21. 1. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 1. 2003

Zabíjení v Iráku: optimistická varianta

Jsem optimista, tedy zastávám mínění, že osvobozování Iráku od Saddáma ukrutného nemusí trvat při pozemních operacích déle než měsíc, možná i kratší dobu. Ztráty západních vojenských pojídačů vepřového přitom nemusí být dramatické - možná jen kolem 500 osob. Také irácké ztráty by měly být nesrovnatelně menší, než v době první války v roce 1991. Z čeho pramení optimistické doufání?

Turecké dilema

Z hlediska co nejkratšího válečného trápení je vhodné do protisaddámovské expedice zapojit islámské státy na hranici s Irákem - Turecko a Saúdská Arábie.

Již 14. září 2001 nabízelo Turecko Spojeným státům americkým spolupráci proti terorismu: Turecko má po Spojených státech druhou početně nejsilnější armádu v NATO, která byla krátce po teroristickém útoku v USA uvedena do pohotovosti, a jeho letecké základny byly podle vrchního velitele letectva generála Cumhura Asparuka "připraveny na každou možnost". Čili očekávaly se významné změny v politice vůči Iráku. Základnu Incirlik na jihu země poskytla Ankara v roce 1991 spojencům pro letecké útoky na Irák. Z této základny od té doby dohlížejí americké a britské letouny na bezletovou zónu na severu Iráku. Útok z 11. září dával tušit, že bude možná záminkou k rozšíření protiiráckých akcí.

Ale již 17. září 2001 turecký ministr hospodářství Kemal Dervis agentuře Reuters řekl, že strategická důležitost jeho země pro NATO a Evropskou unii roste a "západní spojenci by měli zvážit, jaké náklady za to bude muset Turecko nést". (Turecko sousedí s Irákem, Sýrií, Íránem a kavkazskými zeměmi.)

Rizikovým politickým faktorem této země byla od února 2001 citelná hospodářská krize (situace se zlepšila až koncem roku 2002), islámské obyvatelstvo v teoreticky sekulárním (nenábožensky vedeném) státě a nadčasová tikající bomba kurdské menšiny. V září 2001 pronesená slova Kemala Dervise, že prohlubující se hospodářská krize v jeho zemi "by mohla probudit démony islámské militantnosti", upozorňovala na nebezpečí nekontrolovatelné reakce převážně muslimského obyvatelstva v případě, že by se Ankara rozhodla pro přímou vojenskou pomoc při likvidaci fundamentalistického hnutí Taliban, které v Afghánistánu chránilo Usámu bin Ládina. Podobná situace nastala koncem roku 2002 ohledně útoku na Irák. Turecko si kryje záda prohlášením, že poskytne USA a jeho spojencům letecké základny pro akci proti Iráku, bude-li schválena OSN. Prohlásil to 3. 12. 2002 turecký ministr zahraničí Jasar Jakis na společné tiskové konferenci se svým britským kolegou Jackem Strawem. A zároveň dodal: "Pokud by se jednalo o velké přítomnosti amerických sil v Turecku, těžko by se nám to vysvětlovalo turecké veřejnosti. Ale spolupracovat, to určitě ano." (Čteno mezi řádky: pro NATO jako euro -- americkou instituci z hlediska blízké budoucnosti bude Turecko pravděpodobně k nepotřebě... Je stále více politicky ochromováno islámským antiatlantským negativismem.)

Turečtí představitelé objížděli své islámské sousedy a snažili se je přesvědčit jak krásné je podílet se na zavraždění Saddáma, aby z muslimských zemí nebyli v podpoře amerických snah osamoceni.

Vhodné pro invazní armádu bylo, kdyby mohla vést pozemní úder z Kuvajtu, ze Saudské Arábie a také z území Turecka. Znamenalo by to tak velký psychický tlak na iráckou armádu, že by schopnost odporu jednotek byla (až na bagdádskou oblast) značně ochromena. Začátkem prosince turečtí představitelé prakticky vylučovali přítomnost americké armády, v lednu 2003 se hovoří o tom, že by s tím musel souhlasit parlament. V únoru bychom se mohli se souhlasem Turecka již setkat, protože poroste-li v oblasti současně válečná a antiválečná hysterie, a tlak USA vzroste natolik, že by Turecko i Saúdská Arábie, vzhledem k jejich závislosti na americké politické spolupráci, měly americkému přesvědčování podlehnout.

