Zatímco v případě skupiny podezřelých, ke kterým patřil provokatér, nebyla dosud podána žaloba, odsouzený vyslechl šest rozsudků obecných soudů a dvakrát o jeho věci jednal Ústavní soud ČR, který pokaždé rozhodl jinak. President republiky změnil odsouzenému nepodmíněný trest odnětí svobody na podmíněný a ponechal nedotčený trest zákazu výkonu povolání. Tím od něho odvrátil hrozbu okamžitého nástupu výkonu vazbou neodpykané části trestu a umožnil mu pokračovat v úsilí o očištění jeho cti. Omilostněný jinak vyčerpal v podstatě všechny dostupné opravné prostředky. Nevyřešen zůstal pouze podnět ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, podaný v r. 2001. Ministr o něm dosud nerozhodl, protože neměl přístup k trestnímu spisu, neboť s ním pracovaly soudy.

J.H. využil slitovnosti presidenta republiky tak, že jeho milost nepřijal a pokračuje v úsilí o zproštění viny soudem. Nevyčkal výsledku rozhodování ministra spravedlnosti a podal stížnost Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku s cílem dosáhnout nového, spravedlivého procesu. První fází řízení u tohoto soudu je rozhodnutí o přípustnosti stížnosti a jejím přijetí k projednání. Mnoho stížností bývá z nejrůznějších důvodů odmítnuto bez projednání. Na přijetí této stížnosti, její připuštění k projednání a odeslání výzvy k doplnění podání potřeboval Evropský soud pro lidská práva pouhé TŘI PRACOVNÍ DNY od doručení.

Současně s obdržením zprávy o přijetí stížnosti se omilostněný dověděl, že ministr spravedlnosti si vyžádal jeho soudní spis a zahájil jeho vyhodnocování za účelem rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Rozhodne-li ministr spravedlnosti kladně a uspěje-li pak se stížností u Nejvyššího soudu ČR, vznikne velmi zajímavá situace: O téže kauze budou jednat souběžně české soudy a Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Budou jednat navzájem nezávisle, ale výklad práva štrasburským soudem je pro českou justici závazný. Porovnání jejich právních názorů bude jistě zajímavé.

Zkoumání postupu českých orgánů Evropským soudem pro lidská práva v tak choulostivé kauze bylo možno předejít. Kdyby například Ústavní soud ČR rozhodl o druhé ústavní stížnosti odsouzeného stejným způsobem jako ve svém prvním nálezu, ten by nemusel hledat spravedlnost ve Štrasburku. Také včasná a současně úspěšná stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona by měla stejný účinek.

Jenže to by musela buď zasáhnout šťastná náhoda, nebo by se musel zásadně změnit obvyklý způsob nakládání s trestním spisem, který je sám o sobě velmi těžkopádný, a proto zdlouhavý. Odsouzený by se samozřejmě neobrátil k Evropskému soudu pro lidská práva ani v tom případě, že by mu president republiky prominul celý trest s účinkem jeho zahlazení. Je ale dobře, že se tak nestalo, protože přezkoumání tohoto velmi složitého trestního případu nezávislým soudem před očima veřejnosti je čisté řešení, jehož výsledek bude nezpochybnitelný.

(Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.)