Z dřívějška jsem jakžtakž tušil, jaké deníky ve Velké Británii vycházejí, tím ovšem moje znalost tamní scény nejen začínala, nýbrž i končila. Než se dostanu k hlavnímu bodu - novinám, jež mi byly doporučeny (a proč se tak stalo) - lehce zmíním, jak ona britská mediální scéna vypadá (ne, že bych ji poznal bůhví jak dobře, nicméně jí snad nyní rozumím lépe než většina populace v Čechách a na Moravě).

Inu, jedinec chtivý zpravodajství, či chcete-li novin, musí ponejprv rozřešit základní problém: bulvár či nebulvár? Situace se má tak, že výrazně více čtenářů volí variantu číslo jedna - bulvár. The Sun, nejúspěšnější z "tabloidů", si denně kupuje asi čtyři a půl milionu lidí, což by v českém kontextu znamenalo přibližně 900 000 čtenářů. Poznat v britské trafice bulvární noviny je stejně obtížné jako v najít na českém prodejním pultu nebo Super - velké fotky, povětšinou dokumentující "závažné rodinné rozpory" herců a politiků, desetipalcové titulky a spoustu vykřičníků lze jen těžko přehlédnout. Kromě výše zmíněného "Slunce" jsou k dispozici ještě např. Daily Mail či The Mirror. Co se týče "seriózních" listů, existuje jich pět, a to The Guardian, The Times, Daily Telegraph, The Independent a Financial Times. Mají sice také barevné fotografie, tím ale jejich zásadní podobnost s bulvárem končí - větší formát, méně vykřičníků, více textu (podstatně) a, bohužel, nicméně předpokládatelně, méně čtenářů. Nejrozšířenější z pětice, Daily Telegraph, si kupuje cca. jeden milion Britů, o něco slabší čtenost mají The Times. Odbyt The Guardian, The Independent a Financial Times se pohybuje pod půl milionem výtisků (český ekvivalent by bylo číslo kolem jednoho sta tisíc). Aneb, jak vidno, kvalita neznamená nutně komerční úspěch ani v Británii.

V rámci kvalitních deníků je možné dále diferencovat a dělit. Například podle míry euroskepticismu, kdy na straně euroskeptických novin stojí Daily Telegraph a The Times, zatímco opačnou hráz okupují zbylé (tři) deníky. V selekci by se dalo pokračovat, ale na to už se necítím dostatečně kompetentní.

Když se vrátím k tomu, který deník mi byl doporučen, nezbude mi než napsat The Guardian. Z několika stran se mi donesla chvála na jeho kvalitu, proto jsem k němu obrátil svou pozornost. Vyhovoval mi jeho "design", způsob grafické prezentace a konec konců po určitém čase i obsah.

The Guardian

K pochopení do značné míry výjimečného postavení Guardianu na britském trhu je potřeba drobná exkurze do historie, resp. do dvacátých let dvacátého století. Tehdy totiž lord Beavebrook a jeho obchodní společnost koupili The Manchester Evening Times, aby z něj během několika měsíců vytvořili The Guardian. Tím však příběh nekončí. Lord, vědom si nebezpečného rozporu při tvorbě novin: potřeby nezávislosti na jedné straně a komerčního tlaku na druhé, zřídil fond, jehož funkce byla (a stále je) jednoznačná, a totiž financovat provoz Guardianu (později také Observeru). Tím se z Guardianu stal vskutku nezávislý deník, jenž nemá v Británii obdoby. Je vydáván organizací The Guardian Newspapers Limited a jak napsal Graham Cleverley, "Guardian už od dvacátých let sleduje výhradně kulturně-novinářské cíle a nikoli komerční."2

Jestliže je jeho postavení neobvyklé na tradičním britském trhu, jak by dopadla asi konfrontace s českou scénou? Jakousi alternativou by Guardianu v České republice snad mohlo být Právo, které se ale ani náhodou nemůže pyšnit takovým zázemím, jaké má k dispozici Guardian.

Další velké deníky, jako např. LN nebo MF Dnes, nejen, že jsou v rukách komerčních nakladatelství, ony jsou navíc v rukách cizích. Není žádným tajemstvím, že precizním Němcům jde v první řadě o zisk, čímž jsou české redakce vystaveny tlaku, jehož výsledkem je postupující bulvarizace tisku. Na první stránky se dostávají nedůležité zprávy a informace, prim hrají články o platech a cenách, objevují se dokonce rozličné politické drby.