Koncem roku 2002 začala turecká armáda rozmísťovat své jednotky na hranici s Irákem, aby v případě válečného konfliktu zabránila iráckým Kurdům v přecházení do Turecka. Uprchlíci znamenají velkou ekonomickou zátěž pro hostitelský stát a bezpečnostní riziko, podobně jako kosovští Albánci v Makedonii, kde militarizovali tamní albánskou komunitu. Aneb dost bylo Kurdů. Počet kurdských uprchlíků v době bojů by mohl (v pesimistickém scénáři) přesáhnout i milión duší. Ti všichni by měli zůstat na irácké straně hranice. Turecko ani Evropa o ně nemá zájem.

Zcela ideální by bylo, kdyby turecká armáda obsadila irácké pohraničí. Tím by se pozornost kurdské opozice musela dělit mezi spolupráci s Američany a spolupráci na hranici odporu a nevraživosti s tureckou armádou. Kurdští představitelé by tím měli zřetelně zablokovány snahy po vyhlášení samostatného kurdského státu, který si Turecko zásadně nepřeje. Zlý bobřík nepřejícnosti by přešel z Američanů na Turky. Jedná se doslova o programový problém, protože Saddámův Irák podepsal v roce 1997 s Tureckem (dobrým spojencem USA) smlouvu o spolupráci v boji proti terorismu. Na jejím základě mohou turecké jednotky operovat i v severních částech iráckého území v boji proti Kurdům....

Turky je také třeba motivovat, aby z akce proti Iráku měla Ankara i ekonomický přínos. Ekonomické sankce proti sousednímu Iráku, které USA prosadily, stály Turecko údajně nejméně 35 miliard amerických dolarů. Turci proto mají také nárok na profit ze šlechetné akce. Hovoří se o zhruba 30 miliardách dolarů, které USA poskytnou Turkovi za ekonomické ztráty spojené s válečnými operacemi při hranicích Turecka.

Kromě úderů stíhacích bombardérů a bitevních letadel, přeletů vrtulníků a transportních letadel, by z tureckého území do Iráku v ideálním případě mohly vstoupit americké obrněné jednotky -- pokud Turecko bude k souhlasu dotlačeno - zhruba v síle jedné divize.

Arabská karta

Ačkoli se neustále mele dokola nebezpečí arabských reakcí na obsazení Iráku západní - atlantskou armádu spásy, není to problém zásadní. Vedení arabských států likvidaci Saddámova diktátorského režimu želet nebude. Pro arabskou věc je irácká současnost doslova škodlivá, protože dává záminku atlantským pojídačům vepřů, aby byli vojensky přítomni na Blízkém východě. Útok není vítán výhradně proto, že posílí postavení USA v oblasti. Saúdská Arábie se doslova zoufale snaží, aby se tak nestalo, a prosazuje nerealistický plán, v jehož rámci by dostal Saddám možnost odejít do exilu pod záštitou Arabské ligy.

Většina arabských států bude muset zaujmout neutrální postoj, tzn. vyjádří politování nad akcí, že se nenašlo politické řešení. Krajně negativní hodnocení bude založeno na tezi, že OSN jednala tendenčně. Proto nejsou arabské reakce na svržení Saddáma nejpodstatnější, neboť se nemohou (vzhledem k pověsti jeho režimu) přímo vymezovat v jeho prospěch.

Bouřlivé reakce islámské veřejnosti, včetně teroristických útoků (i v Evropě), nelze vyloučit, počítá se s nimi jako s vedlejšími ztrátami. Pokud k nim skutečně dojde, spíše státním úřadům prospějí: bude i nadále důvod pro (kritizovaná) zostřující se policejní opatření v USA a Evropě.

Ve velmi nepříjemné situaci je Saúdská Arábie. Staví se k akci v Iráku velmi zdrženlivě, či spíše odmítavě. Američané akcí dávají mj. najevo, že hledají perspektivnějšího spojence v oblasti. Rozvoj ropného průmyslu v Iráku může zmenšit zisky Saúdů z ropy, podpora USA zvýší ještě více napětí v Saúdské Arábii, kde jsou stále silnější protiamerické nálady.

