Saddám je absolutně úspěšný diktátor, který dokáže přežít své porážky, ponížit se, podepsat nejnevýhodnější, suverenitu státu zesměšňující dohody, odkývat kdejaké příměří a slíbit úplně všechno, ale také kdykoliv cokoliv porušit. A kohokoliv zavřít nebo zastřelit, provést plošnou deratizaci kurdských myší chemickými zbraněmi a íránských vojáků taktéž. Je schopen absolutně všeho. Proč? Protože ví, že jediné na čem záleží je moc. V okamžiku, kdy by musela OSN odvolat sankce a musely být zrušeny bezletové zóny, protože by Saddám dokázal, že Irák se chová vzorně, jeho ambice by navázaly na chutě, ze kterých byl vyrušen v roce 1991. Saddám je symbol a prototyp úspěšně žijícího zla.

McDonalds straší měkkohumanisty svou uniformitou. Je symbolem a prototypem moderní verze uniformity. Přitom jsou pod "mekáčskou" značkou jen obyčejné bufety, kterých jsou v různých provedeních veletucty kdekoli kolem nás. Jejich řád je to jediné, co je odlišovalo od jiných. Dnes jsou již všedním řetězcem rychlojídelen, které mají štěstí, že omezený sortiment je vyšperkován určitým statusem. Lidé otevírají dveře a vstupují do "mekáče" -- do symbolu, vnořují se do místa pěstování určitého stylu. Útoky na "mekáče" jsou útoky na symbol technokratické stereotypní igelitové doby, pro některé to je přímo symbol Ameriky...

Zlikvidujme symbol

Již 12. září 2001 byl "McIrák" cílem protiteroristické kampaně: Tehdy ještě nikdo z vládních představitelů neukázal prstem na pravděpodobné osnovatele zločinu. Pouze bývalý ředitel CIA James Woolsey v televizi prohlásil, že podle jeho názoru je za celou akcí Husajnův Irák.

12. září v komentáři Faisala Bodiho v deníku Guardian byla nadhozena nechtěně myšlenka, která je jedním z bodů preventivní vojenské diplomacie: zničte problém, aby přestal být problémem: "Od roku 1991 zahynul v důsledku amerických sankcí proti Iráku a na důsledky použití ochuzeného uranu milion dětí. Neví se, zda zamýšleli útočníci zastavit ve Spojených státech veškerou leteckou dopravu, ale alespoň na den dali Spojeným státům pocítit to, co musí v bezletové zóně nad svým územím dodržovat Irák."

Výše uvedené dva texty z 12. září naznačují základ protiirácké kampaně. Kromě konkrétní nenávisti teroristů existuje i širší agresivní protiamerická základna, která by měla být vymícena bez ohledu na to, zda momentálně byla momentálně zdrojem teroristického útoku. Dobře to vystihuje zpráva v Hospodářských novinách dne 13. září 2001 (Od Bushe se čeká rychlá a tvrdá reakce, Tomáš Klvaňa), kde se mj. praví: Že by situace za jistých okolností mohla narůst do nezvládnutelných rozměrů, naznačil včerejší výrok bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Reagana Richarda Pearla. "Nevíme, kdo jsou teroristé, ale víme dobře, jaké státy je podporují," řekl Pearl. Jmenoval Írán, Irák, Afghánistán, Súdán a další. Noční projev prezidenta Bushe po útocích napověděl, kudy se ubírá jeho uvažování: "Nebudeme dělat rozdíly mezi teroristy a těmi, kteří je chrání," uvedl prezident.

V zásadě měl Bush pravdu. Je třeba pod záminkou likvidace terorismu odstranit i dlouhodobé zdroje destabilizace.

Od prvého dne Irák již od prvního dne byl v západním povědomí na seznamu cílů. Několik dnů po útoku v USA izraelské úřady zahájily rozdávání plynových masek občanům v souvislosti s případným americkým odvetným útokem vůči některé z okolních islámských zemí. Vydávání plynových masek urychlilo po 15. září zvláště rozšíření informací, podle kterých jedním z cílů eventuální americké vojenské operace může být Irák. Irácká odvetná reakce by vzápětí mohla směřovat i vůči Izraeli, jak se stalo v případě války v Perském zálivu v roce 1991.

V případě Iráku došlo nakonec k posunu v kategorizaci. Ukázalo se, že Irák nepatří k zemím, které poskytovaly bin Ladinovi základny. Proto byla jeho hrozba překvalifikována na centrum zla a potenciálního uživatele zbraní hromadného ničení, který musí být zničen dříve, než může s těmito zbraněmi okolní svět vydírat. Od konkrétního podezření ze spolupráce s bin Ladinem se přešlo k distribuci strachu z iráckých zbraní hromadného ničení.

