Antikomunismus

Zcela umělými tématy, virtuální realitou se povětšinou zabýval i pondělní český tisk. Lidové noviny přinesly na titulní stránce šokující předvolební odhalení, v zoufalé straně dvanáct let po pádu komunismu vyždímat ještě poslední zbytečky z odumírajícího antikomunismu, který ochromoval českou politickou scénu a do značné míry znemožňoval jakoukoliv pragmatičtější politiku a veřejnou diskusi skoro po celá devadesátá léta: "Strany tají minulost svých kandidátů" (tj. komunistickou minulost).

Čtu znovu - pro univerzitní seminář - Vaculíkův Český snář, asi šestisetstránkový, polofiktivní, polorealistický, částečně snový deník ze života českých disidentů během všedních dnů koncem sedmdesátých let. Pražské disidentské ghetto je v této knížce zjevně pod obrovským policejním tlakem - komunistického režimu. Přesto však Vaculík i v této situaci dokáže napsat věty jako (v recenzi jedné Škvoreckého knížky):

"Co mi u Škvoreckého vadí vždycky: obsedantní nadávání na komunisty a estébáky. Kdybych já byl v Kanadě, už se na ně vykašlu. Je to otázka zdraví - jako tady doma. Třeba si Škvorecký myslí, a ani o tom neví, že je takto povinen, jelikož ujel. Povinen je, ale rozumem a soudem z odstupu. Je to jiný, silnější Škvorecký, který mluví do Hlasu Ameriky o literatuře a musí své Dannyho protikomunistické tiky nahradit důvodným výrazem."

Tento prozíravý a rozumný, více než dvacet let starý citát z Ludvíka Vaculíka věnuji Lidovým novinám. Být skoro třináct let od pádu komunismu, to by mělo být komunismu - i antikomunismu - ještě daleko vzdálenější než Škvoreckého pobyt v Kanadě koncem sedmdesátých let, kdy byl komunismus stále ještě velmi reálnou hrozbou a Škvorecký mohl zastávat názor,že na něj musí nadávat i na druhém konci světa.

Vaculík právem poukazuje na to, že stereotypní antikomunismus brání analýze a diskusi - a to platí dnes ještě daleko silněji než před dvaceti lety. A co vlastně mohlo znamenat, že byli nynější kandidáti nějaké politické strany, ucházející se teď o zvolení ve volbách, před třinácti lety v KSČ? Jak to na tak velkou časovou vzdálenost individuálně určit? Šmahem členství v komunistické straně bez individuální znalosti poměrů po třinácti letech nelze dost dobře určit. Nevíme a na tu časovou vzdálenost se to asi nedá zjistit.

Zdá se tedy, že tady Lidové noviny namísto zájmu o skutečné problémy dál pěstují virtuální realitu - nemohu si pomoci, ale daleko důležitější než tento palcový titulek se mi zdá to hladovění pacientů v nemocnicích - tu zprávu jsem však v Lidových novinách nenašel. A důležitější než útoky proti antikomunismu je jistě arogance současných českých politických stran - tak Lidové noviny oprávněně kriticky citují volebního manažera královéhradecké ODS Josefa Hlouška, který jejich redaktoru sdělil (a tito lidé se ucházejí u voličů o politickou podporu?) "Nic vám zjišťovat nebudu a kontakty vám nedám. Podle hlasu jste mladej a já mám víc životních zkušeností než vy." Lidovky by měly víc a konkrétněji psát o aroganci politických stran, které se ucházejí o přízeň voličů i o odpírání přístupu k informacím. Bičovat mrtvého koně antikomunismu je nudné a nepříliš seriózní - vypadá to jako bulvární pokus oživovat emocionální kampaň, která má snad zakrýt důležitější témata. V tom smyslu souhlasím s Vaculíkem.

Podpora establishmentu - Lidové noviny publikují názory válečného zločince

Dost konvenční a nudný, protože vyjadřující podporu establishmentu, mi přišel i dlouhý text Henryho Kissingera, apologeticky hájící americkou "válku proti terorismu". Snad bylo dobré i tento text otisknout, měl se však publikovat v kontextu mnoha jiných názorů, mezinárodně ventilovaných k tomuto tématu. V žádném případě by neměl vznikat dojem, že názory podobné Kissingerovým jsou jediné platné.

Kvalitní tisk má vždycky vystupovat s podezřením proti establishmentovým názorům a názorům mocných, silných zemí, vlád i politických stran.

Kromě toho jsou Kissingerovy názory zkompromitovány: Kissinger se totiž provinil tím, že v sedmdesátých letech nařídil kobercové bombardování Kambodže a je právem mezinárodně obviňován z páchání genocidy. Jeho politické uvažování je velmi sporné - je možno brát vážně politologické analýzy od člověka, který neváhal bombardováním usmrtit tisíce osob: Nevím, zda publikace textů takového autora - bez uvedení právě tohoto kontextu - není manipulativní (čtenáři listu Los Angeles Times, odkud Lidové noviny Kissingerův text převzaly, však bezpochyby - na rozdíl od většiny čtenářů Lidovek - o obvinění Henryho Kissingera vědí.Viz k tomu například tuto recenzi Charlese Wheelera, dlouholetého zpravodaje společnosti BBC ve Spojených státech z července 2001.

