani svátosti. Na každém věřícím je, aby se modlil a odkrýval ve svém srdci Boží poselství a respektoval morální zásady. V takovémto typu náboženství cítím silnou protiváhu k novověkým proudům. K čemu se dnešní člověk obrací? Jaké jsou dnes nejuctívanější světské hodnoty a ideály? Věda, pokrok, sport, informace, revoluce, vlast, mír v té lepší části, v horší části pak zástupci božstev jako mamon, UFO, znamení zvěrokruhu, pohodlí, v obecné poloze obyčejný konzum, spojený s působením reklamy. K tomu ukázka z ženského časopisu Elle: Na jedné obálce z r. 2001 je vyobrazena herečka Inés Sastre. Na sobě má svetřík značky Galliano. Česal Oribe. Produkty značky Lancôme líčila Sonia Kashuk. Použila make-up Touche Liberté, odstín Nacré. Obočí zvýraznila tužkou Le Crayon Sourcils, odstín Ebene, oči očními stíny Color Focus v odstínech Red Red Wine a Pale Moon Rising a tužkou Crayon Khôl, odstín Brun-Noir. Na řasy nanesla řasenku Définicils, odstín Noir Infini. Rty obtáhla konturou Crayon de Levres Bois de Rose a přetřela rtěnkou Rouge Absolu Creme, odstín Rosy Cosy. Ano, i toto je určitá forma náboženství, byť jen pro slabší polovinu lidské populace.

Porovnám-li obecně katolictví a protestantismus, zdá se mi bližší protestantismus, a to ze stejného důvodu, ze kterého vznikal sám. Protestantismus se vydělil z katolictví na základě svých reformačních snah. Je v neustálém duchovním pohybu, dále se dělí, mnohdy chce reformovat to, co už reformováno bylo. Pluralita vede k vzájemným sporům o svou pravdu, což jej jako celek oslabuje.

Počátek reformace lze hledat ve 12. století, kdy se středověká katolická církev dopracovala k vrcholu své moci nad životem společnosti. Tato všeobecná moc, spojená s některými špatnými jevy představitelů církve, se znelíbila jednotlivcům a později celému hnutí, zpochybňujícímu řadu projevů této církevní moci. Na rozhraní 13. a 14. stol. toto hnutí zesílilo. Požadoval se odklon od strnulých dogmat k původnímu křesťanskému biblickému myšlení. Po hnutí valdenských a po husitech na zač. 16. stol. Martin Luther vyhlásil jmenovité požadavky na reformu církve a postavil se proti poslušnosti papeži. Toto hnutí mělo za cíl návrat k biblickému křesťanství s využitím výsledků humanistické vzdělanosti a renesančního myšlení. Křesťanství se stává individuální vnitřní záležitostí, kdy autorita papeže a církve je nahrazena autoritou Bible, jejíž četba je základem pravé bohoslužby. Nová forma křesťanství však v místech vlivu Jana Kalvína přerostla až ve fanatismus.

Mezi katolicismem a protestantismem jsou dosti zásadní rozdíly.

Katolická církev sebe sama pokládá za jedinou autentickou církev, protože jako jediná má kontinuitu vedoucí od apoštolů. Tento totální a absolutní nárok není pravdivý, pravoslavná církev má tuto kontinuitu také. Je to církev všeobecná, univerzální. Knězem je vždy muž a je to svátostně oddělená osoba, odlišená od laiků. Ustálil se celibát. Rozlišuje se sedm svátostí: křest, večeře Páně, pokání - zpověď, biřmování, manželství, kněžství, poslední pomazání - útěcha nemocných. Obřady, které se postupně vytvořily zejména kolem večeře Páně jako bohoslužba, mají charakter pevného závazného řádu, který zaručuje, že už samotným provedením obřadu a účastí na něm se dostává lidem milosti a zprostředkování spásy. Velkolepé chrámové stavby, umělecká výzdoba, uplatnění zlata, atraktivní oděvy duchovních ap., celková pompéznost. Radikální odmítání rozumu, vědy a vývoje společnosti. Důraz na příslušném kolektivu, heteronomie - autoritativní přístup. Působení na člověka pomocí smyslů. Čím na více smyslů působíme, tím je výsledný dojem přesvědčivější. Chce řídit životy jiných s použitím náboženských principů. Konečně i současný papež se vyjádřil, že církev není demokracie. R. Uzel vyjádřil přímo, že katolictví, stejně jako komunismus či fašismus je totalitární ideologie. Příkladem totalitárního chování v našich zemích je císař Ferdinand II Habsburský, když v r. 1624 prohlásil katolické náboženství za jediné povolené v Čechách a ostatní vyznání za kacířská a nepřípustná. Ovšem nedostatek kritického myšlení dělá z lidí loutky, se kterými někdo může zacházet jak se mu zlíbí. Averze k této církvi v našich podmínkách má své opodstatnění: vztah k Janu Husovi, doba temna, násilná rekatolizace, katolicko-justiční vraždy, nečisté podílení se na politické a hospodářské moci.

