Překládal jsem pro něho asi 98 stránek politických textů z češtiny do polštiny, byly to zejména dokumenty tehdejšího sjezdu KSČ, který byl později anulován a prohlášen za ilegální, a některé dokumenty, zabývající se tehdejší politikou reformované KSČ.

Zbyšek, jak ho nazývají jeho přátelé, má technické vzdělání, je inženýrem elektroniky. Do politiky přinesl proto podstatně jiný smysl pro logiku, než je v klasické politice obvyklé. Ta je už od dob Říma ovládaná militantními juristy, matematikové uvádí jako důkaz římský číselný systém. K označení jednotek legií nebo daňových spisů se hodí výborně, k výpočtům už vůbec ne.

V roce 1968 Zbigniewa Brzezinského velmi zajímaly české zkušenosti, jak se podařilo rozložit betonovou frakci KSČ. Zejména považoval on a Jiří Lederer z tehdejších Literárních listů za důležité seznámit polské oposiční hnutí s objektivními fakty.

Na jaře 1969 vyšly tyto dokumenty v "Kultuře" a při pašování do Polska byli zadrženi jejich kurýři, začalo vyšetřování, kdo a jak se na těchto "podvratných" dokumentech podílel a tak bylo pro mě lépe, vycestovat někam, kam dlouhé prsty Brežněvových kolaborantů nedosáhly. Jirku Lederera pustili ze spárů teprve, když mu v důsledku těžkého onemocnění zbývalo už jenom několik měsíců života.

Vzpomínám si na tehdejší diskuzi, jsme povoláním kolegové a tak jsme našli dost styčných bodů. Snad nejvýznačnější byly neobvyklé názory Zbigniewa Brzezinského na roli státu ve svém okolí. Zbyšek byl zastáncem teorie kladiva a kovadliny.

Zatímco většina politiků pouze reaguje na tlaky a události z jejich okolí, chová se tedy z tohoto hlediska pasivně, požadoval Zbyšek aktivitu a iniciativu, chtěl vyvíjet tlaky, donucovat politiky a státy k jednání, kterého směr a výsledek určíme sami, vyžadoval akci místo reakce. To byl podle něho rozdíl mezi velmocí jako U.S.A. a běžnou zemí.

Nepochybně pak Brzezinski uplatňoval tuto doktrinu svým dlouhodobým vlivem na americké presidenty. Podle mého názoru byl tvůrcem úspěchu presidenta Reagana, který touto aktivní politikou dokázal zcela ruinovat sovětskou politiku, nebo lépe řečeno ekonomiku.

Nezapomeňme, že bez Reagana a jeho dost fantastických projektů by sovětská ekonomika možná ještě dnes podporovala Kubu, Jemen, severní Koreu, Vietnam a NDR by ještě dnes vyráběla Trabanty. Sověti zašli na ekonomický úpadek tvrdě centralizovaného diktátorského systému, Reaganovi se hospodářsky nevyrovnali a tak Brežněvovým dědicům nezbylo, než přiznat bankrot.

Ani dnes nelze nevidět, že zatímco Američané ( alespoň těch téměř 50%, kteří volili Bushe) s vysokou intensitou připravují válku proti Saddamovi Husseinovi, Evropané reagují daleko zdrženlivěji.

Ve srovnání s Karadžičem nebo Mladičem není o Saddámovi známo, že by pořádal masakry většího rozsahu, proto zde chybí naléhavá potřeba ukončení jeho vlády.

Také mi není známo, že by za Saddámem stála nějaká zahraniční moc, z našeho hlediska je jeho vláda proto spíše vnitřní záležitostí Iráku. Každá země, která se může volně rozhodovat, má vládu takovou, jakou si zvolila (a zasloužila, včetně Česka). Pokud jde o ochranu Kurdů nebo jiných menšin, dosavadní opatření, jako zákaz létání v severním Iráku a embargo se zdají být účinná, dokonce i činnost inspektorů není nijak podstatně omezována.

Že jim Iráčané nepadli kolem krku, je úspěchem irácké propagandy, která hraje na národnostní hrdost iráckých obyvatel, a to zapůsobí i na mnoho odpůrců Saddámova režimu. Z našeho hlediska je Saddám jako diktátor nesnesitelný, jeho vyhrožování vlastní inteligenci připomíná Heydrichovu hrůzovládu v Čechách.

V arabských podmínkách je však tento druh politiků něco téměř normálního, ve třetím světě se s jeho vzory setkáváme už desetiletí, ať si vzpomeneme na Idi Amína, Ghaddáfího nebo Usámu bin Ládina.

Proto bude Arabům dost těžko srozumitelné, proč hodláme násilím odzbrojit zrovna Saddáma.

Ono je někdy lépe, tu ruku s kladivem zadržet, v tomto případě se zdá, že bude rozumnější, dát inspektorům dostatek času a podpory. Teprve najdou-li se opravdu závažné zásoby chemických nebo bakteriologických zbraní, má svět dostatečnou váhu aby donutil Saddáma, tyto zbraně zničit. Teprve po selhání všech diplomatických možností je násilí nevyhnutelné, ale bohužel i velmi kontraproduktivní. Jak chceme ve světě odstraňovat násilné režimy, když i nám nakonec nic jiného než násilí nezbývá ?

Pro nás, kteří jsme prožili a přežili poslední světovou válku, je tato zkušenost ponaučením. Za každé násilí přijde dříve nebo později účet, válka ničí nejenom nepřátele, ale nevybírá si a postihne i mnoho lidí, kteří s námi sympatizují, padlí jsou na obou stranách a po každé válce jsou nejméně dvě traumatizované generace jejím důsledkem. Ze všech politických prostředků je válka tím nejhorším, tím posledním a nejméně vítaným !