Tzv. skutečnost vždy vnímám podle jakéhosi vzorce, jakési matrice, která nám byla vštěpena výchovou a kterou utváří naše vzdělání. Realita je totiž ve své podstatě virtuální a politická "realita" pak obzvláště. Výborně to vysvětluje Jan Keller, text je v Blistech zde. Keller říká: "Přívlastek virtuální bývá obvykle spojován se světem médií. Označuje schopnost všech médií, ale především filmu a televize, vytvářet pomocí umného naaranžování svoji vlastní realitu, která je natolik sugestivní, že dokáže naprosto zastínit pouhý skutečný svět.

Ve virtuálním světě médií mohou být zcela libovolně a prakticky z ničeho konstruovány události, o nichž pak publikum mluví a diskutuje, jako kdyby byly skutečně podstatné. Platí ovšem také opak. Dění, které není médii uchopeno a patřičně zviditelněno, jako kdyby se ani neudálo. Nemluví a nedebatuje se o něm. Televize, konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, umí dokonale zastírat věci právě tím, jak je ukazuje. Schopnost vytvářet a udržovat jednotlivé fikce a celý fiktivní svět však není specialitou pouze televizních a filmových štábů. Zdaleka nelze vyloučit, že dnes tak populární kritika masových médií přičítá televizi i ty hříchy, které vymyslel a provozoval dávno před ní a nezávisle na ní někdo úplně jiný."

Virtuální realita je stará jako lidstvo samo, pouze se nepoužíval ten pojem. Starověcí filozofové si toto dobře uvědomovali a hledali jakýsi svět za tímto světem, svět idejí. My "moderní" lidé jsme vytvořili onu marx-leninskou teorii odrazu, která tvrdí, že objektivní realita není závislá na našich smyslech a našem vědomí. Tato teze je pouhý předsudek a je notně alibistická. Proč? Ve skutečnosti totiž ospravedlňuje zvrácenosti jako Osvětim či gulag, neboť ty se děly ve jménu "objektivní dějinné nutnosti". Stejně tak jí může každý použít jako omluvu svého osobního selhání v politice či ve vlastním životě, protože "se stejně nedalo nic dělat".

Tato teorie natolik deformovala naše myšlení a vědomí, že jsme opustili přirozený svět naší lidské zkušenosti a místo toho se vznášíme v prolhaném pseudosvětě, kde naše životní zkušenost je určována a limitována médii a o našem bytí rozhodují instituce a aparáty. Tyto aparáty a instituce se však, v symbióze s médii, snaží také uchopit a vyvlastnit naše vědomí. Komunistický režim toto dělal zjevně a veřejně, dnes se to samé děje latentně, avšak se stejnou destruktivní silou.

Každá totalita přichází plíživě. Nejdříve se pokusí zmocnit našeho přirozeného jazyka a nahradit jej orwelliánským newspeakem. Tento newspeak má množství variant, může jít třeba o jazyk policejních protokolů. Policista vždy řekne např. "Byl proveden zákrok proti skupině demonstrujících anarchistů", nikdy však neřekne, že my policisté jsme násilím zasáhli proti skupině lidí. Samozřejmě, druhá formulace totiž mluví o konkrétních lidech a jejich konkrétní odpovědnosti, zatímco první toto maskuje "objektivitou". Stejným newspeakem jsou pseudoekonomické bláboly českých politiků a českého tisku. Jak jsem již napsal před časem, ekonomii rozumí jen úzký kruh lidí, kteří se baví jazykem, který je pro normálního člověka jazykem umělým. Je to totéž, jako pseudolatina používaná současnými lékaři. Jediným smyslem takovéhoto jazyka je zabránit v dialogu, těm kteří nejsou součástí "zasvěceneckého spolku". Současnou volební kampaň nesleduji, takže v tuto chvíli nemohu hodnotit její jazyk, pochybuji ale, že by vybočoval z mantinelů, které jsem nastínil.

Použil li jsem li tedy v minulém textu pojmu sebeobelhávání, měl jsem na mysli neschopnost sebereflexe, která vznikla díky naučeným stereotypům v myšlení a jednání. Chci li se takovýchto stereotypů zbavit, musím si je nejdříve plně uvědomit a to je krajně nesnadné.