K tomu otázky jiného hledajícího, K. Štece: "Proč se nemůžu v kostele smát? Proč tam nemůžu přijít v kraťasech? Proč je tam taková stísněná atmosféra, kde musí být každý jako myšička, aby se neprovinil? Proč se faráři neříká pane Nováku či pane faráři ale otče (papeži dokonce Svatý otče)? Proč se všude po celé republice odehrávají mše naprosto stejně? Proč se lidé celá léta modlí stejně (odříkávají stále stejná slov)? Proč je v kostele slyšet tak málo Božího slova? Proč se musí před a po každém citátu z Bible zazvonit a pak říct "slyšeli jsme slovo Boží?". Proč se lidé modlí k tolika svatým? Proč vůbec má katolická církev tak podivný zvyk svatořečit někoho? Jak to, že se neobává fraškovitosti těchto rituálů? Proč musí farář a jeho pomocníci pokaždé když jdou kolem oltáře u něj pokleknout? Proč trvalo skoro 600 let, než byla katolická církev ochotna říci něco málo pozitivního o Janu Husovi? (vždyť to byl katolík s jinými názory)? Proč chodí duchovní (faráři a mniši) v tak podivných šatech? Proč se mnohé řády mnichů a jeptišek izolují od světa ve svých klášterech a neříkají lidem o Bohu? Proč jsou ty letité rituály tak svaté? Proč v kostelech nekážou i kazatelé z jiných církví? Proč se katolická církev tak vehementně stará o to, aby dostala od státu majetek? Proč je papež proti antikoncepci v manželství? Proč musí být farář povinně svobodný a tudíž bezdětný? Proč vzdávají božskou úctu Ježíšově matce? Proč mluví o jejím nanebevstoupení? Proč katolická církev nechápe všechny věřící v Ježíše jako své bratry patřící do stejné církve Kristovy?" Tazatel se současně ptá, zda mu někdo odpoví na jeho otázky, zda vůbec katolické duchovní zajímají a domnívá se, že v jeho otázkách je i částečná odpověď na to, proč lidé odcházejí od víry, ale hlavně, proč nepřicházejí.

Zcela odlišný je postoj protestantů.

Protestanté si sice také myslí, že církev je jen jedna, ta pravá, Kristova, ale nemyslí si, že nějaká konkrétní církevní instituce je s tou pravou církví totožná. Každá církev se vždy jen částečně podílí na pravé církvi Kristově. Toto tolerantní a liberární stanovisko v praxi vede ke značné rozmanitosti protestantismu, který se pak dělí podle konfesí a denominací. Mnohdy se z něj vydělují různé sekty. Formální obřadnictví se odmítá, bohoslužba je zjednodušena a omezil se počet svátostí na dvě: křest a večeři Páně. Co je nejpodstatnější, důležitější než obřad je vždy živá víra. Tomu odpovídá i role církevních budov. Chrámy už nejsou místem, v němž by byl Kristus nebo Bůh reálně přítomen ve svátosti. Je to prostě shromažďovací sál, v němž je Kristus či Bůh přítomen, jen pokud tam jsou věřící shromážděni v jeho jménu. Bylo odmítnuto církevní umění, stavby jsou velmi jednoduché, často až záměrně nenápadné a neokázalé. Písmo svaté se zdůrazňuje jako jediná norma života víry. Je tedy zcela odmítnuta autorita církevního učitelského úřadu a role tradice. Zásada "pouze Písmo" vede u některých církví k vědecky kritickému studiu Bible za použití poznatků novodobých věd, tedy ke snaze interpretovat Bibli stále nově pro stále novou dobu. Boží slovo není v textu Bible, ale v jejím kontextu, a proto musí být Bible stále živě vykládána. Klade se důraz na Boží milost, ze které protestantismus učinil principiální záležitost, a která jediná dává člověku spásu. Zdůrazňuje se lidská individualita, klade se důraz na svobodu svědomí jednotlivce. Víra je svrchovaně osobní záležitost, existenciální rozhodnutí. Zdůrazňuje se autonomie a využívání demokratických principů oproti autoritářství. Protestantismus přitakal nové době, která se zrodila z trosek středověkého modelu světa. Důsledně demytologizoval přírodu a dějiny. Příroda a politika se staly světskou záležitostí. Protestantismus tak vlastně nastartoval proces sekularizace, který vrcholí ve 20. století. Náboženství se stává soukromou záležitostí jednotlivce, víra se z polohy veřejného projevu a postoje stáhla do oblasti citu. Protestantismus je typicky městským hnutím. Neoslovil ve větší míře venkov ani prostého člověka. Je totiž výrazně založen na slově, intelektu a schopnosti kultivovaného uvědomělého citového prožívání.