Guardian není žádným obrem na britské mediální scéně, alespoň co se prodejnosti týče. Denně po něm sáhne kolem 300 000 čtenářů. Toto číslo se za poslední léta v podstatě nezměnilo (v roce 1975 si jej denně kupovalo asi 319 000 lidí). Ačkoliv se tedy jedná spíše o "drobek mezi houskami", dozajista se Guardianu nevede špatně. Ne vždy totiž rozhoduje počet čtenářů, ale naopak jejich sociální postavení. A sociální postavení průměrného čtenáře Guardianu neznamená průměrné postavení v britské společnosti. Základna tohoto listu tkví mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi, kteří jsou zároveň významnou kupní silou, a proto zůstává Guardian i přes svou relativně nízkou čtenost žádán ze strany inzerentů. Jako důkaz budiž osud deníku Daily Herald, který zkrachoval kvůli chudobě svých čtenářů, nehledě na skutečnost, že každé ráno putoval do dvou milionů domácností.

Co upoutá na první pohled alias makrostruktura

Guardian je větší než všechny české deníky. Větším mám na mysli: větší formát (cca. o polovinu), více stránek (průměr je třicet stránek, tzn. patnáct listů), více textu (používá se menší font a větší zhuštění) a konečně i větší fotografie.

Že jsou k nalezení větší fotografie již z logiky nepřekvapí - důsledek přímé úměry mezi velikostí formátu a fotografie. Je však důležité zmínit, že fotografie jsou v Guardianu i na vysoké kvalitativní, a tedy nejenom kvantitativní, úrovni. List používá obrázky takřka výhradně od předních světových agentur (Reuters, AP), na rozdíl od zpravodajství, a výsledek je znát. Navíc ve srovnání s takovými Timesy je i způsob přetisku špičkový, takže se čtenář může pokochat skvělými záběry (střídavě barevnými a černobílými).

Podivit se lze nad menším fontem písma, než na jaký jsem zvyklý z Čech, zvláště v souvislosti s formátem. Jenomže články jsou jak delší, tak bohatší na informace.

Co už je třeba vyčíst alias mikrostruktura

Noviny se kupují především od toho, aby se četly, proto se pokusím zaměřit na tento jejich účel ...

Sport

Sportovní zpravodajství je, ač se to na první pohled možná nezdá, nesmírně důležitou částí novin, a to především v zemích jako Velká Británie nebo Česká republika, které vždy patřily ke světové sportovní špičce. Velká Británie má fotbal, rugby, kriket a dostihy. Na národní sporty chodí desetitisícové návštěvy, diskutuje se o nich v televizi, v rozhlase, v novinách. Analýzy a komentáře, týkající se např. fotbalu, mají vysokou úroveň, jejich autoři dokáží do neskutečných detailů rozbírat zápasy a výkony hráčů. Statistiky, které jsou na stránkách Guardianu k nalezení, pokrývají všechny myslitelné sféry daného sportu. Bohužel se diskutuje pouze o britské fotbalu, britském rugby, britském kriketu a dostizích a o žádných jiných, natož cizích sportech.

Guardian věnuje sportu každý den (krom pondělí) pět stran. V pondělí vychází samostatná sportovní příloha, v níž by měly být shrnuty veškeré výsledky z víkendu. Záměrně píši měly, protože nejsou. Hierarchie řazení zpráv je jednoznačná: 1) fotbal v Británii (nejvíce prostoru dostává pochopitelně anglická liga); 2) rugby; 3) kriket a 4) dostihy. Na přední stránky sportovních příloh se dostal například boxer Lennox Lewis (19.listopadu 2001), když v Las Vegas porazil Hasima Rahmana a poté vyzval na souboj Mika Tysona. To byl ovšem jeden z mála případů, kdy se jiný sport než fotbal nebo rugby dokázal prosadit u britských editorů do té míry, že mu věnovali úvodní, stránkový článek.

Když se v Británii chce člověk ze Střední Evropy dozvědět něco více o výsledcích fotbalu třeba v německé Bundeslize, či chce zjistit, jak dopadla fotbalová baráž o postup na mistrovství světa, nebo ho nedej bože zajímá mezinárodní hokejový turnaj v Rusku, musí vyhledat patřičné výsledky buď na internetu nebo ve specializovaných sportovních denících.

V České republice sice v denících (a speciálně v LN) nenajdete všemožné výsledky ze všemožných sportovišť, nicméně si troufám tvrdit, že minimálně výsledkový servis je v nich na lepší úrovni. Je zcela pochopitelné, když britští novináři opomíjejí nedůležitou, a přiznejme si, že i nekvalitní českou fotbalovou ligu, ale absence většího zastoupení italské Serie A nebo španělské ligy, mi přijde povážlivá, zvláště když vezmeme v potaz, že obě jsou dost možná na vyšší úrovni než anglická Premier League, a zcela jistě jsou kvalitnější než liga skotská. A to jsem doposud mluvil pouze o fotbalu, u něhož je situace ještě tak nejlepší ...