Jde to totiž proti lidské zkušenosti. Můžeme se podívat do šerého dávnověku. Má tím na mysli "temný středověk".

Jestliže poznání naší doby trpí jednostranným přeceněním empirické zkušenosti, středověké poznání na tom bylo přesně naopak. Jestliže smyslové poznání bylo v rozporu s Aristotelem či biblí, nebylo přijímané.

Středověký světonázor se vyznačoval jednotností a uceleností, zvláštním sebevědomím a pevným přesvědčením, že celá pravda o světě i o životě je hotova. K této hotové pravdě stačily dva prameny. Bible a Aristoteles.

Ve sto let staré knize Františka Drtiny Myšlenkový vývoj evropského lidstva lze nalézt takovouto zajímavou pasáž: "Jest jisto, že středověk znamená po stránce rozumové práci ohromnou, intenzivní, vytrvalou - ale bohužel, zároveň práci neplodnou a neúrodnou. Moderní doba počíná u většiny problémů přemýšlet tam, kde přestal starověk. Středověk neznamená po stránce rozumové obsahově pokrok. Jak si máme tuto nesrovnalost vysvětliti? Čím se to stalo, že veškeré úsilí duchů šlechetných a osvícených, že veškerá neúnavná práce dlouhých věků byla marná, neplodná, pro pokrok vědecké myšlenky lidské bezvýsledná?... Základní příčinou nezdaru myšlenkové a vědecké práce středověké musíme myslím, nalézati v přesvědčení pevném středověkého lidstva, jež se domnívalo, že pravdu hotovou, skutečnou a celou má v rukou svých, a že netřeba ji nalézat."

Tento text je ukázkou tzv. "moderního" myšlení. Mám nad pracovním stolem nástěnku a na ní mimo jiné takovýto citát: "Zapřísahám ty, kteří vědí, aby nemluvili." Jeho autorem je středověký alchymista George Ripley. Jsem přesvědčen, že středověká elita věděla mnohem více než bylo publikováno v tehdejších knihách. Jenže tehdejší zasvěcenci měli vlastnost, kterou současní vědci zcela ztratili - odpovědnost.

Tehdejší poznání se předávalo z učitele na žáka formou zasvěcení, pokud existoval psaný text, šlo o metafory, který ten, kdo nebyl zasvěcen, nepochopil. Následnou citaci z knihy Jitro kouzelníků J. Bergiera a L. Pauwelse nikomu nevnucuji, nicméně stojí za zamyšlení. "Žádám Vás také, abyste se zamyslel nad faktem, že alchymisté směšovali své výzkumy se zájmy mravními a náboženskými, kdežto moderní fyzika se zrodila v 18. století ze zábavy několika velmožů a volnomyšlenkářských boháčů. Věda bez svědomí..." Tyto věty řekl údajně Jaquesu Bergierovi v roce 1937 alchymista zvaný Fulcanelli.

Opravdu nikoho nenutím, aby tomu věřil. Proč to ale cituji v článku, který má být o politice? Inu, vše souvisí se vším. Tento text se věnuje především poruše sebereflexe u tzv. "moderního" člověka. Každé naše zatracování poznatků z jiné doby či jiných kultur je symptomem právě této choroby. Opět se mi nabízí citát z textu Václava Havla. Než jej však uvedu, dovolím si malou odbočku.

Jak jsem správně předpokládal bylo mi časté citování Havlových myšlenek vyčteno. K tomu jeden názor z fóra BL. "Velmi rád bych ovšem volil někoho jiného než autor stěžejního článku. Tvrzení, že pan Havel přinesl něco do politiky je drzost. pokud ano, tak tedy pouze věci negativní - nesmyslné amnestie, grázly typu Čermáka, Macha atd., senilní úvahy typu zda dříve bylo vejce či slepice, a bezohledný napoleonský komplex skřeta, který se snaží diskutovat své názory. Přitom sám zavinil omezení prezidentského vlivu tím, že ačkoli se ho nikdo na to netázal, začal sám vykřikovat, že je připraven přijmout prezidentský úřad - ještě si přece všichni musí pamatovat co vyváděl - byl schopen odstěhovat se třeba do Ghany, jen aby se stal prezidentem. Vážit si takového člověka a dokonce ho citovat - to je trochu moc. Doufejme, že jednou bude spravedlivě odměněn jeho podíl na likvidaci průmyslu, zemědělství ( jeho podíl na rozpadu státu, čímž došlo ke zmenšení odbytového trhu ) atd."

