Za prvé, postoj k neúčasti na rozloučení s presidentem Havlem už pan Hutka v médiích oficiálně stejně presentoval, a za druhé, obdržím-li opakovaně nevyžádanou poštu, její autor se tím dobrovolně zbavuje možnosti rozhodnutí, jak s ní naložím. Musím říci, že jeho postoj neúčastnit se oslav považuji v době všeobecné nouze etických norem za upřímný a získal jím nakonec mé sympatie.

Při čtení jeho z části naivního, zčásti autobiografického literárního dílka, lze zakusit jistou trpkost (Karel Kryl na ni upozorňoval již v roce 1993) právě proto, že písničkář patří mezi blízké lidi z okruhu Václava Havla. Jestliže si mnozí v poslední době kladli akademickou otázku třináctiletého přerodu a změn mýtu jménem Havel, Hutka ve svém textu naznačuje jistou odpověď. Bohužel není podle mne nijak povzbudivá.

KANDIDÁT NA PREZIDENTA

Asi před dvěma měsíci si mě naléhavě předvolal Jiří Hrdina do své stranické základny v Balbínově poetické hospůdce. Jiří Hrdina je neodvolatelný a doživotní Geniální Guvernér oficiálně zaregistrované Balbínovy poetické strany. Tato strana má podle svých stanov pouze pět stejně neodvolatelných členů. Já mezi ně nepatřím.

Když jsem přišel, bylo už po půlnoci. Guvernér vyhnal zbylé hosty, vypnul muziku a spustil vychytrale zpod své buřinky:

"Profesorovi se chce na Hrad. ODS prosadí přímou volbu."

"No a co? Profesor chtěl už na Hrad před pěti lety. O tom byla opoziční smlouva. Říkal mi to tehdy jeden ministr. Doufali, ze Havel nedožije."

"Jenže Becherovka chce teď na Hrad taky, takže Profesor nemá šanci v parlamentu. Proto prosadí přímou volbu."

"A kvůli tomu mě taháš z baráku?" zeptal jsem se otráveně a rozhlédl se po beznadějně prázdné hospodě.

"A proč jsi vlastně ty lidi vyhazoval?"

"Protože teď máme šanci i my" řekl Hrdina vítězně svým silným teatrálním hlasem.

"Kdo my?"

"Vlastně ty. To musíme zapít," a sápal se po flašce slivovice, kterou měl za barem.

"Víš, že slivovici nesnáším, načepuj mi pivo."

"V této chvíli si musíš dát se mnou náš národní nápoj, protože za nás budeš kandidovat na prezidenta. A v přímé volbě máš šanci větší než všichni ostatní" a nalil do dvou stříbrných pohárků.

"Já?" řekl jsem pobaveně. "Tak to se na to s tebou napiju, ale se mnou nepočítejte. Stačí, že jste mě zatáhli do těch parlamentních voleb. Po druhé už do politiky nelezu."

"A kdo jinej než ty? To chceš nechat Hrad těm zkorumpovanejm a nafoukanejm břídilům?"

"To myslíš vážně?" řekl jsem a polil mě pocit trapnosti. Jako zpěvák musím někdy vytrpět nemístné vychvalování, ale od kamarádů tomu nerozumím.

"A kdo tedy jinej než ty, no, řekni! To to chceš nechat Profesorovi, Becherovce nebo tomu komunistovi Burešovi?"

Touhle, vlastně strašně vážnou, otázkou mě Hrdina tak zblbnul, že jsem začal opakovat argumenty, které říkal Havel začátkem prosince 1989 v sálečku Aurory, když ho tehdejší OF revolucionáři přesvědčovali, ze on se má stát prezidentem. Havel tehdy vysvětlil zcela jasně, proč umělec a humanista se nemá stát politikem, a hlavně ne politickým reprezentantem státu. Že zničí sebe i tu funkci. Pak vstal Jiří Černý a navrhl Hanzelku. Je zcestovalý a umí jazyky. Pak padlo ještě mnoho všelijakých jmen.

Seděli jsme v té tehdejší divné dějinné době v dolů se svažujících řadách malého podzemního divadélka a byli jsme tím pádem k sobě zády. Na jevišti nikdo nebyl. Havel seděl stranou na rantlu, který běžel podél úzkého schodiště, ze kterého se vstupovalo do řad. Bylo to směšné a zároveň nezvykle vážné, protože ta nahodilá sešlost věděla, ze má v tu chvíli moc i odpovědnost rozhodnout o příštím prezidentovi. Vstávali další lidé a navrhovali další jména a pocit té moci rozhodnout se měnil v zoufalství a hádku, protože ta jména nikam nevedla. Takže se zase všichni vrhli na Havla, že on je jediným možným kandidátem. Po druhé vysvětlil velmi zřetelně a logicky, že právě on to není a kolečko jmen začalo znovu. Trvalo to čtyři hodiny.

"Hele, už mě s tím neotravuj a raděj nalej. Já chci chodit po ulici a žít si svůj vlastní život," říkal jsem už po několikáté Hrdinovi dokola. Znovu nalil.