Američané se snaží donutit Saúdskou Arábii, aby reagovala pozitivně na přípravu irácké kampaně. Saúdové jsou manipulováni americkým prohlášením v tisku, že neformálně podporují Američany a povolí užití saudských základen pro útok proti Saddámovi. Tlačí tak Saúdy k veřejnému potvrzení amerického přání. V očích tvrdých islamistů jsou Saúdové tímto prohlášením již zdiskreditováni, proč by tedy nakonec nesouhlasili? Lze takřka s naprostou jistotou předpokládat, že Saudská Arábie svolí na poslední chvíli s vedením útoku také ze svého území (nejen s užíváním leteckých základem, ale svolí i k pozemnímu útoku amerických sil do Iráku), aby neztratila zbytek vlivu na politiku USA v oblasti.

Rozhodování Saúdů je hořké. Pokud USA úspěšně provedou změnu režimu v Iráku, význam Saúdské Arábie poklesne a USA přestanou mít zájem na podpoře královské rodiny Saúdů za každou cenu. Nelze vyloučit, že v případě odmítnutí výrazné pomoci Spojeným státům ve válce proti Saddámovi by později nebránily USA převratu v Saúdské Arábii a královskou rodinu by ze svých zdrojů nevarovali. Smetení Saúdů lze dokonce považovat za další krok v "demokratizování" blízkovýchodního písku a ropy...

Arabský odpor proti lovu a zabití Saddáma a jeho managementu krutosti je spíše pocitem nevole z americké (západní) technicko -- mocenské nadřazenosti a proto je z dlouhodobého hlediska nepodstatný -- pouze kopíruje dnešní pocitovou hladinu bržděnou ekonomickým pragmatismem. Antiamerické a protizápadní nálady nebudou znamenat nic zásadního.

Základní tendence akce

Jak proběhne válečné vraždění v Iráku? Základní tendence jsou zcela zřejmé:

1. Letecké údery budou mít za cíl zničit veškeré možnosti velení a komunikace vojsk, zodolněné vojenské stavby, prostředky protivzdušné obrany a hlavní nástupiště bojové techniky Revoluční gardy a armády. Letecké útoky mohou zmenšit ztráty na životech vojáků, protože lze předpokládat, že při leteckých útocích vojáci nebudou z opatrnosti přímo u své techniky. Ničení pozemní techniky, kasáren a vládních budov bude součástí psychologické devastace morálky armádních jednotek. Obkličovací operace spojeneckých (převážně amerických) sil by měly vést spíše k rozkladu iráckých jednotek a jejich kapitulaci, než k přímému boji mezi spojeneckými a iráckými jednotkami.

2. Pozemní útok po mohutné letecké přípravě bude směřovat k oddělení jižní šiítské části Iráku a severní kurdské oblasti od středního bagdádského úseku, kde lze předpokládat maximální koncentraci odporu Saddámových věrných. Pozemní akce by nemusela trvat déle než 30 dnů, spíše kratší dobu. Třetina území by přitom mohla být obsazena během prvních 48 hodin.

3. Intenzivní propaganda se bude snažit minimalizovat odpor iráckého vojska spolu s obsazením strategických dopravních uzlů a obkličovacími manévry.

4. Následujícím prioritním cílem je podřídit americkému velení a dohledu povstalecké síly na jihu a severu Iráku, které se budou po zahájení útoku aktivizovat a demonstrovat svoji sílu.

Hierarchie nepřátel

Expediční akce v Iráku lze hodnotit z hlediska nebezpečnosti potenciálních protivníků takto:

  • prezident Saddám a jeho management krutosti
  • centra velení a protivzdušná obrana
  • Republikánské gardy
  • irácká armáda a dezorientovaní protiamericky zaměření civilisté
  • povstalecké síly na jihu a severu Iráku.

    Důležité je současně ochromit systém velení, zničit potenciální úkryty Saddáma a zároveň zabránit destrukcím ropných zařízení.

    Až na třetím místě jsou Republikánské gardy (či Republikánská garda). Vzhledem k permanentním čistkám, a z toho plynoucí nejistotě velitelského sboru, věrnost diktátorovi nemusí být na všech stupních velení samozřejmá.