Půl roku po 11. září, když přednášel prezident Bush rezolutní projev o stavu Unie, informoval, že se rozhodl spojit válku proti terorismu s rozhodným úsilím izolovat nebo svrhnout teroristické státy, které obchodují se zbraněmi hromadného ničení - biologickými, chemickými a jadernými. Identifikoval to jako společnou hrozbu Spojeným státům i světu.

Následné komentáře poznamenávaly, že vlády v Evropě, které se snažily udržovat kontakt s Washingtonem a zároveň i s Íránem a Irákem si brzo budou muset vybrat. Je obtížné si myslet, jak by mohl Bush pronést takovouto řeč a otálet dlouhé měsíce, než zahájí vojenské akce. Jenže komentáře se píší a technologie politiky si jede podle svých ryze technologických pravidel. Proto i proroctví Johna Keegana, britského novináře a historika v deníku Daily Telegraph dne 12. září o americké vojenské pomstě bylo chybné. Napsal: "po vnitřních i mezinárodních válkách v Iráku a v Afghánistánu neexistuje už v těchto zemích zrovna mnoho cenných cílů, takže bude těžké se efektivně pomstít." Mýlil se. Cenným cílem je již samotné území, což platí dvojnásob o Iráku jako o škopku ropy a prostoru, jehož ovládnutím se zároveň sníží i napětí v oblasti a dramaticky se sníží podpora teroristů na území Palestiny.

Hranice války byla překročena

Tím, že byl Saddám nucen splnit rezoluci OSN a vypracovat podrobnou zprávu o zbraních hromadného ničení, kterou odevzdal na počátku prosince 2002, USA získaly prostor pro přípravu vojenské akce -- nesplnění všech požadavků OSN by k vojenské operaci opravňovalo. Proto když prezident USA prohlásil, že obsah dokumentu "není povzbuzující˝ a že má "vážné obavy o udržení míru˝, dával světu signál, že Irák podle mínění USA porušuje poslední rezoluci OSN a přípravy na vojenský zásah pokračují. Není důležité co skutečně zpráva obsahuje. Jistě bude neúplná a Irák neprokáže, že je čistý. Cílem ve skutečnosti je tak dlouho jednat o Iráku v OSN, aby zásah USA v Iráku se stal očekávanou samozřejmostí. Zásah legalizuje již diskusí o tom, zda je tento zásah nutný. Zásada psychologie davu: O čem se hovoří je reálné. Díky široké diskusi je americký útok na Irák již vnímán jako samozřejmý (neodvratný).

V nejhorším případě může dojít v mezinárodním kontextu ke dvojímu výkladu rezoluce OSN. Podle americké verze Irák rezoluci OSN č. 1441 nesplní a musí být potrestán a není třeba další rezoluce OSN, která by dala souhlas k útoku na Saddáma. Francie, Rusko a Čína trvají na tom, aby se v Radě bezpečnosti o útoku ještě hlasovalo a byla přijata "válečná" rezoluce. K tomu se přiklání i Velká Británie, aby britská administrativa získala nejvyšší možné alibi pro účast na lovu Saddáma a spol. Dvojí možný výklad rezoluce OSN je z psychologického hlediska lepší než zásah bez podpory OSN -- jak tomu bylo v případě bombardování Srbska kvůli Kosovu.

V každém případě byla již překročena psychologická hranice války -- tak dlouho se mluvilo o přípravě na úder, až se zdá samozřejmostí.

Podíl na kořisti

Z lidského hlediska je obsazení Iráku rozumné řešení. Bude ukončena krutovláda. Řešení ale zároveň bude z dlouhodobého hlediska výhodné pro USA a nejvěrnějšího spoluválečníka Velkou Británii, která tím získá zpět z části své pozice, o které přišla v oblasti po druhé světové válce. Až do konce druhé světové války byl Blízký východ pod nadvládou Británie.

Ostatní stálí členové Rady bezpečnosti OSN, a tím i členové klubu G8 (a obecně evropské státy), při rozhodování zda podpořit americkou akci v Iráku neřeší otázku oprávněnosti zásahu, ale zda souhlasit s útokem, protože tím otevřou Američanům vyšší profit v oblasti Blízkého východu. Američané proto musí poskytnout protihodnotu -- především Číně, Rusku a Francii. Obě velmoci jsou v nevýhodném postavení -- Američané jako protislužbu poskytnou nějaké ústupky a výhody na politickém i ekonomickém poli, ale ty budou jen dočasné, zatím co vliv USA v Iráku se předpokládá jako dlouhodobý.