Lidové noviny mají zbytečně brzo uzávěrku (proto kolikrát chybí výsledky utkání z předchozího večera) , jejich sportovní novináři nejsou na tak solidní úrovni jako v Právu nebo v MF Dnes, ale na rozdíl od Guardianu se snaží informovat své čtenáře o dění ve světě sportu komplexně, s důrazem jak na scénu českou, tak na světovou. To je přesně přístup, který mi u Guardianu (ale i u ostatních britských deníků) chybí. Jsou zaměřeny pouze na domácí zápasy, domácí ligy a domácí dostihy - stejně jako americké noviny vůbec nereflektují zahraničí.

Kultura

Tak například Lidové noviny mají dlouhou kulturní tradici. Nejen, že jejich redaktory byli Karel Čapek a Karel Poláček, kteří se na kulturním dění v Čechách bezpochyby podíleli měrou vrchovatou, ale také se Lidovky vždy snažily hrát roli intelektuálního listu, což se jim dařilo (a daří) se střídavým úspěchem. Zatímco za první republiky byl jejich dopad dozajista významný, koneckonců právě z této doby pochází jejich takřka mýtická pověst, dnes můžeme o jejich vlivu maximálně spekulovat, resp. o něm mohou diskutovat redaktoři. To je ostatně jediný hmatatelný důkaz jakéhosi vlivu - že se kvůli nim občas někdo pohádá, nehledě na společenské postavení (studenti, novináři, politici). Nejde si však nevšimnout, že kulturní příloha LN má vcelku slušnou úroveň, a to je ocenitelné především dnes.

Politika Guardianu vůči kultuře je asi takováto: recenzovat a zase recenzovat. Od pondělí do čtvrtka je kultuře věnována jedna strana, jejíž obsah sestává z několika sloupkových recenzí a kritik filmů, hudby či divadla. Ani páteční kulturní příloha nepřesahuje svým charakterem denní náplň, vždyť se jmenuje konec konců Friday Review. Podobně jako u sportu, i u kultury směřuje z mé strany výtka Guardianu. Recenze a kritiky, které se v něm objevují, jsou dost možná špičkové (mluvím o filmovém publicistovi Peteru Bradshawovi), ale chybí mi reportáže z výstav, profily umělců a osobností z oblasti kultury, seznámení s knihami nebo filmy, informačně nosné upoutávky. [To se považuje v Británii za reklamu, pozn. JČ.] Ono se něco z toho čas od času objeví v některé z příloh, ale jednak se tak stane nesystematicky (bez zřejmé souvislosti s kulturní přílohou), jednak je to jev, vyskytující se opravdu pouze čas od času.

Ekonomika a finance

Ekonomice bývají v Guardianu obvykle věnovány čtyři až pět stran. Důraz je kladen na domácí dění - na obchodní transakce, problematiku zaměstnanosti či nezaměstnanosti, informace z burzy apod. "Ekonomický patriotismus" je zcela pochopitelný a lze jej vysledovat i v českých médiích. Vývoj hospodářství je sféra, která přímo ovlivňuje život čtenářů, ale i existenci novin, proto tolik zájmu o vnitřní trh. Avšak bylo by chybou myslit si, že Guardian ignoruje zahraniční dění. Dost dobře to ani není možné. Velká Británie je součástí EU, které prochází v současné době jednou zkouškou zdatnosti za druhou, jejichž výsledky se každopádně projeví i v Británii (nic na tom nezmění fakt, že nebude v Měnové unii). Role Británie v EU navíc hraje významnou roli v opačném přístupu k referování o evropské integraci, než je tomu v Čechách. Zatímco je ČR čekatelem, VB dávno stojí v centru EU, a proto nahlíží na budoucí rozšiřování s určitou dávkou racionálního odstupu, který se projevuje v analýzách možného vývoje jednotné Evropy. Ekonomičtí novináři se soustřeďují jak na situaci žadatelských zemí, tak na situaci uvnitř evropských spojenců (Německa, Francie, Itálie atd.), přičemž často poukazují na momentálně lepší ukazatele a výsledky britské ekonomiky.

Ve srovnání s mírou ekonomických informací v jiných britských denících stojí Guardian kdesi uprostřed. Jeho zpravodajství je kvalitnější a obsáhlejší než v Timesech, je na zhruba stejné úrovni, jakou má Independent, ale pochopitelně nedosahuje na roveň hospodářského listu Financial Times. V českých denících má, domnívám se, základní ekonomické zpravodajství slušnou kvalitu, ač těžko může disponovat pětistránkovou přílohou. To je ovšem nejen důsledek finančních omezení, ale také důsledek malého českého trhu (na němž se toho tolik neděje) a relativní komplikovanosti a odtažitosti zahraničních témat pro českého čtenáře.