Docela komický mi připadl v Lidových novinách "exkluzivní" článek Petry Procházkové z Afghánistánu, otištěný pod dost mnohomluvným titulkem "Matka Afghánce zastřeleného britskými vojáky necítí zlost, pouze se jí stýská". Článek není vůbec zpráva, spíš je to dojmologická kauzerie. Impresionisticky líčí dojmy od rodiny, jíž začátkem února omylem v noční tmě zastřelili britští vojáci bez varování jednoho člena - civilistu. Začíná tímto "lyrickým" úvodem:

"Kolem provizorních kamen, vytvořených z železné bedny naplněné dřevěným uhlím, sedělo osm žen. Mračily se a ani mi neodpověděly na pozdrav, což je při místní pohostinnosti něco nevídaného."

Základním principem novinového článku je, že hlavní, nové, informace jsou v prvním odstavci. Podle Petry Procházkové je tedy vlastně nejdůležitější současnou informací z Afghánistánu, že se tamější ženy "mračily". Článek Procházkové se však týká staré, šokující, avšak známé záležitosti, která proběhla z mnoha úhlů pohledu všemi britskými a mnoha západními sdělovacími prostředky - vůbec není "exkluzivní" - tím Lidové noviny mystifikují čtenáře. Srovnejte mimochodem, jak věcně psal ve srovnání s Petrou Procházkovou o této záležitosti už dne 19. 2 např. deník Guardian - viz zde - žádná impresionistická causerie v tomto listě. (Pro srovnání uvádíme text Petry Procházkové z Lidovek níže). Lidové noviny by neměly tisknout články o událostech, které jsou čtrnáct dní staré, a pokud ano, měly by nejnovější informace v textu uspořádat tak, aby si je čtenář mohl přečíst co nejdříve.

V textu Petry Procházkové chybí informace, že britští vojáci, podezřelí ze zastřelení tohoto civilisty, byli odvezeni zpět do Británie a jejich případ se tam vyšetřuje. Jediná nová informace tohoto článku, totiž že prý Britové dosud neposkytli postižené rodině vůbec žádnou kompenzaci - měla být v titulku a v prvním odstavci. Proč ji Procházková uvádí až v poslední větě svého textu?

Důležitým principem dobré novinářské práce je využívat individuálních osudů a zkušeností lidí, protože právě na takovém základě jsme schopni jinak nesrozumitelnou a nezáživnou informaci z cizího světa pochopit se smyslem pro empatii. Procházková se v tomto článku o něco takového pokouší - přemýšlel jsem, proč její článek přesto působí bulvárně, zastarale, nudně a vlastně neseriózně. Myslím, že je to proto, že osobní emocionální podrobnosti o osudu postižené afghánské rodiny jsou uvedeny samoúčelně. Dobrý novinářský text sice vychází z individuální zkušenosti, avšak ta zkušenost posléze vede autora k analýze a zobecnění. To v článku Petry Procházkové nenacházím.

Zejména v českém prostředí, kde se sdělovací prostředky pokoušejí emocionální manipulovat z komerčních důvodů veřejnost nesmírně intenzivně, by si novinář měl asi dávat pozor, aby jeho texty nezůstávaly dvojsmyslně na půl cestě a aby ho kritikové nemohli obvinit, že emocionální podrobnosti do článku včlenil jen proto, aby z komerčních důvodů trochu rajcoval publikum. " 'Ani kapka tuna zlata nestojí to, co jediná kapka krve mého syna,' pláče zničená žena," píše Lidových novinách o tom informuje Petra Procházková. Nepřipomínají vám tyto banální výroky televizi Nova? Dobrý novinář má taky povinnost z toho, co mu lidé řeknou, vybírat věci zajímavé, neotřelé a podnětné - neměl by zaplňovat stránky banalitami.

Český lev

Je jasné, že z komerčních důvodů mají česká média neustále nutkání psát o "celebritách" - lidi to přece tak rádi čtou. (V pražském obchodním domě Kotva jsem v tamějším knikupectví viděl v létě asi tři metry regálů s kuchařskými knihami, které píší české herečky - to je kšeft, co!)

Je velmi dobrou zprávou, že ostře manipulativní, nekvalitní sentimentální kýčovitý slaďák jménem Tmavomodrý svět cenu Českého lva neobdržel a dostal ji dobrý Švankmajerův film, i když pověst české filmové Akademie poněkud diskredituje, že Tmavomodrý svět, tento nehorázně špatný film dostal - snad jako politickou úlitbu - několik vedlejších cen.

