Nemohu si pomoci, ale neobávám se dokonce moc ani těch komunistů skrytých, různě temnými nitkami propojených. Nemohu se zbavit tušení, že vědí a dávno věděli o blahodárném trhu víc, než kterýkoli statečný čtenář zapovězených ekonomů, natož já. A jen nesnadno se mi konstruuje představa, že by mi oni chtěli odebrat můj živnostenský list a poslat mne do Kolektivu.

O trochu větší obavu mám z těch, co Nikdy v KSČ Nebyli. Nějak to milosrdný čas překryl, ale pár let po příchodu spřátelených armád začala tu a tam prosakovat kritika "těch soudružek a soudruhů, kteří sami, pravda Straně obětavě slouží, ale jejich děti, jaksi..." A tak. A pak bylo zase nějaký čas ticho, až zas nějaký ten duch nepokojný napsal, že i děti velmi angažovaných soudruhů nosí tuzexové džíny, ačkoli jejich rodičům je tvrdá měna nepochybně přímo odporná... Kde na to vzali(y), napadlo nejen mne. A počítám v duchu: snad 1,7 milionu jich bylo. S bratry Slováky, pravda. Pak to Gustáv "vybil" na asi polovinu, Poučení z krizového vývoje napsal, a za pár let tu byla státostrana, KSČ zase kolem půldruha milionu soudruhů. Jinak, lépe oddaných. Tamty, zapuzené, ovšem nikdo nekritizoval, ale ti noví a přeživší asi opravdu nevychovávali generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků - stranicky vzato - nejlépe. Ještě tak vzdělání jim stačili dát, ale ideje? Tož, ti mne trochu zneklidňují. Zlobí mne, pravda, ještě víc někteří, co jim štít neposkvrněný nestačí a ještě proti bojovým druhům otce svého a matky své hlas pozvednou, aby co nejméně slimáčků na tu jejich kapustičku zbylo. Ale utěšuji se, že oni to zase tak zásadově nejspíš také nemyslí.

Před týdnem jsem zašel na chrudimské okresní pracoviště Východočeské plynárenské. Koupil jsem si do bytu malý kotlík, abych měl na stáří tepleji. Paní na jiném Ouřadě však pro jeho instalaci žádala ještě povolení. Písemné, vyřídit osobně, pochopitelně. Nu což, on takový kotlík může i bouchnout, mudroval jsem, povolit je jej třeba - jen mi dodnes vrtá hlavou, proč mi to neřekl ten prodávající. On ten kotlík není pro mne zrovna levný, a kdyby páni od plynu nepovolili - že jsem třeba již starý a hloupý a kotlíkem své bližní ohrozím ... Inu pokrok. Trochu jsem se také bál, že mne budou třeba z obsluhy zkoušet. Nic takového.

Paní Pilařová se jmenovala - vlastně jmenuje. Vzala formulář, označila mne za žadatele a zeptala se, mám-li povolení. Musel jsem vypadat dost pitomě, protože mne poučila, že jednak ona není ten správný člověk, který mi má věnovat svůj vzácný čas, druhak, že plyn bouchá a třeťak, nastojte, že jest mi opravdu povolení ku vydání Povolení získat. Tentokrát od předsednictva Občanského sdružení majitelů bytových etc. prostor v domě, kde jsem za deset let práce u kapitalistů koupil byteček jako dlaň.

Vždy si vzpomenu na pana Maděru, jak mi kdysi napsal m.j. "...jsme hrdí občané svobodné země ..." (a já jemu naopak cosi, co jsem, tuším, snad ani nevytečkoval, jak mne tím vytočil) a vzepjal jsem se k odbojnému prohlášení, že jsem si přišel koupit víc zemního plynu a jsem-li místo zákazníka žadatel, že je mi fuk, ale že odebraný plyn hodlám platit hotově ze svého konta, ke kterému mám kromě mé Malé Velitelky právo jako jediný. A pokračoval jsem drze, jakože nemá-li Východočeská plynárenská právní subjektivitu a nemůže mi bez souhlasu podomního Výboru plyn prodat, že jsem snad mohl vyřídit vše v baráku.