    Na čtvrtém místě cílů je irácká armáda. Ne náhodou se objevily na veřejnosti informace tohoto typu: 11. 12. 2002 vojenští i civilní přeběhlíci vznesli požadavek, aby Spojené státy ušetřily iráckou armádu v případě, že se rozhodnou násilně svrhnout tamní režim. Iráčtí opoziční činitelé vyjádřili svůj názor při jednáních se zástupci ministerstva zahraničí USA o obranné politice a irácké armádě po pádu Saddáma. Brigádní generál Nadžíb Salhí zdůraznil, že armáda musí být zachována: "Důležitý bod, který jsme předložili USA, byl, že pokud mají být vedeny vojenské operace kvůli svržení nynějšího iráckého režimu, tyto operace se nesmějí zaměřovat na infrastrukturu, irácké civilisty a irácké ozbrojené síly."

    Je to racionální požadavek, protože by měla v Iráku působit nějaká disciplinovaná síla, která by byla spojencům k ruce -- jako protiváha osvobozujících se nevypočitatelných iráckých povstalců. Tlak diktatury na armádu je obdobný tlaku na civilní sféru. V Saddámově diktatuře neexistuje žádná jistota, hodnost a funkce neochraňují, spíše naopak vystavují vojáka vyššímu riziku. Armáda má minusovou motivaci. Důstojníci mají malé platy, které si kompenzují, když to jde, druhým zaměstnáním.

    Proto lze předpokládat, že postup převážně amerických pozemních jednotek bude směrován tak, aby vytvořil obchvaty a rychlým postupem do týla vojska v jižní a severní části Iráku alibi pro kapitulaci iráckých jednotek.

    Čím rychleji americké jednotky osvobodí jih a severu Iráku tím méně budou mít místní šiité a Kurdové šanci uplatnit se aktivně při osvobození své vlasti. A tím menší politickou sílu budou mít jejich ozbrojené formace při vyjednávání civilního vlády. Tím si USA vytvoří prostor pro uplatnění "svých" iráckých disidentů ze západu... Proto část expediční protisaddámovské armády bude zaměřena na preventivní zbrždění osvobozeneckého hnutí na jihu a severu Iráku. Lze to nazvat pořádkovou asistencí při samoosvobozování.

    Optimistický scénář

    Nejšetrnější scénář osvobozování Iráku vychází z možnosti takřka nenásilného obsazení severu a jihu Iráku (bude-li vhodným způsobem podporována šance armády, aby kapitulovala) a izolování střední části kolem Bagdádu, kde jsou soustředěny jednotky Revolučních gard. Je pravděpodobné, že některá města vyčistí samotní občané za účasti vojáků, kteří se přidají na stranu obyvatelstva, protože budou mít dostatečné signály o zhroucení nadřízených velitelských a represivních složek v okolí. Zajímavé bude zda kapitulační aktivity budou vycházet spíše z velitelství na úrovni divize, popřípadě jednotlivých pluků, kde budou důstojníci mít větší přehled o situaci, nebo od jednotek na úrovni praporu, které budou ovlivněny především rozhlasovou propagandou, vizuálními efekty (bombardování, přelety letadel, přibližování obrněných vozidel osvoboditelů) a kontakty s místním obyvatelstvem.

    Samočisticí možnosti iráckých měst jsou jednou z možností jak se vyhnout bojům o jednotlivá města. Příkladem je jihoirácká Basra, kde se v roce 1991 vojáci ustupující z Kuvajtu přidávali k místním lidem a za jásotu davu byl tanky rozstřílen veliký portrét krutoprezidenta Husajna Saddáma. Přitom byly rabovány úřadovny prezidentovy strany, policejní stanice a místní úřadovny bezpečnostních služeb a administrativní budovy. Úředníci prchali a komu se to nepodařilo, byl v rámci lidové psychoterapie ubit k smrti. Ubit byl i starosta Basry a guvernér provincie Basra. Menší povstání v jihoiráckých městech vypuklo i v roce 1999 a usmrceno bylo zhruba sto tamních potentátů a funkcionářů vládnoucí strany Baas. Podobná vraždící psychoterapie by se mohla uskutečnit i v roce 2003 při osvobozování Iráku.

    Vraždění je součástí krátké úvodní fáze naprosté anarchie, která teprve postupně přechází v řízené povstání. Ve vhodný okamžik, po prvotních vyčišťovacích masakrech a vyřizování účtů, by do anarchií zasaženého města vstoupily jednotky osvoboditele případně s provizorními jednotkami iráckými "vojáků -- dezertérů" vedených vojáky - emigranty, kteří by obsazení měst dodali také irácký charakter. Vlastní povstalecké struktury, které se formovaly v ilegalitě, by neměly čas anarchii proměnit v řízené povstání a přišly by o část politického vlivu ve prospěch zahraničních disidentů, kteří se (snad) dají západními dobrodinci lépe ovládat.