Právě proto by inteligentní čtenář ocenil analýzu či určitý kritický nebo ironizující odstup od celé komedie udílení Českých lvů, tak, jak ho projevují západní sdělovací prostředky třeba od udílení amerických Oskarů či od francouzského filmového festivalu v Cannes. I filmoví tvůrci a hvězdy, stejně jako filmoví "akademikové" bývají neobyčejně ješitní a satira je v tomto smyslu velmi zdravým kořením. Vůbec nestačí jen chválit výkon moderátorů (není to trochu povrchní?) anebo se ptát oceněných osob na dojmy.

O filmových festivalech, mnohé z nichž jsem na Západě v první polovině osmdesátých let ve filmově-televizní etapě svého života navštívil, mám v důsledku cynismu, které ve mně vypěstovaly, velmi chabé mínění. V tomto smyslu byla zřejmě určující má účast na filmovém festivalu v Cannes začátkem osmdesátých let, kdy tam byl pozván do mezinárodní soutěže jeden náš animovaný film, vyrobený pro televizní stanici Channel Four. Účast na festivalu v Cannes užitečně zlikvidovala veškeré naše iluze ohledně všech takovýchto "prestižních" akcí. Sice jsme seděli při udílení cen vedle Ingmara Bergmana a Wima Wenderse v první řadě, avšak právě naprostá blízkost samému ohnisku rozhodování na canneském festivalu (a všem drbům) nám ukázala, do jak obrovské míry bývá rozhodování na takových mezinárodních filmových festivalech a udělování cen důsledkem soupeření nejrůznějších politických tlaků a mnohdy to mívá jen málo společného s vnitřní uměleckou hodnotou oceňovaného díla.

Proto má naprostou pravdu sám oceněný Jan Švankmajer, když v reakci na cenu vyjádřil zdravou skepsi a poukázal na to, že si za pár let ani nikdo nebude pamatovat, kdo jakého Českého lva získal - důležité je umělecké dílo nikoliv světské, politické "ceny". Proto bychom bývali ocenili v českých sdělovacích prostředcích od cen České filmové akademie trochu kritičtější odstup i informace, kteří jednotlivci adresně tyto ceny rozdávali - je totiž lehké skrývat se za vznosným názvem instituce, vždycky však ceny udělují jednotliví, omylní lidé. Sdělovací prostředky na to asi měly poukázat.

Situace v českých nemocnicích

Švankmajer má pravdu - v případě Českých lvů jde samozřejmě o virtuální bublinu (o kuchařky hereček) - jak už jsme napsali. Daleko důležitější by bývalo bylo publikovat podrobnější informace o tom, co se děje v českých nemocnicích. Mladou frontu Dnes téma podvýživy pacientů v českých nemocnicích, jak už jsme uvedli, příliš nezaujalo, avšak velmi záslužně se zdravotnictvím zabývalo v pondělí Právo. V širším kontextu totiž publikovalo z skandální informaci: ministr zdravotnictví Bohumil Fišer utajuje před veřejností, jakou úmrtnost při operacích mají které nemocnice, a znemožňuje tím občanovi to, na co má zákonné právo: rozhodnout se, kde se nechat operovat. Ministr Fišer k tomu lidem odmítá poskytovat centrální, srovnávací informace, přestože např. David Rath vytváření takovýchto žebříčků podporuje.

Např. v Británii jsou přirozeně ve veřejném zájmu tyto informace podle obecných kritérií už určitou dobu. Vážně se řeší, má-li nějaká nemocnice výrazněji vyšší úmrtnost než jiná. (O těchto žebříčcích se však také diskutuje, neboť někteří kritikové poukazují na to, že při zveřejňování statistik úmrtnosti se mohou chirurgové začít bát provádět složitější operace.)

Český ministr zdravotnictví Fišer ovšem v Právu razantně tvrdí, bez ohledu na domácí právní a mezinárodní zdravotnický kontext:: "Obecná kritéria [ohledně kvality nemocnic] v celostátním měřítku stanovovat nebudeme. Jsem proti zveřejňování úmrtnosti. To laikovi nic neřekne." Takže podle pana ministra by byly pro pitomou veřejnost zřejmě bezcenné informace o tom, jaké procento lidí v dané konkrétní nemocnici o operacích určitého druhu (kterou se chystá podstoupit pacient, který se na cestu do nemocnice připravuje) umírá a jak je toto procento srovnatelné s procentem mrtvých po této operaci v jiných nemocnicích a v zahraničí. Pan Fišer zřejmě trpí pozůstatkem komunistického stihomamu, který utajoval všechno. Jo, a taky se, pane Fišere, za komunismu nesmělo fotografovat nádraží. S tím taky dodneška souhlasíte?

Je záslužné, že se Právo v pondělí věnovalo hlavně této problematice. Právo lze v této věci kritizovat jen v tom smyslu, že neopatřilo své články k tomuto tématu, publikované na straně 3 pondělního vydání, razantnějšími protiministerskými titulky a nezjistilo, jak se věci mají v zahraničí - v tom kontextu by ministrovy neehoráznosti zvlášť vynikly.