Nechci být vulgární, ale zde by to bylo docela na místě. Autor, říkající si "Hasič" ještě zapomněl připomenout stěžejní Havlův podíl na povodních v roce 1999, dále na vzniku a rozšíření nemoci šílených krav, na teroristickém útoku proti USA loňského září či na tom, že jsem se v pátek večer málem zabil, jelikož na chodbě nesvítí žárovka a já nejsem schopen si na to ve dne vzpomenout a koupit jí.

Názor, který prezentuje "Hasič", je v české kotlině dosti běžný. Přemýšlím, jakým slovním obratem bych měl nahradit sousloví nedostatek kritické sebereflexe. Řekněme tedy, že se jedná o zcela prostou lidskou hloupost. K Václavu Havlovi cítí část národa nekritický obdiv a druhá část jej stejně nekriticky zavrhuje. Totéž se ale týká Václav Klause. Obojí je přitom stejně scestné. Onen "Hasič" neříká vůbec nic o Havlovi, ale hodně o sobě samém a přeneseně i o lidské bídě velkého množství obyvatel této země.

Havel i Klaus této zemi hodně přinesli a to pozitivního, ale i negativního. Definitivní soud nad nimi nechám dějinám. Napsal jsem, že si cením Havlových úvah z let sedmdesátých a osmdesátých a pokládám je nadčasové. Těchto úvah si ostatně cení i inteligentnější část jeho kritiků. U Klause si zase např. cením jeho politických postojů na počátku devadesátých let, kdy on snad první pochopil, že je třeba dělat reálnou praktickou politiku. Jestliže tedy cituji nějaké Havlovy myšlenky, nemusím jej kvůli tomu zbožňovat. Jestliže kritizuji Václava Klause, neznamená to, že jej nenávidím za hrob.

Tento vpravdě leninský přístup některých lidí k osobám Havla a Klause je velký průšvih. Nekritický obdiv, stejně jako přehnaná kritika je utvrzuje v jejich postojích a dává jim energii k tomu, aby dále šli vyšlapaných stopách. Jestliže neslyší kvalitní objektivní kritiku, stěží můžeme po nich chtít, aby v některých oblastech změnili své jednání.

Ale zpátky k našemu problému. Havel píše: "...racionalistická orientace moderní doby, rezignujíc na autoritu mýtu, podléhá velkému a nebezpečnému klamu. Zdá se jí, že není ani oněch vyšších temných mocností, ať už v lidském nevědomí nebo v záhadném vesmíru, kterých se mýty nějakým způsobem dotýkaly, o nichž svědčily a jejichž relativní 'kontrolu' zajišťovaly. Dnes převládá názor, že vše lze takzvaně 'rozumně vysvětlit' logickým popisem bdělého rozumu. Nic temného není - a pokud něco temného je, pak je třeba na to vrhnout paprsek vědeckého poznání a přestane to být temné.

Je to ovšem opravdu jen grandiózní sebeklam moderního ducha. Tisíckrát totiž může toto tvrdit, tisíckrát může onu 'odvrácenou tvář' světa a lidské duše, nikdy jí tím však nezruší. Zažene jí pouze hlouběji do stínu. Dosáhne maximálně toho, že celý ten složitý svět skrytého si nalezne své zástupné, zamaskované a ještě více matoucí způsoby projevu. Že 'pořádek', který do tohoto světa vznášel kdysi mýtus a dík kterému měl člověk alespoň mírný přehled o jeho mocnostech a aspoň omezeno kontrolu nad nimi, zmizí společně s mýtem a že ony 'noční síly' budou působit nadále už zcela chaoticky a nekontrolovaně...

