Zástupkyně vedoucí redaktorky, alias Tlusté prasátko se svým o 20 gramů hubenějším a 20 centimetrů menším životním druhem Možíšem, se záznamem v Cibulkových seznamech, dlouho a důrazně hovoří. Gestikulují. Prasátko pak ukazuje prstem...na naší šéfovou!

Vildovi nejdřív upadne popel z cigarety. Pak rozvážně pronese proroctví: "Ty vole, to nevypadá dobře. Zase je napadla nějaká kravina."

"Chlapci moji mílí,

mám pro vás úkol," švitoří svojí poločeštinou naše oblíbená hysterka Stelinka po návratu z té divné planety za světlíkem.

A průser to je. Máme jít s Vildou na Václavák, obejít taxikáře a zeptat se jich proč kradou. Nejlepší by bylo rovnou zjistit kolik jim to hodí za den a proč se nebojí kontrol z Magistrátu. Je půl jedenáctý a do odpolední porady máme odevzdat vyčerpávající materiál včetně ankety provedené mezi nasraným obyvatelstvem.

Teď, v roce 1996, krátce potom, co si pár drožkářů navzájem podpálilo auta a připravuje se bitva o lukrativní štafly s Thorgesem, máme vzít diktafony a strkat je těm magorům pod nos. Na Václaváku. Doprdele.

Navíc se všude šušká, že příbuzní primátora mají podíl v taxikářský firmě.

Nejdřív do kantýny

Neboť nikdo nikdy neví, jestli se nestane zázrak. Někdy je lepší nechat pracovní úkol uležet, protože ty popletené řídící hlavy jsou schopné cobydup původní úkol zrušit a zadat nový. Než obyčejný redaktor dopapá sekanou a vysaje lahváče, mohou kolem něj nepozorovaně prosvištět dva i tři navzájem si odporující povely.

Ale dneska ne. Už cestou k umakartovým stolkům nám bere naději kolega Románek. Není nám jasné kde to cestou z tiskovky městskýho úřadu zjistil, ale věc je vážná. Vedení totiž mělo včera sezení.

"Možíš s Prasátkem se na něm včera ožrali a cestou v taxíku rejpali do řidiče," tvrdí Románek. A ve finále mu prý při placení řekli, že je zlodějskej dobytek a že si to s ním jako novináři deníku Práce vyřídí (mimochodem ten taxík šel na účet redakce).

"Drožkář se nasral a Prasátku nafackoval. Tak si tu prácičku užijte," uzavírá Jidáš Románek a frčí i s aktovkou sepisovat aktuality z radnice.

Později vyšlo najevo, že velmi podstatnou část obsahu jeho kufříku vždy tvořil výtisk Bible, nůž a chleba s paštikou. Chápu.

Myslet politicky,

jednat prakticky a s důrazem na společnou národní identitu. Zvlášť ve městě plném odporně zazobaných cizinců, kterým přeci trochu pustit žilou není zločinem.

Blížíme se k řadě vozů seřazených do podkovy. Řada chlápků v nich čeká na zákazníka a občas od heroinistů znuděně vykoupí nějakou tu drobnost. Dětem pro radost, pro manželku nebo jen tak.

Krokem zevlounů se žurnalisté blíží, pomalu aby bylo jasné o co jde.

"Dobrý den, víte my jsme novináři," začíná první.

"A u nás právě skončila porada vedení," doplňuje druhý.

"No a dostali jsme takový nablblý úkol. Máme se vás zeptat..."

"...jestli náhodou neokrádáte zákazníky."

"A kdybyste nám řekli o kolik, bylo by to úplně super."

Ti dobří mužové ani okem nemrkli. Tak teda oni o nikom takovém zrovna nevědí, ale občas se nějaký nepoctivý trouba mezi nimi objeví, ale hned si mezi sebou udělají pořádek sami. Protože nemají zájem, aby se o nich venku vyprávělo něco špatnýho. Sem tam někdo sice trochu zašvindluje, ale tady ne, tady je klid. Ale támhle ti u nádraží a hlavně ta šlechta na letišti dělá bordel. Ty jim napočítaj klidně pětikilo za pár stovek metrů. No jo, je to tak. Hahaha, odkaď jste kluci? Z Práce?

A ještě anketka

Není třeba zbytečného stresu. Napíšeme ji pěkně v klidu u pivínka a knedlíků. Nejlépe se zelím a dobrou desítkou. Hned za autobusovým nádražím Florenc je takový šikovný pajzlík.

Je jen několik lidských typů a tedy jen několik možných odpovědí. Všechny už jsme stokrát slyšeli. Stačí přivřít oči a vybavit si tváře. Mladé, staré, ženské, mužské i chytré a hloupé nebo bohaté, či chudé. Každý typ používá ustálená souvětí, demonstruje své sociální postavení a společenské postoje. Jinými slovy než důchodce odpoví holka z ekonomky.

Anketu píšeme rovnou na pocintaném stole do bloků. Jde to jako po másle.

"Kolik jich máš?" ptá se první.

"Tři. Úřednici 35 let, zámečníka 48 let a nezaměstnaného 28 roků," referuje druhý.

"Fajn, to by stačilo. Poslouchej...studentka 20 let , podnikatel 32, důchodkyně 68."

"To by mě zajímalo..."

"Ještě pivínko?"

"Jo dvě...co ti řekla ta babča."

"Že taxíkama nejezdí, protože má malej důchod."

Pro sicher chceme každý přidat ještě po jednom kusu do našeho průzkumu veřejného mínění.

"Hele Vildo, a na co jsme jich to vlastně ptali?"

"No na taxikáře."

"Ale jak na taxikáře, jakou jsme jim položili otázku?"

"Tak to jsme si, vole, zapomněli říct."

První bylo vejce

Mimoděk jsme tehdy vyřešili letitý filozofický problém, zda byla na světě první slepice nebo vejce. Zdá se, že kauzalita v našem světě neplatí absolutně neboť pak by nebylo možné tvořit odpovědi ještě před položením otázky. Proč by to tedy mělo platit pro slepice.

Z archívu ČTK pak k tématu Stelinka vytáhla a oprášila lehkou statistiku a nějaký ten background. Materiál to byl jak víno. Den uběhl, stránky byly plné aktualit z daleka i blízka, bylo vyděláno. Noviny stejně koupila Stehlíkova Poldovka, aby mohla tlačit vládu k trpělivosti, Komerční banku k úvěrům a dělníky z továrny k obdivu ke chlebodárci. Tak co.

Čím tupější bylo vedení listu, tím lépe se majitelem ovládalo.

Vejce fór Ever

Těm vajíčkům jsme stejně neunikli. Šéfová šla odpoledne nakupovat na tržiště a zdály se jí nějaké menší a dražší než před týdnem. Buď dorazila jiná zásilka, nebo to bylo tou vodkou v jejím editorském šuplíku.

Každopádně, když po ní Prasátko druhý den ráno na poradě chtělo téma dne, polekaně sebou cukla a protože věděla kulový, vyhrkla "Vejce". A my pak celý den mapovali cenu vajec od Aše až po Jeseníky.

Ještě k Poldovce

Nakonec ji kromě Stehlíka stáhly ke dnu fikané úvěry Komerční banky. Vždycky dostali jen tolik peněz, aby mohli rozjet výrobu. To znamená, aby mohli do pecí nacpat dříví, škrtnout sirkou a vyrobit ocel.

Nikdy ne tolik, aby se mohl plynule rozjet cyklus výroba-provoz-zásoby.

Radiožurnál

Kdybych vyměnil osoby a datum, mohl by se tak jmenovat celý text. Tamější situace je navlas totožná.