"Však ti v tom na Hradčanech nebude nikdo bránit," opáčil, a tak čas plynul a stejně tak slivovice.

Druhý den jsem se probudil téměř až odpoledne, a když jsem si zapnul mobil, měl jsem tam od Hrdiny skřehotavý vzkaz: "Blahopřeji ti ke kandidatuře, ať žije náš nový prezident!" Tak jsem mu zavolal a on mi tvrdil, že jsem mu ráno slavnostně slíbil, že kandidovat budu. "Ještě jsi na závěr vznosně prohlásil, ze když je to vůle národa, že to tedy bereš."

"Ale to tehdy v tom Špalíčku řekl Havel," pověděl jsem udiveně.

"No vidíš to, tvůj předchůdce. Vidíš, jak si rozumíte. Nepřijdeš to oslavit?" Nešel jsem, protože jsem se až do dalšího dne léčil. Pak jsme udělali tiskovou konferenci, kde jsem svou kandidaturu vesele oznámil a Hrdina všem přítomným uvařil buřtguláš.

Žádný z novinářů o tom ovšem nenapsal, ale od toho okamžiku se podezřele přestalo mluvit o přímé volbě. Oznámili jsme to příliš brzy a hlavní konkurent se tím pádem lekl. Tak jsem alespoň slíbil, ze napíšu novoroční projev, a skutečně jsme ho i začal:

NOVOROČNÍ PROJEV 2003

Jaroslav Hutka - kandidát na prezidenta České republiky za Balbínovu poetickou stranu

Mým obyvatelům Česka

První špatná zpráva do Nového roku je, že ještě stále nemáme takový jednoslovný název pro naši zemi, aby se nám líbil. Název Česko je ale korektní a jistě se za několik desetiletí zavede tak, že se bude zdát obvyklý a bude možno k němu i citově přilnout. Dnes nás ale název Česko stále uvádí do rozpaků a mnohým se dokonce i hnusí. Je ovšem zvláštní, že i když na stejném území, ve stejném jazyku a ve stejné identitě existujeme už tisíc let, že jsme ještě nenašli jméno, jak území našeho domova budeme nazývat. Píseň, kterou jsme si vybrali jako národní hymnu, to vyjadřuje nejlépe: Kde domov můj? My to samozřejmě velmi dobře víme, už tisíc let zde žijeme, pouze to neumíme říct. To ovšem vůbec neznamená, že jsme jacísi KDEDOMOVCI, jak nás nazval jeden krajan z Londýna. Když Josef Kajetán Tyl vytvořil svou hymnickou otázku: Kde domov můj?, nebylo to proto, že by to nevěděl, naopak. Věděl to velmi dobře, chtěl pouze touto otázkou dát najevo starému Rakousku určitou pohrůžku, aby si to nepletli. Umřel ovšem příliš brzy, takže nám už nestačil sdělit odpověď na svou národní otázku.

Chtěl jsem ještě podotknout, že až do devatenáctého století ani Přemyslovci nevěděli, že byli Přemyslovci, a že si až skrze nás dodatečně zvykli, ale nějak mě opustil humor, když jsem si promyslel další špatné zprávy do Nového roku...

Tak jsem psaní nechal a počkal jsem na novoroční projev skutečného prezidenta, ale moc mi to nepomohlo. Projev jsem nepochopil, stejně jako to protivně rudé neonové srdce na bazilice svatého Jiří.

Mezitím jsem se ale společně s Třešňákem dostal do poněkud prekérní situace. 28. října, při oslavě státního svátku na Hradě, byly dohodnuty dvě akce na rozloučení se s Havlovým prezidentováním. Jedna 19. prosince v Rock cafe na Národní, kdy se měli s Havlem loučit kamarádi. Druhá slavnostní v Národním divadle 30. ledna. První organizoval spolužák Joska Skalník a druhou manželka prezidenta. Na obou jsem slíbil účast s písničkou Havlíčku Havle. Třešňák slíbil také něco zazpívat.

Přišla první pozvánka a jeden z účinkujících v Rock cafe byl placený velkoudavač a harmonikář Jimi Čert. Zavolal mi Třešnák: "Hele, s tím já na jednom pódiu nebudu."

"Já taky ne," odpověděl jsem, takže jsme tam nešli.

"A co to Národní, jdeš?" zeptal se kolega písničkář z tamtěch dob.

"Pokud tam nebude ta zombí dvojice," pokusil jsem se o neohrabaný vtip.

"Jasně. Budem se informovat. Oni tají, kdo má vystupovat."

Před dvěma dny Třešňák volal znovu. "Tak Gott s Vondráčkovou tam budou, takže jsem Vaškovi vzkázal, že na něj počkám na Karlovým mostě. A co ty?"

"U nás v baráku otevřeli bezvadnou hospodu, tak tam na tebe zase počkám já, až ti bude na tom mostě moc zima," odpověděl jsem, a chtěl jsem říct ještě cosi, ale Třešňák to zamáčkl. Takže jdeme zase za pitomce. Což ovšem za posledních třicet let není poprvé.

Zdravím - Jaroslav Hutka

5.ledna 2003