Ve světle těchto údajů mám rozhodování zjednodušeno. Totalitární, dogmatický, strnulý, zpátečnický, pompézní katolicismus s institutem papežství nikoliv. Demokratický, liberární, nové době více odpovídající, lidštější, více Ježíšově prostotě odpovídající protestantismus ano, i když s řadou výhrad. Všechna náboženství byla vymyšlena

a vytvořena člověkem. Jedná se tedy o mytologie. Např. židovský filosof Jošua (Ježíš) začal být po smrti považován za Boha. Z toho vznikl kult, který byl později spojen se starým hebrejským uctíváním Jahveho. Takto vzniklo křesťanství, jako jedna z mnohých mytologií. Z toho vyplývá paradoxní poznatek: Srdcem křesťanství je mýtus, který je současně skutečností (C.S.Lewis). Určitě stojí za úvahu názor, že člověk, který nevěří křesťanskému příběhu jako skutečnosti, ale neustále se jím živí jako mýtem, je možná duchovnější než ten, který sice tento příběh uznává, ale příliš o něm nepřemýšlí.

Kladu kardinální otázku: Mají všechna náboženství stejnou hodnotu? Jestliže mají, pak jsou si rovnocenná, i když každá předkládá k věření a uctívání něco jiného. Ovšem jestliže nemají, pak je značná část věřících ochuzena o to lepší, co existuje a náboženští hodnostáři je mystifikují, ať už v dobré víře, nebo úmyslným klamáním. Vezměme za příklad hinduismus, kterému podléhá většina lidí v Indii. Je zároveň teologií, filosofií, společenským systémem a životním pravidlem. Bohů je mnoho, tři jsou hlavní: Brahma -- stvořitel, Višnu -- udržovatel, Šiva - ničitel. Své víře jsou Indové oddáni a jsou v ní spokojeni. Ale jak je to ve vztahu k jedinému Bohu křesťanskému? Je-li on ten jediný a pravý a poznání Boha je jeho darem a současně je všemohoucí, znamená to, že ho zajímá jen miliarda křesťanů a všechno ostatní lidstvo opomíjí? Zůstávají tito opomenutí jinověrci a bezvěrci v čestné nevědomosti? Ale v podstatě, o co jde? Aby lidé byli dobří. A cožpak mezi nekřesťany nemohou být dobří lidé, jako třeba Sokrates nebo Konfucius, kteří o křesťanství nikdy neslyšeli. Ano, a co bylo v dobách předkřesťanských? Byla jistě jiná náboženství, ale proč křesťanský Bůh přišel teprve před 2000 lety? V tomto ohledu existuje řada nezodpověditelných otázek.

Příslušník masové konzumní společnosti žije ve světě lidských výtvorů. Je obklopen technikou, řídí se konstruovanými časovými schématy a bez těchto pomůcek se často neobejde, ani když se vypraví do přírody, kterou je ostatně zvyklý také jen konzumovat. Není udiven zázrakem stvoření a nemá čas klást si otázky po smyslu života. Je stále méně disponován tušit skrytou přítomnost Stvořitele a slyšet zvěst o Kristu. Součástí proměny tradiční společnosti v moderní době je proto i sekularizace, tedy slábnutí a posléze zánik vazeb, které dříve poutaly člověka k církevnímu společenství. I jinak je moderní člověk osamělý. Žije ve světě, který je cizí a uspěchaný a v němž si on sám uchovává jen s vypětím sil kousíček privátního prostoru. Stává se tedy individualistou: sám sobě je měřítkem všech věcí. Měřítkem hodnot je mu jejich přijatelnost. pokud si ponechal něco z náboženství, pak jen to, co se mu zdá přijatelné. Třeba i svého Boha, takového, kterého lze snadno popřít, stává-li se nepřijatelným. Proces sekularizace proto tíhne svou vlastní setrvačností k privatizaci náboženství a posléze odnáboženštění. Tato proměna, kterou nazýváme souhrnným termínem modernizace, probíhá v různých částech Evropy různým tempem, případně s nestejným důrazem na její jednotlivé složky.

Použité zdroje:

Waardenburg,J.: Bohové zblízka. Masaryk. univ., Brno 1997. -- Lacourt,J.: Odvaha k víře. Portál. Praha 1991. -- Forst,V. et al.: Čteme z F.X. Šaldy. St.ped. nakl., Praha 1981. -- Husák,P.: Budování kapitalismu v Čechách. -- Lewis,C.,S.: Bůh na lavici obžalovaných. 1997. -- Šiler,V.: Protestantské církve v České republice. Scholaforum, Ostrava 1997. -- Kol.: Kniha o náboženstvích. Albatros, Praha 1993. -- Grohová, J.: Velké registrované církve velké výhody nezískají. Ml. fronta 30.11.1999. -- Evropa věřící i nevěřící. Každý třetí občan věří v Boha. KAI, STEM. -- TV2 6.2.1999. -- Eben, M., Halík, T.: TV224.12.2000. Štec: Proč jsem se stal protestantem a ne katolíkem. www.christnet.cz 29.7.2001. -- Tesař, M.: Katolická církev a masová media v ČR. www.christnet.cz. 15.8.2001.