Dodnes nechápeme, jak mohl velký a civilizovaný evropský národ - nebo alespoň jeho značná část - podlehnout ve 20. století podivné fascinaci jedním směšným zakomplexovaným maloměšťákem, uvěřit jeho pseudovědeckým teoriím a jeho jménem hubit národy, dobývat kontinenty a dopouštět se neuvěřitelných krutostí. Pozitivistická věda, včetně marxismu, nabízí rozmanitá vědecká vysvětlení tohoto záhadného úkazu. Tato vysvětlení však jeho nevysvětlitelnost spíše zdůrazňují, než odstraňují. Neboť 'objektivní' chladný rozum, který k nám z těchto vysvětlení promlouvá, vlastně jen podtrhuje podivný nepoměr mezi sebou samým - jako mocností pro tuto civilizaci údajně rozhodující - a oním davovým šílenstvím, nemající s žádným rozumem nic společného."

Současný stav našeho myšlení nám po všech devastujících pokusech, jej odmytologizovat, zredukovat a jinak pročišťovat, nedovoluje pochopit některé latentní souvislosti, které však navzdory tomu neustále existují. Mluvil jsem o středověku a citoval Drtinův "moderní" názor. Můj názor je jiný. Základní příčinou mravního a duchovního úpadku soudobé civilizace musíme myslím, nalézati v pevném přesvědčení současného lidstva, jež se domnívá, že pravdu hotovou, skutečnou a celou má v rukou svých, a že netřeba ji nalézat. Takto bych parafrázoval Drtinovu větu vzhledem k současnosti.

Na diskuzním fóru píše Václav Pinkava: " Volit jde jeden - vítězí strana s jeho hlasem a má 100 procent volit jdou dva, každý volí jiného - pat, s tím že oba vítězové mají 50 procent atd. Kdo nejde volit vůbec přidává procentuelně všem stranám, přičemž nechtěl volit ani jednu - takže se chová nezodpovědně, hloupě, pokrytecky. Kdo jde volit a hodí prázdnou obálku se vyvaruje tomuto efektu, a má čisté svědomí. Nicméně, je u mne naivka. U voleb totiž platí pravidlo 'kdo není proti nám, je s námi'. Celá tato snaha vyvléct se z nechtěné spoluodpovědnosti za chod lidských dějin je vodou na mlýn všem, kteří preferují místo demokracie mocnářství. Pane Haičmane, jelikož Vás nepovažuji za člověka mdlého rozumu nebo zákeřných motivů, vyzývám Vás, jděte k volbám - a vyberte si z toho bordelu který se nabízí to nejméně škodlivé."

Pane Pinkavo, můj rozum není mdlý a mé motivy nejsou nikterak zákeřné. Vy znáte mé texty a víte, že obývám jinou verzi světa než je ta stávající racionalistická. V této verzi světa existuje cosi jako hlubší metafyzická odpovědnost za každý svůj čin. Jestliže já tedy zvolím nějakou stranu, beru na sebe odpovědnost za každý její čin. Zvolím li Koalici, stávám se spoluzodpovědným za barbarské stíhání náctiletých za pár kytek trávy. Zvolím li ODS, nesu spolu s ní odpovědnost za politiku bez elementární etiky. Zvolím li ČSSD, budu pomáhat křísit mrtvoly, jejichž místo je v chladničce či na smetišti dějin. O těch ostatních nic nevím a z důvodů, které jsem vysvětloval v minulém článku k nim nemám důvěru. Vaší argumentaci rozumím, je však nutno se ptát, jestli nepatří do jiné doby. Musím se především znovu ptát na povahu současné moci a dokonce si nemohu nepoložit kacířskou otázku, zdali stávající systém je vůbec zastupitelskou demokracií.

Jan Keller píše: (celý text je zde:) " Moderní společnost přinesla revoluci dvojího typu. Na jedné straně došlo k procesu, který označujeme jako diferenciaci společenských subsystémů. Jednotlivé typy lidské aktivity se osamostatnily a začaly žít svým vlastním životem. Vyhranily se specifické sektory ekonomiky, správy, vědy, techniky, morálky a samozřejmě také politiky. Náboženství ztratilo svou dosavadní univerzální a zastřešující funkci, stalo se soukromou věcí každého a zůstalo pouze jedním z mnoha takto diferencovaných sektorů. Náboženství již nemá co diktovat vědě, stejně tak jako politika nesmí diktovat ekonomice a morálka nemá co říci kupříkladu v oblasti techniky výroby hovězího či drůbeže. Tyto změny měly v jistém ohledu výsledky blahodárné, neboť uvolnily obrovský potenciál lidského vědění a lidských možností. Vše, snad jen s výjimkou morálky, bylo možno od nynějška provozovat s mnohem vyšší efektivitou než kdykoliv dříve. Každá ze specifických oblastí mohla růst svým vlastním tempem, aniž by se ohlížela na tempo růstu oblastí ostatních. Vědci a technici vítají tento proces jako projev postupující emancipace lidského rozumu a jeho definitivního osvobození z područí nevědeckých hodnot a norem."

