Latinská šifra vítězně postupující zkázy ve Válce s mnohozvířetem pozoruhodně odpovídá nabubřelým výrazům komunistického slovníku - jako Vítězství socialismu, Vítězství pracujícího lidu, Vítězný únor. Neméně významnou metaforou je hnědý masit. Důrazem na barvu jako by bylo položeno rovnítko mezi nacismem a komunismem. A nejen to. Válka s mnohozvířetem byla inspirována Válkou s mloky, varující před nebezpečím nacismu, a sleduje důsledně a promyšleně podobný cíl. Není věnována památce Karla Čapka bezdůvodně. Ačkoliv vyšla dvakrát, oficiální kritika ji považovala za pouhou utopickou fantazii a těchto souvislostí si (naštěstí) neodvážila všimnout.

Kromě zřejmých ekologických aspektů a přidružených problémů narkomanie, alkoholismu a kouření, na něž se soustředily dobové recenze jako na záchranný stěžejní motiv, představuje Mnohozvíře důležitou politicko-ideologickou rovinu, která je sice zřejmá, ale o níž lze svobodně mluvit teprve dnes. Dělí se na dvě fáze: Multibestia triumphans, popisující akce proti obrovským mlokům podobným smogovým obludám, které se při rozhodném úderu rozpadají na žlutohnědý prach, je symbolem totalitní moci a její útočné vnější diktatury, zatimco multibestia incorporata, mnohozvíře vtělené, se týká psychologických účinků hnědáctví, tj. totality v nás. Druhá fáze nastupuje po první. Je to přítomný stav naší společnosti.

Byla-li multibestia triumphans analogií Války s mloky, je druhá fáze, multibestia incorporata, analogií Bílé nemoci. Hnědá nemoc vzniká nejprve infekcí, vdechováním masitem prosyceného vzduchu, pak úmyslnou narkomanickou konzumací masitové kaše nebo rychloprachu. Je to vyšší, inteligentnější forma masitu v podobě cizopasníka, který si našel podmínky pro svůj růst v lidském těle. Svědčí mu tma, teplo a vlhko. Postihuje celý lidský organismus i psychiku a deformuje obojí. Na těle vytváří nejprve vyrážku a nakonec odporné hnědé masitové věnce. Člověk se mění: stává se bezohledným a agresivním, trpí obrovským hladem a žízní; jiní lidé jsou zas tupí, zatemnělí a ospalí.

Léčení je možné jen svobodným rozhodnutím. Jestliže se mnohozvířeti daří nejlépe v nehybnosti a ve tmě, musí člověk, aby se ho zbavil, držet dietu, pěstovat sebekázeň a silnou vůli, směřovat k pohybu a ke světlu. Tělesný pohyb však léčí omezeně; k uspokojivému výsledku je zapotřebí klidného a vytrvalého pohybu myšlenkového, rozhýbání a oživení činnosti ducha počínaje pamětí až po tvůrčí aktivitu.

Je typické, že zvíře nemá rádo lidi, kteří čtou a přemýšlejí, a napadá spíš jedince nesamostatné a manipulovatelné, v jejichž uvažování dominuje nepřemýšlivá setrvačnost. Kdo je uvnitř v sobě čistý, silný a někoho miluje, nemůže podlehnout žádnému zvířeti a obejde se bez diety, atletiky a masáží. Jenže takových je málo a většina je tak či onak hnědobílá.

Hnědá nemoc je nemocí povýtce mravní a má ve světové literatuře své slavné příbuzné, například Stevensonovu povídku Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Není pochyby, že vyrůstá z reality zadřeného totalitního myšlení. Z konkrétní politické podoby se pak rozbíhá jako alegorie do obecné roviny, aby se zastavila u pojmu zla.