Zpravodajství

Při pohledu na něj je znát největší nedostatek českých novin. Totiž jeho kvalita. Vezmu to po pořádku.

a) Zpravodajství Guardianu je rozsáhlejší. Články jsou většinou dvojnásobné, než je zvykem v Čechách. Kdo by se domníval, že proto musejí být nudné, nemá pravdu. Pravdivostí se dostávám k dalšímu bodu.

b) Zpravodajství Guardianu přináší více informací. Jelikož se deník spoléhá výhradně na vlastní reportéry, kteří mohou o patřičné události referovat z vlastní zkušenosti, nestává se, že by měl čtenář co do činění s rozmělněným nicneříkáním. Všechny články jsou bohatě doplněny o relevantní zážitky, jasně dokumentující zmiňované téma.

c) Zpravodajství Guardianu analyzuje. Vzhledem k tomu, že jsou redaktoři Guardianu skuteční profesionálové, dokáží odborně zhodnotit a okomentovat podávanou informaci, a to tak, že se nejedná o subjektivní komentář, nýbrž o "profesionální úsudek".

d) Zpravodajství Guardianu se nespoléhá na tiskové agentury. Tento bod souvisí s bodem b). U žádného významnějšího textu nenaleznete, že by jej list přebral od Reuters, nebo jiné agentury. Jakmile se ve světě (či v Británii) něco šustne, Guardian tam pošle své reportéry, kteří pak pravidelně informují čtenáře o všem, co sami spatřili a vyzvěděli.

e) Zpravodajství Guardianu si drží odstup. Veškeré informace, které jsou ve zpravodajství k dispozici, jsou ověřeny z více stran a je od nich udržován odstup. Reportéři nedbají příliš na slova politiků, která jsou dost často pouhými frázemi, a spoléhají se na vlastní zdroje (věrohodné) a vlastní schopnosti.

Tolik jen stručný výčet nešvarů, kterými trpí české deníky, resp. jejich zpravodajství. Neopomenutelnou skutečností je také již zmíněná bulvarizace, která proniká už i do seriózního zpravodajství. Jako příklad uvedu Lidové noviny, které dne 24. listopadu 2001 měly na hlavní stránce poměrně obsáhlou zprávu o tom, že Tony Blair byl nenadaným žákem v anglické gramatice již na základní škole. Opomenu-li, že obdobný typ zprávy ABSOLUTNĚ NEPATŘÍ do úvodu listu, jenž si o sobě troufá tvrdit, že je seriózní deník, musím se podivit nad faktem, že redakci se tato informace zdála být důležitější než projev Tony Blaira z předchozího dne, v němž se jednoznačně vyjádřil pro rozšíření a další integraci EU. Těžko budou moci LN argumentovat, že neměly dost včasných podkladů, protože Blair pronesl svou řeč brzo odpoledne. Dalším důkazem rostoucí bulvárnosti je neustálé poměřování platů, výhodností jednotlivých zaměstnání a přepočítávání odpracovaných hodin na počet krabiček cigaret.

Kapitolou samou pro sebe je otázka nezávislosti a profesionality české novinářské scény. V probíhající afgánské válce se český tisk staví jednoznačně na stranu USA, což je naprosto nepřípustné. Guardian po celou dobu konfliktu ukazoval fotografie z obou stran, talibanské i spojenecké, soustavně informoval o dění v afgánských městech postižených bombardováním, soustředil se na humanitární otázky. Nic z toho se v českých denících neobjevilo ani v míře zdánlivě srovnatelné. Když britskými médii proběhla nějaká zpráva, nepříliš kladně pojednávající o spojeneckých akcích (a že takových zpráv bylo požehnaně), do České republiky se tatáž informace dostala o pár dní později a k tomu značně poopravená. Toto vše cosi o profesionalitě a nezávislosti českých novinářů říká - a moc pochvalně mi to nezní.

Dalo by se pokračovat

Stihl jsem poukázat na nejmarkantnější rozdíly mezi českými deníky a jejich britskými protějšky, zejména Guardianem. Bude ještě potřeba spousta práce a trpělivosti, než se česká mediální scéna vymaní ze svého blátíčka a vydá se na cestu serióznosti v západním slova smyslu. Bude to stát mnoho peněz (jejich nedostatek je výraznou brzdou), bude nutná odvaha (začátky skutečně kvalitního a nezávislého periodika lze odhadovat jako pořádně krušné) a konečně budou zapotřebí lidé, kteří budou schopni infiltrovat zahraniční postupy a následně je prosadí na českém trhu.

(Luboš Kreč je studuje na Ostravské univerzitě bohemistiku s novinářským zaměřením. V rámci výměnného univerzitního programu EU "Socrates" studuje letos na podzim českou literaturu a sdělovací prostředky na Glasgow University ve Skotsku.)