Lidé jako já tento proces hodnotí jako destruktivní a zotročující, viz to, co jsem napsal výše. Takováto emancipace nám dovoluje se svobodně vyšplhat na dráty vysokého napětí a zavěsit se. Možná se nám přitom nic nestane.

Znovu Keller: " Veškerá serióznost veřejného mínění je přece postavena na předpokladu, že každý svobodný občan zná své preference nejlépe. Proniknutí vědeckých poznatků do všech oblastí každodenního života a vznik expertního vědění činí z občana-laika v mnoha ohledech nesvéprávnou bytost...Je zvláštní, že ti samí občané, kteří mají stále větší problémy s uspořádáním základních věcí ve svém vlastním životě, takže společnost musí školit a zaměstnávat stále více a více poradců všeho druhu, jsou považováni za naprosto svéprávné a suverénní, mají-li se rozhodnout ve věci ze všech nejpodstatnější, tedy mají-li vybrat ty, kdo budou řídit po dlouhá léta jejich zem a ovlivňovat jejich osudy. Co vede ruku člověka, který se sám nedokáže oženit ani rozvést, že s takovou jistotou vhodí ve správný čas správný lístek do té správné urny? A proč se politici tolik pyšní svým mandátem, jestliže jim byl udělen lidmi, z nichž tak mnozí ani nevědí, jak si počínat, přejí-li si o pět kilo zhubnout?"

Současná demokracie již dávno není demokracií občanskou nýbrž klientskou. Stále více chápeme stát jako cosi, co slouží především k uspokojování našich nároků a potřeb. Podle toho také volíme. V politice již však dávno nerozhodují námi volení zástupci, nýbrž byrokrati a experti. Před více než rokem jsem v Britských listech napsal: ". To, co nám skutečně hrozí bych z jistou nadsázkou nazval 'diktaturou anonymních expertů'. Expert je anonymní, i když známe jeho jméno příjmení. On nehovoří jménem svým, ale jménem toho oboru v němž je expertem. Sám zůstává bez odpovědnosti. Po expertovi přichází byrokrat, který na základě 'znaleckého posudku' experta jedná. I byrokrat je nevinný, bez odpovědnosti. Jedná v zájmu vyšší pravdy, kterou mu zprostředkoval expert. Spojení byrokrata s expertem je smrtelně nebezpečné pro celou civilizaci." Experty ani byrokraty nevolíme(!), přesto právě oni mají největší moc nad našimi životy.

V minulém týdnu vysílala Česká televize dvakrát reportáž o mladých, alternativně žijících lidech, kteří odmítli nechat své děti očkovat. V jednom z případů došlo ke skutečné konfrontaci mladé matky se státní mocí, její dítě bylo umístěno do kojeneckého ústavu. Experti, v tomto případě lékaři přece vědí lépe, co je dobré pro její dítě. Cituji opět svůj starší text: "Současná medicína v sobě nese totiž hodně znaků totalitní ideologie. Má svá dogmata a své rituály. Má svůj umělý jazyk. Lékař je ve vztahu k pacientovi ten vševědoucí a vševládnoucí, to že to tak vždy není pozná někdy pacient, až tehdy je li nucen vyrovnávat se s následky léčení, někdy až patolog...Sledujeme li bulvární i seriozní tisk, vidíme jakou roli hrají 'nezávislí' experti v životě současné společnosti. Slovo nezávislí dávám do uvozovek, protože nemá smysl. Každý je na něčem závislý. Každé východisko je formované lidskou zkušenost a dosaženým vzděláním. Našemu vzdělávacímu systému vládla komunistická ideologie, která se usadila hluboko v duších našich vzdělanců. Někdo asi namítne, že to není pravda, že většina z nás se s komunizmem již dávno vyrovnala. Verbálně možná ano, ale to zdaleka nestačí. Ten komunista sedí někde hluboko v nás. Jeden z jeho projevů je právě oddělování vědeckého a nevědeckého. Věda je jen jeden z možných způsobů chápání světa nikoliv klíčem k pochopení všeho. Zde již začíná ideologie. Skutečný vědec má pokoru a úctu k tajemství přírody a života. Ideologovi je vše jasné.