Paní Pilařová se mnou začala jednat nápadně vlídně; vyložila mi, že plyn může nejen bouchnout, ale spotřebič může odebírat více plynu, než je jeho přívodu zdrávo, což se prý kdysi již v Havlíčkově Brodě opravdu stalo.

Opět jsem neobstál, protože jsem řekl nahlas, že jsem se (blb, dnes to vidím) domníval, že to pozná jejich technik a že mi to nepřipadá ani korektní, nechat tak těžké rozhodnutí na naše, jinak velmi čiperné, ale přece jen staroušky. Pochopila, holubička sivá, že se mi pro nové povolení ku vydání plynoPovolení (přesně nutno doplnit, že ku doplnění Dodatečné žádosti o vydání Stavebního povolení - a je to venku!) za staroušky nechce. Ti mi totiž loni v létě povolili nový průtokový ohřívač. Ale kotlík, to je, při dvou malých radiátorech navíc, sice výkonově totéž, ale co naplat, je třeba to projednat a tak. A také, že bych se jaksi já vyhříval, zatímco ostatních 39 zbylých majitelů by mrzlo. Ne, že by teplé vody ke koupi nebylo, ale "...mnozí mají jen tu malou penzi a je proto třeba šetřit a raději se dobře obléci!" mi již dříve vyložili, když jsem své buržujské choutky byl odhalil.

Kotlík jsem, pravda, později prosadil, podle využiv chvilkové náklonnosti Paní Předsedkyně. Využil jsem také toho, že jsem usnesení Samosprávy (podle kterého "bude holt v garsoniérách chladněji") zpochybnil remcáním natolik, že mi povolili nejprve větší radiátory, ale pak usoudili, že by to dělalo zlou krev a možná to inspirovalo další ksindl (roz. obyvatele garsoniér :-)), takže kotlík jakžtakž prošel. Nicméně pro nové, písemné povolení na plynárenském tiskopise se mi vskutku nechtělo. Bál jsem se, proč to nepřiznat. Výboru a trochu i sebe sama. Jsem člověk odbojný a lesa i šachty od soudruhů okusiv, i ruky vztažením Výbora, coby osobu vrchnostenskou, urazit schopen.

Paní Pilařová mi ještě vyložila, jaký to pak byl v Brodě problém a že bez souhlasu tamějšího Výboru mohla být, či byla plynárna popotahována, a tak. Měl jsem s podobným případem již také svou zkušenost, když jsem se jako mladík ptal na průběh a detaily takového Aktu Popotahování, jehož obětí mela být kvůli mně sekretářka jednoho soudruha. A na to vzpomínám nerad.

Paní Pilařová se rozhodla nemařit se mnou čas a předat mne panu Vedoucímu, který ji ovšem zklamal. Prohlásil, nahlédnuv do lejster, že je kotel jako kotel a že můj kotel mnohem víc plynu najednou vlastně taky nechce a poručil mi vyhovět. Oči paní Pilařové se změnily v nůž, který do mne vbodla a pomalu jím v ráně otáčela. Zmohl jsem se na devótní poděkování, ale nenechala mne na pochybách a ujistila mne, že to nebyla ona, kdo mi pomohl.

Proč o tom píši. Ono je těch Paní Pilařových a Podomních Výborů a Oprávněných k Vyjádření a Udělovatelů Stanovisek pro nejpitomější povolení k vydání Povolení nejen mnoho. On ten jejich počet roste a lidé, kteří jsou z toho živi se navzájem respektují - viz výše. A těch se já bojím víc, než všech těch manifestních, zakuklených a zazobaných. Ty nezajímám, protože se o mne postarají výbory a paní Pilařové.