    Z tohoto pohledu by ztráty irácké armády a civilního obyvatelstva mohly být významně omezeny.

    V odhadu možného scénáře irácké trestné výpravy proti zloduchovi Saddámovi jsem zařadit až na čtvrtou příčku nebezpečnosti iráckou armádu a dezorientované protiamericky zaměřené civilisty: Diktatura působí protichůdně. Cílené informační diktátorské kampaně působí proti individuálnímu rozhodování, zároveň režim vzbuzuje strach a individualizuje nenávist a vzbuzuje vůli alespoň k pasivnímu odporu. Irácká situace ale vede zároveň k nechtěnému utrpení nezúčastněných (civilní ztráty a ztráty příbuzných - iráckých vojáků ve válce o Kuvajt, strádání v důsledku embarga, byť bylo cíleně prohlubováno Saddámovým vedením) a tím i k negativním pocitům vůči tzv. západním vojákům. Proto chování vojáků a civilistů bude při všech sociálně -- politických odhadech sázkou do loterie: směsí naděje z lepší budoucnosti s rozčarováním z vlastní nemohoucnosti, pokoření a trpkého čekání, až někdo milostivě uzná (přes kdysi halasné sliby) za vhodné Saddámovu kliku zlikvidovat.

    Pokud by se tato varianta průběhu osvobození Iráku od Saddáma Ukrutného stala realitou, obávaného rozměru by nemusely dosáhnout ani akce ve střední části Iráku v sunitské baště Husajnova týmu. Defacto samoosvobození jihu a severu za asistence amerických jednotek by bylo propagandisticky vléváno na Husajnovy bašty. Najdou se desítky generálů a plukovníků irácké armády, kteří ochotně budou z kapitulační pohody vyzývat své kolegy ke kapitulaci. Střed Iráku by mohl (s pomocí Američanů) spíše připomínat rumunský model převratu...

    Pokud by se tak stalo, pozemní operace (po fázi úvodního bombardování) by nemusela trvat déle než tři týdny. Ve prospěch této superoptimistické prognózy mluví i prosincový slib Pentagonu, že se budou moci reportéři účastnit výsadků a útoků a pohybovat se v předních liniích, aby podávali zprávy přímo z bojiště a veřejnost sledovala konflikt v přímém přenosu. Znamenalo by to, že američtí plánovači počítají s hromadnou dezercí iráckých vojáků, sebeosvobozováním obyvatel měst v bezprostřední blízkosti pohybu amerických jednotek a s celkovým lavinovitým rozkladem diktátorské státní správy, která neudrží, kromě bagdádského regionu, moc ve svých rukou. Tím by Pentagon mohl provádět účinnou osvětu v přímém přenosu do arabského světa: irácký lid se s pomocí hodných zápaďáků osvobozuje, armáda skládá zbraně a demokracie se učí arabsky...

    Sci -- fi úvaha

    Vyhlášení odměny za Saddámovu (i useknutou) hlavu by bylo jistě také motivačním faktorem, zvláště v případě, že by byla vyhlášena amnestie pro celou jednotku, jejíž příslušníci z prezidenta Saddáma učinili zajatce (mrtvolu). Tím by jednotka gardistů mohla dojít naprosté beztrestnosti, i přes předchozí asistenci na krutostech -- nezdá se vám tato vize cynicky smysluplná, účelná a život lidský šetřící?

    Za nepřátele osvobozovací činnosti lze prohlásit na pátém nejmenším stupni škodlivosti šiítské a kurdské povstalce. Neboť prvotním cílem operace je zajistit zlepšení celkového politického a obchodního klimatu v oblasti, nejen v Iráku. Proto je třeba, aby přechod do nové irácké administrativy byl co nejméně dramatický. Šiíté a Kurdové jsou stresovaní režimem a zklamáním z neposkytnutí pomoci v roce 1991 a jejich politické aktivity mohou být časovanou protizápadní bombou.