Vzájemné úsluhy jsou časem prověřenou praxí. Lidská práva přitom hrají malou roli. V politickém průmyslu nepředstavují důležitou položku, pokud by se tlak na jejich prosazení setkal se škodlivými důsledky pro ekonomiku tzv. demokratických států. Typickým příkladem je reakce vlád zemí tehdejší skupiny G7 na vražednou asanaci pekingského velkonáměstí Tchien - an - men v červnu 1989. Vystřílení revoltujících studentů armádou bylo ve světě demokratů halasně odsouzeno, ale z politického hlediska se tato záležitost čínského vedení prakticky nedotkla.

Od počátku studentské revolty mezi zeměmi G7 panoval strach o investice, které v té době za deset let dosáhly 11,5 miliardy dolarů. Politický a hospodářský chaos, který by mohli studenti vyvolat, by investice ohrozil. Proto byl masakr přijat ne se souhlasem, ale s tichým porozuměním. Čína si tím podržela investiční důvěryhodnost. Obchodní spolupráce mohla pokračovat. Čína na oplátku podpořila v roce 1990 osvobození Kuvajtu pod vlajkou OSN. Vlády průmyslových států postupně normalizovaly vztahy s Čínou. V dubnu 1991 britský ministr zahraničí Douglas Hurd byl prvním vysokým představitelem západních států, který se vypravil po masakru do Číny, potom se zastavil na kus řeči bývalý prezident USA J. Carter a krátce na to Čína obdržela od USA doložku nejvyšších výhod. Prospěšná ekonomická spolupráce se zeměmi G7 nebyla problémem lidských práv narušena. Věrna tradici vzájemných protislužeb Rada bezpečnosti bude postupovat v tomto duchu.

Obsazení Iráku vojskem USA a jeho pomocníků je evropskými zeměmi vnímáno jako další posílení americké pozice na Blízkém východě a tím nepřímo i oslabením vlivu EU v oblasti. Znamená to přinejmenším zaručit evropským členům současného klubu G8 podíl na těžebních právech v iráckém ropném průmyslu. Evropské státy se musí politicky vyrovnat s posílením vlivu USA v oblasti, protože potřebují mít dobré vztahy s USA jako jedinou supervelmocí. Proto Francie neví co má dělat: oficiálně připustila, že se bude podílet na honu Saddáma, aby si zasloužila svůj díl kořisti, o něco později spolu s Německem se staví proti a chce bezpodmínečně požehnání OSN. Pro Francii a Německo je americký útok na Irák jedna z mála možností jak zviditelnit svoji samostatnost v rozhodování. Francie se nikdy nesmířila se svým druhořadým mocenským postavením, Německo nikdy nedosáhlo ani této druhořadosti, navzdory své ekonomické síly, ač se o to (pozdě) snažilo v 1. a 2. světové válce. Pro oba státy to je jedna z mála forem jak zviditelnit své evropské dominantní postavení. Američtí vojáci nahradili, či spíše doplnili, symbol McDonalds. Symbol úspěšného vetřelce s centrálou moci v nedosažitelnu, kdesi daleko za velkým mořem.

Komedie v OSN

Podmínění útoku na Irák souhlasem Rady bezpečnosti OSN je v podstatě jen legrační alibi, protože nejdůležitější z protestantů mají zásadní slovo v Radě bezpečnosti. Stálí členové vyžadují, aby se schválilo nebo neschválilo něco, co sami si musí mezi sebou schválit či neschválit. Mluví o Radě bezpečnosti jako o posvátnu, o kruhu posledního světodějného slova. Jako by nebyli sami aktéry. Stále si nechávají dveře otevřené, aby mohli uzavřít právě výhodný obchod, o kterém ještě netuší, zda bude pro či proti invazi do Iráku. Neboť poslední obchodní nabídky ještě nepadly...

Momentální nesouhlas Francie a Německa je stejně iracionální jako jejich případný souhlas. Nesouhlas je jednou z mála možností jak USA veřejně ponížit zpochybněním práva a účelnosti útoku na Irák. Je to stejné rozhodnutí jako protesty proti bufetům McDonalds. McSaddám někomu momentálně vadí méně než McDonalds obohacený o vlaječku vojáčka v tanku Abrams. Nejedná se o zbraně hromadného ničení, nejedná se o kulturu totalitní moci, nejedná se o permanentní pronásledování opozice a nepohodlných. Nejedná se o nic. Nanejvýš o to, který symbol je momentálně méně odpornější. Zda McDonalds nebo McSaddám. I to jsou východiska a koncepce budoucnosti...