Obávám se, že policie stále nechápe svůj význam a s podporou svého ambiciózního ministra se slovně vymezuje na demokratické poměry velmi radikálně. Gross sice zastrašoval Pražany ponižujícím desaterem bezpečnostních opatření, ale pečlivě skrývaný strach by se v řadách obyčejných policejních pěšáků dal krájet, a to i přesto, že hlavní město bylo v policejním obležení. "Kdybychom jich několik v přední řadě postříleli, byl by klid," zaznělo těsně po demonstraci "před" Obecním domem z jedné skupinky policistů na Můstku. Kdo z nich upřímně věří, že občan má právo vyjádřit veřejně jakýkoliv protest?

Kdysi neposlušný a nekonformní občan Havel a dnes stárnoucí velmi konformní president je i s celou politickou špičkou loajálních ministerských úředníků spokojen: Neprošli, No pasaran! Nad hradem svítí dál srdíčko lásky a porozumění, lůza zůstala v ulicích se svým randálem. Nevtěsnala se pod sukně prvních dam, mezi paštiky a jablka v županu.

Národní klenoty, které paní presidentová ukazovala prvním dámám světa, zůstaly nedotčeny. Mediálně podporovaná hra na velkou politiku a významný národ před mocnými světa skončila okázalým dějstvím, ovšem prošustrované peníze za monstr akci půjdou z kapes všech.

Budou se občané tak jako před tím opět identifikovat s rozhodnou silou, se svými malými vůdci, se svou policií, odhodlanou armádou a nikoliv s umělci, vědci, lékaři či mysliteli?

Nemám nic proti mocenským složkám státu, jsou-li drženy v rámci zákonů a ctí-li ústavu, avšak vadí mi nekritický obdiv a respekt k těm, jež si ho nezasluhují významem své činnosti, svého minimálního vědění. Praha ale byla prázdná, i to byl v jistém smyslu výraz postoje Pražanů k převratné události.

Účastníkům zasedání zůstaly jen kulisy, v nichž strážci pořádku dohrály svoji frašku. Havel tradičně policii, armádě a tajným službám za zvládnutí summitu poděkoval, avšak uznání patří především demonstrantům, kteří se o nic nepokusili. "Mnozí říkali, že na tak pěkném summitu ještě nebyli," svěřil se Havel s tím, že si váží zejména toho, jak spolu dokázaly spolupracovat jednotlivé bezpečnostní složky.

Jenže policista stojící proti lidem na ulici je člověk bez mravní a sociální identity, mentálně umrtvená postava v uniformě, živená občany a vyjadřující se jazykem příslušného státu. Má své existenční jistoty. Nic víc. Policista v civilu je parazit, který se infiltruje do cizího prostředí, s cílem jej zdiskreditovat.

V hrdé občanské společnosti je to směšná svalnatá figura bez smysluplných ideálů, lokaj v převleku, děvka pro všechno, z jejíhož amfasu neproniká nic, co by prozrazovalo alespoň minimální lidskou účast.

Za černým hledím nablýskané přilby je vždy protivník, nikoliv život v rozmanitosti různých osudů lidských bytostí. Policista musí být poslušen svých nadřízených, musí se řídit zákony a paragrafy, nesmí soucítit, nesmí dělat výjimky, nesmí mít sympatie a antipatie. Nemůže je proto ani očekávat.

Ministr vnitra je za normálních okolností vždy nejméně populární postava a čeká-li uznání a obdiv lidu, stává se směšným.

Na oltář závazného slibu a poslušnosti mocným kladou tito lidé jen své zdraví, tedy to, co máme všichni, v jisté míře objektivně stejně ohroženo. Český policista si ale rozumí více s taxikáři, než s obyčejnými lidmi. Heroismus mocenského aparátu podporuje jen diktatura a nebo zakomplexovaný národ. Policie nevyhrála vůbec nic.