Komunistická ideologie je deformovanou verzí vědecko-racionalistického světonázoru. Verbální ideologie skončila v dějinném propadlišti. Její obsah je však neustále přítomen. Právě na tradiční medicíně se svými přístroji, se svým měřením a vážením či se svou snahou odstranit každý projev nemoci, odstranit každý nefunkční orgán je to nejvíce znát. Děje se to však i jinde. Naše školy stále vychovávají nemyslící fachidioty. Novináři raději žádají stanoviska expertů, místo aby šli s kůží na trh a řekli vlastní názor na věc. Bez znalců se již neobejde žádný složitější soudní proces. Znalci rozhodují, kde končí erotika a začíná pornografie. Znalci určují jestli obsah té či oné knihy je nebo není společensky závadný..."

Keller k tomu říká: "Nově vytvořená mocenská asymetrie mezi těmi, kdo byli vyvýšeni do role expertů, a těmi, kdo zůstali pouhými občany-laiky, je vůči každé změně neskonale imunnější, než bylo postavení privilegované šlechty v minulosti. Žádnou revoluci proti expertům nelze ve věku vědy a techniky ničím rozumným zdůvodnit, a to ani v případech, kdy rady odborníků v minulosti prokazatelně nadělaly mnohem více zla než užitku. Takové bilancování zůstává koneckonců vždy zase záležitostí odborníků."

Sundáme li si z očí brýle mámení šalebného "ratio", zjistíme, že naše demokracie je ve skutečnosti technokracií. Tu Jan Keller definuje takto: "Technokracie je takový způsob emancipace rozumu, v němž arogance vědění potlačila schopnost kritického odstupu. Technokracie dokáže takovým způsobem vyzvedávat z rozumu jeho chytrost, že tím dokonale potlačuje jeho moudrost. Technokracie je zkrátka tou nejnaivnější formou vlády rozumu. Řídí se několika neměnnými zásadami. Jejich velkou předností je jednoduchost a snadná zapamatovatelnost, jejich určitou nevýhodou je vysoká škodlivost. I když technokracie sama sebe považuje za vyšší stupeň demokracie odpovídající požadavkům věku rozumu, z hlediska perspektiv demokracie není vláda technokracie ani zdaleka tím nejrozumnějším řešením."

Ke skutečné moudrosti patří také schopnost mlčet v situaci, kdy nelze slovy postihnout podstatu věci, respektive když není nikdo, kdo je schopen odhodit Májin závoj sebeklamu. Ke skutečné moudrosti patří také schopnost nejednat v situaci, kdy svým jednáním nemohu nic zlepšit. Proto nejdu k volbám. Jít v dnešní situaci k volbám je totéž, jako mít pohlavní styk s prostitutkou. "Vědečtí" sexuologové nás ujišťují, že pokud použiji kondom, jde o záležitost zcela neškodnou. To není pravda. Každým intimním stykem do mne vstupuje kus toho druhého. To může být někdy perfektní, ale někdy je to pěkný průšvih. Některé tyto dámy to totiž měly i s lidmi, kterým bych se štítil podat ruku. Je to sice nevědecké tvrzení, ale já tvrdím, že kus takovéhoto člověka může vstoupit do mne. Zde žádný kondom nepomůže.

Jestliže jdu volit, stávám se spoluviníkem možná definitivního krachu této civilizace. Zní to asi pro mnohé přehnaně. Opustím li však paradigma evropské racionality a hledám li hlubší a kvalitnější vnitřní zakotvení, zjistím, že to není přehnané ale nutné pro naši osobní existenci. Skutečná svoboda je právě zde. V nepřipoutávání se k modlám tohoto světa, i když to jsou volby.