Přemýšliví lidé naší současnosti znovu objevují objevené. Zjišťují, že svět je mnohovrstevný, že člověk nevystačí s tím, co se dá měřit a vážit, že realita přesahuje svět smyslů. Nadpřirozené je pouze jinak než smysly poznatelné jsoucno. ("Kromě mozku lze myslet i srdcem." s. 311) Vladimír Páral se o tento pocit zasluhoval, pravděpodobně nechtěně, už od svých prvních románů. Od počátku se mu totiž dařilo zachytit odpornost dvojrozměrné technokratické konzumní civilizace s typickými pocity sterility, absurdnosti a marnosti, dvojrozměrného člověka bez vztahu k transcendentálnímu horizontu, bez třetího vertikálního rozměru, který jde napříč mnohovrstevnatostí světa. Možná že okázalá dvojrozměrnost jeho románů byla protestem proti prázdnotě současného života odjakživa. V Mnohozvířeti je však protestem určitě.

Stala se podivná věc. Čím víc se trvá na materialistické realitě, tím víc je duchovno nápadné svou nepřítomností, až nakonec vpadá do Páralova světa koupelen, stereomagnetofonů, labužnických pochoutek a sexuálních požitků v podobě třetí, transcendentní dimenze. (Michal Rohan: "Původně jsem chtěl dělat filozofii, hlavně proto, že už se naléhavě potřebuju dovědět něco o sobě. Ale přijímací komise filozofické fakulty to neshledala za dostatečnej důvod." s. 46.)

Průběh autorovy proměny z dvourozměrnosti na trojrozměrnost a mnohovrstevnost není jasný. Zřejmý je jen její výsledek. Zdá se, že umělec je pouze prostředníkem mezi něčím, co je nad námi, hranolem, do kterého svítí slunce a který rozkládá světlo neznámého původu na duhu srozumitelnou našemu světu.

V každém případě je mnohovrstevné i umění. Zmínili jsme se už o dvou rovinách - ekologicko-katastrofické a politicko-totalitní. Třetí rovina románu je metafyzická. Autor si dal bezděčně vysoký cíl - utkat se s problémem zla. Nebylo to utkání neúspěšné.

Mysterium iniquitatis, tajemství zla, je od starých řeckých a latinských církevních Otců prvořadým těžkým problémem filozofickým a teologickým. Vykládá se dvojím způsobem: Zlo je nedostatek dobra, tak jako je tma a stín nedostatek světla. Tento výklad preferují orientální nauky a kupodivu též svatý Augustin. Křesťanství naproti tomu tradičně přijímá konfrontaci zlo a dobra, Boha a ďábla, což je v podstatě pojetí Zarathustrova dualismu s bohy Ormuzdem a Ahrimanem.

Páral, jak se zdá, se zcela intuitivně vlivem svého ekologického myšlení přiblížil k třetí, pravděpodobně nejschůdnější alternativě: Zlo vzniká kumulací a zhmotněním negativních myšlenek asi tak, jako se enormně znečištěné ovzduší dokázalo zhustit v pseudoexistenci masitových mloků. Protože myšlenky jsou v podstatě věci a spojené myšlení lidí má obrovskou moc a dokáže zřejmě, ať v dobrém či ve zlém, v různé míře ovlivňovat události na celém světě.

Páralova Válka s mnohozvířetem je zatím nejzdařilejší obraz zániku a důsledků totalitního komunistického systému, načrtnutý s jasnozřivou intuicí budoucích událostí v předstihu deseti let. Autor pochopitelně nemusel znát úplný dosah toho, co píše. Vlastně to neví nikdy žádný tvůrce. Ale vystihovat pravdu je zvláštním posláním a výsadou uměleckého díla.

Kniha se čestně řadí vedle nejznámějších prací Karla Čapka a vedle alegorických moralit takového G.K.Chestertona. Kdyby byla napsána některým světovým jazykem, například v angličtině, sklidila by nepochybně velký světový ohlas. Už proto, že ukazuje, jak dějiny lidské civilizace jsou v jistém ohledu opakovanou hitorií boje s naší živočišnou "hnědou" složkou, a že dává tušit, že člověk je daleko víc, než si o sobě dokáže myslet.