    V této situaci je pro skupinu G8, ale také pro Evropu jako celek, nejdůležitější otázkou jak zachovat nenásilně svojí vojenskou a ekonomickou přítomnost a vliv v Iráku co nejdéle. Znamenalo by to v optimistické variantě bezpohlavní úřednickou vládu, která by během prvního roku po osvobození tlumila vášně a postupně je proměňovala v běžný politický průmysl, kde je důležitý momentální politický a ekonomický zisk těch, kteří jsou právě u lízání ropných kohoutů. Šiitští havlové a kurdští pithartové importovaní z exilu by domácí obyvatelstvo usmiřovali se západním světem a vysvětlovali proč museli čekat od roku 1991, tedy třináct let, než ti, kteří k tomu měli prostředky a moc, zakroutili největšímu synovi národa prezidentu Saddámovi tipcem...

    Ale jinak to je scénář optimistický. Ale jaká bude realita? Dlouholetá tuhá diktatura trpí vnitřní erozí, ale v pestrém světě lidských souvislostí, kde řád má spodní prádlo ušité z chaosu, dává šanci i těm nejčernějším představám.

  •                  
    Obsah vydání       21. 1. 2003
    20. 1. 2003 Pravicová zima a vidina jara pro stádo lumíků Theo  Formánek
    21. 1. 2003 Chcete jezdit na olej na vaření?
    20. 1. 2003 Třicet let bojů s Ladislavem Štollem
    aneb Jak s tím můžete žít?
    Martin  Štoll
    21. 1. 2003 Londýnské střípky Jan  Čulík
    20. 1. 2003 Co číst a k čemu to vést Jan  Čulík
    21. 1. 2003 O (české) literatuře v Britských listech
    20. 1. 2003 Nebozí utlačovaní běloši Radek  Mokrý
    19. 1. 2003 Předsedou US-DEU se stal místopředsedseda vlády Mareš Štěpán  Kotrba
    18. 1. 2003 Miloš Zeman byl nominován do druhé prezidentské volby Štěpán  Kotrba
    19. 1. 2003 Škromach se necítí na vystřídání Špidly
    20. 1. 2003 Přehlídka ročníkových prací atelieru Jiřího Beránka Jan  Paul
    21. 1. 2003 Zabíjení v Iráku: optimistická varianta František  Roček
    20. 1. 2003 Observer: Je nutno zaútočit na Irák
    19. 1. 2003 Kenneth M. Pollack: Hroziaca búrka: Dôvod na inváziu Iraku Brian  Urquhart
    19. 1. 2003 Bond. James Bond. Opäť len Bond. Eva  Michalková
    19. 1. 2003 Product placement okolo Bonda Jana  Matúšová
    20. 1. 2003 Vznik NSDAP Peter  Greguš
    20. 1. 2003 Koniec postkomunizmu v Polsku Juraj  Marušiak
    16. 1. 2003 Britské listy ve videokavárně v Příbrami v tištěné formě
    5. 2. 2003 Pošta redakci
    5. 1. 2003 Hospodaření OSBL za prosinec 2002 Jaroslav  Štemberk
    18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

    Útok na USA, Afghánistán, Irák RSS 2.0      Historie >
    21. 1. 2003 Zabíjení v Iráku: optimistická varianta František  Roček
    21. 1. 2003 Vést či nevést válku proti Iráku? Miloš  Kaláb
    20. 1. 2003 Irák: operace na zákaznickém principu František  Roček
    20. 1. 2003 Observer: Je nutno zaútočit na Irák   
    18. 1. 2003 Arabské země chtějí, aby Saddám Husajn odstoupil   
    17. 1. 2003 Přihlásí se Česká republika po 35 letech opět k Brežněvově doktríně? Mojmír  Babáček
    17. 1. 2003 Protiválečné petice   
    17. 1. 2003 Tři pohledy na jednu možnou válku - vyberte si Jan  Kasal, Jaroslav Tvrdík, Václav Frank
    16. 1. 2003 Protesty proti invazi do Iráku v britském parlamentě sílí   
    16. 1. 2003 Jsou neokonzervativci vlastně trockisté?   
    15. 1. 2003 Odcházející monarcha vyzval k válce Milan  Valach
    14. 1. 2003 Afghánistán: Mluvil jsem s členem Karzaiovy vlády Martin D. Brown
    8. 1. 2003 Policie v Londýně zatkla teroristy připravující jed